Catherine

To je ale IDIOT. IDIOT IDIOT IDIOT!

Tuhle větu jsem si opakovala stále dokola a dokola, zatímco jsem se převlékala do věcí na tělocvik. Nesnáším Jasona Hawkinse. Nesnáším ten jeho ironický pokroucený úsměv, kterým mě obdarovává každou vteřinu svého života. Nesnáším ty jeho dokonalé zuby, se kterými předvádí ten úsměv, u kterého všechny holky skoro omdlívají. Nesnáším jeho lískovo-oříškové oči, nesnáším ho CELÉHO. Kvůli němu musím do zítřka stihnout napsat pět set slov na idiotské téma. To by mi až tak nevadilo. Vadí mi na tom to, že ZAŘÍDIL, abychom to dělali oba. SPOLU. To znamená, že já budu buď u něj (nepřipadá v úvahu), nebo on u mě (ABSOLUTNĚ nepřipadá v úvahu) a bude se válet na posteli, zatímco já budu psát a poslouchat jeho kecy. A když se náhodou otočím, abych mu něco odsekla, budu obětí jeho úsměvu.

Nechápu, proč si vybral zrovna mě. Vím, že on to popírá, ale já to vím. Já to cítím. On mě balí. Jinak by se semnou nebavil a ignoroval by mě, jako to dělal vždycky.

Uvědomila jsem si dvě věci. Zaprvé, neměla jsem pravdu s tím, jak jsem říkala, že nabaluje každou holku, se kterou se baví déle než se stará o sebe. S Lucy se baví dost dlouho a dost často a nenabaluje ji. Teda aspoň myslím.

A zadruhé, on mi nikdy neubližoval. Dobře, nepočítám to, když na mě svalil tu esej, protože se mi teoreticky snažil pomoct. Teoreticky, protože se mi nejprve snažil pomoct a pak toho v půlce nechal. Teoreticky mám napsat půlku, ale je mi jasné, že to napíšu celé. On ale zřejmě nemohl vědět, že se té eseje budu vůbec účastnit. Jsem si jistá, že slečně Watsonové došlo, že kdyby to měl Jason napsat sám, nikdy by to neudělal. Ale snaha se cení. Když na něj ovšem člověk není příliš naštvaný.

Já ale tím pádem nemám důvod na něj být naštvaná. On se mi vlastně snažil jenom pomoct. Začínám pochybovat, že by něco takového udělal naschvál. Na to není dost chytrý.

Obula jsem si tenisky – obyčejné plátěnky od číňana – a sedla jsem si na lavičku s dlaněmi mezi koleny. Sledovala jsem, jak Lucy bojuje se svými onyxově černými silonkami a jak ji Emma peskuje. Já být Lucy, už dávno bych se na ni vybodla, ale bůhví proč to Lucy zřejmě nevadí.

Většinou klepy vpouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale tohle mě zaujalo. Podívala jsem se na Emmu – stále zaujatě peskovala Lucy kvůli protržené silonce – a znovu jsem obrátila svůj zájem na Susan s Elen, které se právě o Emmě zaujatě bavily.

   „-já jsem jí říkala, že to nesnáším,“ vysvětlovala horečnatě Elen, ale pokaždé se kradmě podívala po Emmě a pak pokračovala. „Ale ona si prostě nedala říct.“

„Je to kráva no, co jiného se na to dá říct. Nutí nás do věcí, které dělat nechceme. Třeba nutí Ocáska-“

„Tišeji,“ upozornila ji Elen. „Je od nás jen pár metrů, Sus.“

„Já vím, já vím,“ pokračovala Susan tišeji. „Jak jsem říkala, nutí Ocáska, aby skrývala svou sexualitu. Stydí se za ní. Je to příšerný.“ Elen kývla.

„Přitom to, že je lesba, je úplně normální.“ Susan švihla pohledem po Emmě, ale ta byla až příliš zabraná do hádky s Lucy.

„Já jsem ti řekla, ať mi je nezničíš!“ řvala Emma a Lucy stála před ní s onyxovým cárem v rukou a mhouřila oči.

„Já jsem je nezničila, tos byla ty, začala jsi oka tou propiskou!“ bránila se Lucy, její hlas byl ještě nepříjemnější, než obvykle.

„Ale ty díry tam byly už předtím!“

„Tak proč na mě řveš až teď?“

Nějak jsem nedokázala pobrat to, že Lucy je lesba. Přišlo mi to... zvláštní. Mnohokrát jsem ji vídala na chodbách, jak se líbá s kluky a pokaždý to byl někdo jiný. Že by ji Emma nutila chodit pořád s někým jiným, aby to nebylo podezřelé? Já být Lucy... No, raději nic.

Švihla jsem pohledem po Cassidy, která seděla na lavičce na druhé straně šatny. Susan s Elen vzrušeně pokračovaly v rozhovoru, ale už se bavily o něčem jiném. Zvedla jsem obočí a poukázala pohledem na Susan s Elen. Cassidy kývla. Taky je poslouchala. Taky o tom ví. Upřímně jsem byla ráda, že nejsem jediná, která slyšela to, co by neměla. Ale to já vždy.

Do šaten vešel učitel a Emma s Lucy byly nuceny se konečně převlíknout. Čekali jsme deset minut jenom na ně a když jsme se konečně dočkaly, každá si šla stoupnout na jinou stranu.

V tělocvičně jsme se dozvěděly, že budeme hrát volleyball s klukama, takže to bude ještě horší, než normálně. Úzkostlivě jsem se podívala na Cassidy, ale ta mi pohled neopětovala. Míčové hry jí šly vždy líp, než mě. Volleyball hrávala závodně. Teda aspoň to jsem vydedukovala z jejího nyní deaktivovaného Facebookového profilu. Nedivím se, že si ho zrušila. Taky bych neměla náladu na ty urážlivé statusy a zhazující komentáře.

,,Utvoříte dvě družstva," oznámil učitel monotónně a ukázal na Susan a Joanne, jako kapitánky. Susan si sundala brýle a položila si je na lavičku. ,,Hrajeme bez Sarah, Willow a Sheily, ty necvičí. Bůhví proč. Tak vybírejte," pobídl je. ,,Susan začne, je v nevýhodě."
,,Elen," řekla pohotově Susan.
,,Lucy," zamumlala Joanne.
,,Karen."
,,Gabriela."
,,Anna."
,,Cassidy." Dívala jsem se za ní, jak se pomalu šine směrem k Joanně. Nemají se rády, Joanna si ji vybrala jen kvůli jejímu talentu, to je zřejmé. Stejně z toho ani jedna neměla radost.
,,Swanová." Učitel se zamračil. ,,Neříkejte své spolužačce příjmením. Jmenuje se Grethel-Helga. Říká se vám Grethel, nebo Helgo, slečno Swanová?" zeptal se se zájmem a Swanová zabodla oči do země.
,,Říká se mi Swanová, pane učiteli," pípla a nervózně přešlápla z místa na místo. Swanová se vždy představovala jako Swanová, protože o sobě tvrdila, že má příšerné jméno. A fakt že má. Kdyby se nepřátelila s Gabrielou, určitě by jí všichni říkali Helgo, nebo Grethel. Naštěstí to celkem vyhrála.

Učitel si povzedchl. ,,No dobrá, slečno Swanová. Joanne, vybírejte dál."

,,Emma." Soucitně jsem se podívala na Cassidy. Je s Emmou ve družstvu. Nezávidím.
,,Cara."
,,Tak Catherine." Sakra. Já jsem s Emmou ve družstvu. Tohle nemůže dopadnout dobře.

,,Tak začínáme. Vítězné družstvo hraje s vítězným družstvem od kluků. Máte pět minut na naplánování taktiky," zvolal trenér a šel si sednout na lavičku. Rozepl si mikinu a jeho pohled zabloudil Emmě na zadek. Jak jinak.
Semkly jsme se do kroužků, každá skupina na své půlce hřiště. Joanna štěkala povely.
,,Já, Catherine a Lucy budeme u sítě, Catherine je na pozici rozehrávače. Gabriela bude na podání, Emma na druhé straně. Ty budeš ve prostřed, Cassidy a budeš rozehrávat, jasně?"
,,Počkat, nejsem rozehrávač já?" zeptala jsem se s nakrčeným obočím, ale Joannin pohled mi prozradil, že jsem měla raději mlčet.
,,Ty budeš dělat ledatak vzduch. Snaž se do ničeho se nezapojovat, já a Gabriela ti budeme chytat míče, nic nedělej, prostě tam jenom stůj. Je ti to jasné?" Kývla jsem a podívala se na Cassidy, která se na mě mračila. Proč?

,,Pozice!" křikl trenér a rozestoupili jsme se. Já si stoupla doprostřed před síť a shledala jsem, že jsem naproti Swanové. To není tak zlé. Zaškaredila se na mě a já se raději podívala jinam. Uslyšela jsem zvuk píšťalky. Náš tým začínal.

Gabriela podávala. Míč přelétl síť a trefil Caru do ramene. Píšťalka. Podávali. Cassidy rozehrála Joanne a míč šel přes síť.

Podobně to šlo celou hodinu, upřímně jsem v tom měla dost zmatek. Za celou hru jsem se míče ani nedotkla - a byla jsem ráda, ještě bych to tam někomu zkazila. K mému neštěstí, můj tým vyhrál, takže budu hrát s klukama. No nebyl to zrovna můj celoživotní sen, abych pravdu řekla. Raději bych byla, aby vyhrál ten druhý tým - ale když jsem se bokem dívala, jak Joanne, Gabriela a Emma radostně vřískají a plácají se do dlaní, ten pocit mě přešel. Zajímalo mě, jak to bude vypadat, až prohrajeme.

Ještě před hrou jsem se stavila za Cassidy.
"Slyšelas to?" zeptala jsem se šeptem Cassidy a pohlédla na ni.
"Co?" zeptala se, oči pořád upřené na míč. Její obvyklý postoj se založenýma rukama mi přišel víc nepřátelský, než obvykle. Otřásla jsem se.
"To o Lucy," odvětila jsem po chvíli. Její pohled se přesměroval na ni a podivně ztvrdl.
"To o Lucy?" prskla tiše a nahněvaně po mě střelila pohledem. Ustoupila jsem o krok dozadu.
"To není to s Lucy. To je vážná věc. Tak se o tom nemluví."
"Takže jsi to slyšela," zkonstatovala jsem. Cassidy už maličko klidněji kývla.
"Chudinka Lucy," zamumlala. "Emma to přehání. Vždyť je to úplně normální, žijeme v 21. století."
"Bojí se o svou pověst," zamumlala jsem a záhy jsem překvapeně zamrkala. To byla ta nejdelší konverzace, jakou jsem kdy s Cassidy vedla.

Nakonec zápas dopadl úplně jinak, než jsem si představovala. Cassidy později přešla na druhou stranu hřiště k Lucy. Ty dvě tvořily jedinou dvojici, které se k vítězství stavěla celkem neutrálně - nervózně postávaly vzadu na hřišti, zatímco se Joanne promenádovala před sítí, za kterou stáli už v pozicích seřazení kluci. Gabriela se ještě chvilku bavila se Swanovou a já jsem jen tak postávala na jednom konci hřiště, na druhé straně od Lucy a Cassidy, které se spolu striktně bavily. Zamračila jsem se nad tím. Ne že by mě to štvalo, soukromý život Cassidy mám celekm na háku, ale přišlo mi divný, že se někdo jako je Lucy baví s někým, jako je Cassidy.

"Dámy, dámy, dámy," křikl učitel a zatleskal. "Na své pozice." Znuděně jsem se postavila na svoje místo rozehrávače a čekala jsem. Kluci měli míč.

Neskutečně jsem se na své pozici nudila. I když jsme se točili, vždy za mě někdo chytal. Prostě jsem jen stála na místě a dívala se na hru, jako kdybych byla úplně zbytečný článek v hodinkách, který se tam jen tak zatoulal. A takyže jsem byla.

"Catherine! Catherine, míč!" slyšela jsem jakoby z dálky. Nechápala jsem, co po mně ten hlas chce. Až v poslední vteřině jsem tu kulatou věc spatřila a instinktivně jsem vztáhla ruce k obličeji - bohužel moc pozdě. Tupá bolest mi projela palcem a následně celou rukou a já si ji přitiskla k hrudi v kyselé grimase.

"Catherine! Catherine, jsi v pořádku?" volal na mě učitel, ale já jsem ho nevnímala. Tiskla jsem si ruku k hrudi a skučela bolestí. Bylo to příšerné. Učitel mě vzal za ramena a vyvedl z volleybalového kurtu.

"Asi to máš naražené," zamumlal, když mi ruku prohlížel. "Kdo odvede Catherine na ošetřovnu?"
Najednou bylo takové ticho, že bylo slyšet i ten mírný vítr, který je tu na Brahamu dennodenní záležitostí. Vsadila bych se, že kdybych se ještě o trochu víc soustředila, uslyšela bych nelítostné sluneční paprsky jak praží a deformují kůži každého z nás.

"Já půjdu," ozval se po chvilce hlas a jakmile jsem ho uslyšela, řekla jsem si, že bych si raději nechala narazit i tu druhou ruku, jen aby mě na ošetřovnu nevedl on.
Jason Hawkins zvesela přiklusal ze střídačky - ani jsem si nevšimla, že na ní je. Usmál se tím svým obvyklým protivným úsměvem na učitele, ale ten naneštěstí pro mě nic nenamítal. Jason mi s vtipem nabídl rámě, ale já jsem jen prostě se zvednutým nosem vkráčela znovu do budovy a absolutně jsem ignorovala jeho přítomnost. Jason mě po chvilce doběhl.

"Nezapomeň, že tě na ošetřovnu odvádím já," upozornil mě usměvavě a já jsem si povzdechla. Nechybělo ani klasické protočení panenek.

"Proč jsi tak otravný?" vypálila jsem na něj hned ja jsme minuli první schodiště. Jason se zamračil a nad nosem, mezi obočím se mu udělala miniaturní vráska.

"Mám to v povaze, Catherine," odvětil a moje jméno řekl s tak medovou přehnaností, až jsem se otřásla. Kdyby to řekl kdokoliv jiný, než Jason, třeba Hank, tak by mi to polichotilo. Tady mě to ale štvalo.

"Neříkej mi tak," zaprotestovala jsem a zrychlila jsem tempo. Jason mě zase doběhl, teď klusal vedle mě.

"Jak ti nemám říkat, Catherine?" zeptal se sladce a já jsem se zastavila, abych mohla vyjít schody.

"Takhle," odvětila jsem udýchaně na druhém mezipatře. Pak jsem se ale naoko neúnavně vrhla do dalších schodů. Nenávidím schody. Jason jako normálně klusal za mnou, vypadalo to, že mu to moc nevadí.

Zastavili jsme se až před dveřmi do školní provizorní ošetřovny a já jsem vztyčila prst a předklonila jsem se, abych se mohla vydýchat. Palec už mě tolik nebolel, ale stále jsem cítila to nepříjemné pulzování v ruce. Pořád jsem prudce dýchala.

"Asi tě to celekm vyšťavilo, co?" poznamenal Jason ale v jeho hlase nebyla ani štipka posměchu, který jsem už od začátku čekala. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Vypadal zvědavě, trochu uličnicky, ale nejvíc zvědavě. Kývla jsem.

"A jakto že to tebe nevyšťavilo?" zeptala jsem se ho kloudně a narovnala se. V ruce mi tepalo, přidržovala jsem si jí u břicha a zkoumavě jsem se na něj dívala - opětovával mi pohled s úplně stejným výrazem.

"Jsem fotbalista," vysvětlil. "Hraju za Braham, závodně. Jsem zvyklý běhat."

"Aha."

"Určitě tě to moc nenadchlo. Musím ti připadat, jako nějaký snob."

"O to ses měl starat dřív. Teď už je pozdě. Už mi tak nejen připadáš, už jsem o tom i přesvědčená."

