Gif - Hank Mason

Jason

"Nesmí se to dozvědět, Hanku. Je to naše malé tajemství. Naše."

"Jedno malé tajemství, které může zničit jeden malý život. Musí to vědět. Pokud ses do ní zamiloval, musí vědět, žes jí chtěl ublížit."

"Nechtěl! Nikdy bych jí neublížil. Nikdy."

"Hlavně, žes s tím souhlasil. Souhlasil jsi s tím, že jí uděláš dítě. Slíbils to."

"Ruším svůj slib. Neublížím jí."

"Tímpádem rušíš i naše přátelství."

"Hanku!"

"Ne, Jasone. Řekni jí pravdu. A jestli tě opravdu tak miluje, jak si myslíš, tak ti to odpustí. Jestli ne... Je to tvůj problém."

S trhnutím jsem se probudil. Byl jsem úplně spocený, chvíli jsem netušil, kde jsem a co se děje a pak jsem si uvědomil, že je tma. