Děkuji vám za všechny voty a i komentáře! Neskutečně si toho vážím, nevíte ani jak :)

Jinak, v příštím asi měsíci mám v plánu dopsat tenhle příběh (nebojte se, dílů bude ještě dost, ale budou jen častěji, teda, chci aby byly :D)

Taky by mě hrozně potěšilo, kdybyste tuhle story ukázali například přátelům :) Hrozně by mi to pomohlo :) Děkuji vám ještě jednou všem!

Jason

Věděl jsem, že jsem zlitý už po půlce té lahve. Ale přesto jsem pil dál. Bylo mi tak líto Catherine, bylo mi líto mě, bylo mi líto Hanka, všech. Ale proto jsem nepil. Nepil jsem proto, že bych chtěl zapít lítost. Já se chtěl potrestat. A myslím, že se mi to nakonec i povedlo.

Ležel jsem na gauči u Hanka v obýváku. Madison ležela na zemi vedle mě a pochichotávala se. Myslím, že někde uprostřed toho přinesla i trávu, ale já si nedal. Nevím proč jsem nechtěl.

Hank seděl rozvalený v křesle a něco si pro sebe mumlal. Svět kolem mě se točil, ale já jsem věděl, že se musím kontrolovat. A taky hlavně musím domů.

Podíval jsem se na hodinky - bylo skoro jedenáct, světlo zvenku mi prozradilo, že je ještě dopoledne. Řekl jsem otci, že budu u Hanka nanejvýš tak hodinu, takže jsem totálně všechno propásl. Postavil jsem se, ale bylo mi tak divně, že jsem se musel zachytit opěradla gauče. Opilost není dobrá věc. To fakt ne.
"Ani jsem... nehtušil... žeseněkdy... vožeru... ráno." zabrblal jsem a Madison otevřela oči.
"Já nejsem... vožralej," zahuhňal Hank.
"Jasně bando," kývl jsem. "Tak já du. Otec... Bude mít starost. Ale nemusí. Moje auto má asi... pět set... pět tisíc... pět airbagů."
"Čau, airbagu," zahihňala se Madison. Já jsem jim pokynul a nějak jsem se dokulhal před dům. Mám pocit, že jsem cestou rozbil nějakou vázu nebo co.

Před domem stálo moje Audi, ale když jsem ho chtěl odemknout, zjistil jsem, že to tím dálkovým nějak nejde. Tak jsem se pokusil ho otevřít alespoň klíčkama. Trefil jsem se sice asi na padesátý pokus, ale musel jsem se pochválit, že jsem to auto aspoň odemknul. Jenže když jsem chtěl otevřít dveře a nastoupit, uslyšel jsem ženský hlas. Povědomý hlas.

"Jasone?"

Ten hlas byl sladký a příjemný, ale netušil jsem, čí byl. Nebo jsem to nechtěl vědět.

"Jasone."

A teď jsem si vzpomněl.

"Ca...Cath....Catherineee?" zeptal jsem se vzduchu kolem mě a protřel si obličej. Podíval jsem se na druhou stranu ulice. Moje Katie oblečená v upnutém broskvovém tílku, světlých džínách a bílých keckách ke mě mířila a nepřívětivě... teda tuším nepřívětivě si mě měřila. Teda spíš starostlivě než nepřívětivě, ale i toho tam část bylo.

"Katie, co tu... děláš?" zeptal jsem se jí hloupě. "Nemáš být doma? Nebo... Ve škole?"

Kate ke mě přišla blíž a nevěřícně na mě zírala.

"Spíš co ty tu děláš. Před cizím domem. Zmatlaný. Zřejmě saješ jak duha," zkonstatovala zamračeně. "A poškrábal sis auto klíčema."
"Vážně?" zamračil jsem se já a podíval se detailněji na zámek auta. Sakra.
"Tohle," ukázal jsem palcem za sebe, aby věděla, co myslím, "je Hankův... Hankův dům."
"To s ním ses tak opil?" hádala Kate.
"Správ... Ně."
"Proč?"
"Protože... Jsem idiot. Nechceš, abych tě... zavezl domů?" zeptal jsem se a ukázal jsem jí klíče. Ona mi je ale vzala z ruky a jemně mě odstrčila od dveří.
"Řídit budu já," rozhodla. "Ty bys nás ještě zabil." Zamračil jsem se. Nelíbilo se mi, jak o tom mluvila. Jakobych snad neřídil bezpečně.
Jsi opilý, debile, ozvalo se moje svědomí. Má pravdu.
Tak jsem horkotěžko nastoupil na místo spolujezdce. Kate mi ještě musela pomoct se zapínáním bezpečnostního pásu, protože jsem se zaboha nemohl trefit. Pak nastartovala a vyjela.