"Tak to mě asi dobře neznáš." Uličnicky se usmál až odhalil ty jeho dokonale bílé zuby. Otevřel mi dveře a já jsem neochotně vstoupila.

„Netušila jsem, že hraješ fotbal,“ zamumlala jsem, zatímco mi školní ošetřovatelka tiskla k ruce led. Jason seděl na taburetu na druhé straně té malé místnosti, byl skrčený a lokty opřený o kolena, aby se nedotýkal hlavou podkrovního stropu. Teď se na mě díval se svým pokřiveným provokativním úsměvem a mlčky si mě prohlížel. Byla jsem ráda, že jsem s ním konečně mohla kloudně mluvit bez toho, abych ho musela zabíjet pohledem. Zdálo se, že mu to vyhovuje.
„Začal jsem, když mi bylo šest. Táta je fotbalista, celkem slavnej, možná ho znáš,“ zamumlal nevzrušeně, spíš smutně, než hrdě, vzhledem k tomu, že jeho otec je tak významná slavná osobnost.
„Promiň, ve fotbale se moc nevyznám,“ pokrčila jsem rameny a podívala se na starou ošetřovatelku, která se bezdůvodně zvláštně usmívala, zatímco mi obvazovala ruku.
„Nepotřebuješ se vyznat ve fotbale, abys pochopila, že mě nebaví.“ Slabě se pousmál. Ošetřovatelka mi dovázala ruku a já se zvedla. Když mě viděl, zvedl se taky, ale narazil hlavou do podkrovního trámu.
„Kruci,“ ulítlo mu a chytil se za hlavu.
„Kruci?“ svraštila jsem obočí. „To jsem slyšela naposled od svýho dědy.“
„Hele, neutahuj si ze mě, jo?“ Jeho hlas zněl mírně podrážděně, rozmrzele.
„Kdyby vás bolela hlava, dojděte si za mnou, jo?“ nadhodila ošetřovatelka směrem k Jasonovi a my jsme s tichým „díky“ opustili ošetřovnu.

„Kolik máme ještě času?“ zeptal se Jason a postavil se k oknu, ze kterého bylo vidět venkovní hřiště, na kterém hrála naše třída.
„Deset minut, plus mínus,“ odvětila jsem. Postavila jsem se vedle něj a sledovala hru.

I z takové výšky jsem je všechny poznala. Ohnivě rudé vlasy Mary – Sue, která seděla na lavičce pro necvičící, jsou absolutně nepřehlédnutelné. Stejně nepřehlédnutelné jako Hank, který stál na místě před sítí a zrovna parádně zasmečoval. Kluci vyhráli. Očima jsem sledovala Hanka, jak obchází svoje spolužáky a plácá se s nimi do dlaní. Pak zvedl síť, přelezl na druhou stranu, sevřel Emmu do náruče a vroucně ji začal líbat. Odvrátila jsem se a pomalu jsem scházela schody, abych si došla do šatny pro věci. Jason šel svižně za mnou.

„Tobě se líbí, viď?“ zeptal se mě a moje tváře nabraly mírný odstín červené. Hlídala jsem si, abych byla alespoň metr napřed, aby to nespatřil.
„A kdo?“ zeptala jsem se s předstíranou naivitou v hlase.
„Nehraj hloupou,“ obořil se na mě, ale tvářil se mírně. „Hank Mason je tvůj – když to řeknu tak děsně neohrabaně a puberťácky – idol. Že je to tak?“

Otočila jsem se na něj, obličej jsem měla ještě červenější, než obvykle, když se začalo mluvit o Hankovi. Štvalo mě to.
„Jo. Je to můj – ano, je to úplně sprosté označení – idol. Chtěl bys vědět ještě něco jinýho?!“ vyštěkla jsem. Jason se zdál zaskočený mým tónem,  ale nemohl se divit, když pokládá tak osobní otázky.
„Ano,“ odpověděl a tím mě překvapil, protože jsem v zápalu vzteku zapomněla, na co jsem se ptala. Vteřinu jsem se na něj zmateně dívala, ale on pokračoval.
„Chtěl bych vědět, u koho budeme psát tu esej.“

Na obrázku je Hank Mason