"Opravdu Jasone, proč ses tak zřídil?" začala Kate rozhovor. Ani jsem nevěděl, kde jsme.
"Protože... Mi to je líto," zahuhňal jsem. I proto jsem pil? Já myslel že ne. "Ale... neměla bys... mluvit, když... řídíš. Je to... nebezečný."
"Nebezpečný je řídit pod vlivem," odsekla mi Kate. Ona se na mě zlobí? Za co? Aha. Jsem opilý.
"Jak tě vůbec napadlo řídit v takovymhle stavu? Vždyť bys byl za chvíli v nemocnici. Nebo hůř. Jasone, ty nemáš žádnou zodpovědnost," rozčilovala se.
Nemám. Proto jsi těhotná.

Měla pravdu. Samozřejmě že měla pravdu, ve všem. Teda, skoro všem.
"Nezodpovědný je si nechávat dítě v sedmnácti," zamumlal jsem a k mému překvapení to bylo dokonce i zřetelné. Díval jsem se před sebe, nechtěl jsem vidět její reakci.
"To není to samé," zašeptala po dlouhé pauze.
"Kate... Prosím..." zašeptal jsem slabě a zavřel oči.
"Pšššt, Jasone," řekla, ale neznělo to mile. Byla naštvaná. Hrozně.

Za asi čtvrt hodiny mě dovezla ke mně domů. Před domem stál otec se založenýma rukama, vypadal zle. Mám průser. A ten je rozhodně větší, než jedno pitomé těhotenství.

Kate vystoupila z auta a zavřela dveře, klidně si to mířila k mému otci, rozpuštěné vlasy jí splývaly po zádech. Otec se na ni rozkřikl, ale ona dala ruce před sebe a začala mu něco postupně vysvětlovat. Pak ukázala na mě, teda, myslím, a pak na ten poškrábaný lak. Otec se chvilkama na něco ptal, pak přikyvoval, ale neustále se na mě mračil. Mám problém. Mám neskutečný problém.

Otec pak obešel Kate a šel směrem ke mě. Vytáhnul jsem nohy na sedačku a schoulil se na ní, očekávajíc, co mi udělá. Otevřel dveře a chvilku si mě naštvaně prohlížel. A pak řekl: "No ty jsi idiot, to snad ani není možný. Takovou ostudu si udělat před svojí holkou. Že se nestydíš."
Zahuhňal jsem v odpověď, ani nevím co. Otec se nademnou nahnul a odepnul mě, pak mě popadl za paži a přinutil mě vystoupit.
"Ty jsi fakt idiot," nadával mi tiše, zatímco mě vedl do domu. Catherine pokynul, aby šla dovnitř, a ona nás následovala.

Usadil jsem se (vlastně jsem na něj spadl) na gauč a Kate si sedla vedle mě. Otec něco zabrblal a kamsi odešel. Schoulil jsem se znova do klubka a pohlédl na Kate. Ta si povzdechla, vzala si mou hlavu na klín a i přesto, že byla naštvaná - cítil jsem to - mě začala pomalu hladit ve vlasech.
"Jasone, Jasone," povzdechla si, dál mě hladila - připadal jsem si jako malé dítě, které rozbilo vázu, nebo si včas neuklidilo pokoj. Ale bylo mi to jedno.
Všiml jsem si otce, jak vešel do obýváku, ale hned vycouval. Katie si ho nejspíš nevšimla, protože ani nezvedla hlavu.
Zavřel jsem oči.

"Chudáčku malej," uslyšel jsem Katein tichý hlas, který mi zazněl celým tělem. Položil jsem jí ruku na koleno a cítil jsem, jak ztuhla, i když jsem do toho nic nedal. Byl jsem pořád moc mimo.
"Jasei?"
"Mh?"
"Uděláš pro mě něco?"
"Hm... Jo."
"Až budeš příště opilý, nesnaž se řídit, dobře?" zašeptala a stále mě pomalu hladila ve vlasech; bylo to příjemné.
"Jasone, slib mi to. Nechci tě znova vidět v nemocnici. Prosím."
Pomalu jsem pokýval hlavou a zamumlal jsem: "Slibuju."
"Děkuju." Cítil jsem, jak se hýbe, a pak jsem ucítil, že mi dala jemnou pusu na spánek. Usmál jsem se a ona se vrátila do původní pozice.
"Promiň, že jsem na tebe byla tak hnusná," omlouvala se tiše. "Jen jsem měla strach."
Zavrtěl jsem hlavou. "Zasloužil... Jsem si to," řekl jsem pomalu.
I když jsem to neviděl, věděl jsem, že se usmála. Moje drahá Kate... Moje Katie...
"Řekneš mi pravý důvod, proč jsi pil?" zeptala se tiše, starostlivě. Netušil jsem, proč jsme šeptali ale znělo to, jakoby si myslela, že už skoro spím  nechtěla mě vzbudit.
"Ty víš proč," zamumlal jsem nakonec.
"Ale Jasei..." zašeptala, z jejího hlasu jem vycítil, že se drží, aby se nerozbrečela. "Nedělej si kvůli tomu starosti." Moje starostlivá Kate... Bojí se o mě, ale zakazuje mi, abych se bál já o ni.
"Ne," zachroptěl jsem, rozhodnutý, že jí to všechno řeknu. "Nemohl jsem... Nemohl jsem celou noc spát. Pořád jsem nad tím přemýšlel. Ráno jsem... Netušil jsem co mám dělat a první co mě napadlo bylo jít za Hankem - on je přeborník v řešení... Problémů."
"To jo," ušklíbla se Kate. "Protože pitím se hodně toho vyřeší."
"Nalil mi panáka, protože jsem byl tak vystreslej, že jsem se ani nevěděl vymáčknout," obhájil jsem svého kamaráda ponuře. "Víš, netuším, proč si z něj byla tak paf. Hezkej možná je, to jo, ale choval se k tobě fakt hnusně. Hank je sice výbornej člověk, když u sebe nemá Emmu, ale to si neměla šanci vidět. Tak proč?"
"Hele brzdi, Jasei," zastavila mě Kate. "O mé obsesi Hankem se momentálně nebavíme."
"Fajn," štěknul jsem prudčeji, než jsm chtěl. Kate maličko nadskočila a já se okamžitě zvednul, ale zatočila se mi hlava a musel jsem se zachytit opěradla.
"Promiň Katie," zašeptal jsem svírajíc kůži, kterou byla potažená pohovka. "Já nechtěl."
Kate se jen usmála a prohrábla mi vlasy.
"To nic," řekla jemně.
"Já ti řeknu jak jsem se opil a ty mi řekneš o tvé posedlosti Hankem, jo?" kousnul jsem se do rtu, ale Kate naštěstí kývla. Sedla si do tureckého sedu, až se díra na džínách v oblasti kolene, kterou jsem si předtím nevšiml, napnula. Začal jsem si hrát s nitkami, které z ní vycházely.
"Měla by sis koupit nové džíny," podotkl jsem tiše. "Tyhle jsou děravé."
"To j schválně, blázínku," zasmála se. "Tak povídej."
A tak jsem jí všechno řekl. Jak jsem tam přišel, na co se mě Hank ptal, jak jsem mu odpovídal a jak pak přišla Madison. Při zmínce o trávě sebou cukla, ale já ji ubezpečil, že jsem neměl.
"Poškozuje to mozek," vysvětlil jsem. "A při fotbale musím čistě myslet."
"Ty vážně chceš být fotbalistou?"
Obezřetně jsem se podíval do míst, kde jsem naposled viděl otce a zavrtěl jsem hlavou.
"Ale neučím se," dodal jsem. "Nic jiného mi nezbývá. Umím jenom tvrdě makat, na sobě. Fyzicky. A taky jsem si zvykl na bohatství. Už mám v týhle brandži svoje jméno a vydělával bych slušný prachy, i když mě to nebaví. Takže tak," pokrčil jsem rameny. "Někdy se člověk musí uskromnit." A pak mě napadlo, že vůbec nevím, co chce dělat ona. Taky mě napadlo, jestli náhodou nemění téma jen proto, aby nemusela říct to o Hankovi. Jenže pak mi došlo, že jsem téma změnil já. Zřejme jsem nebyl ještě připravený mluvit o tom, co moje holka vidí na mym kámošovi. Třeba jsem to ani nechtěl vědět. Nebo jsem byl pořád moc opilý.
"No a co ty a vejška? Co chceš dělat?" vyblekotal jsem konečně. Kate se zarazila.
"No... Já bych... Asi..." pak pokrčila rameny. "Já nevím. Asi nějaká sekretářka. Na víc si netroufám," rozpačitě se usmála.
"Kate, tvůj mozek má na víc než je takováhle práce," nesouhlasil jsem, ale už na mě byla znát únava.
"Jsou to jenom učebnice," řekla Kate, ale bylo vidět, že ji těší, že si to o ní myslím. Zívnul jsem.
"Unavený?"zeptala se.
"Jo," kývl jsem a zase si lehl na pohovku. Trochu jsem se dodrápal blíž k ní a sám jsem si položil hlavu na její stehna. Kate se tiše zasmála a znovu mě začala uklidňujícím způsobem hladit ve vlasech. Stačilo jen těch pár letmých doteků a já usnul jako malé dítě.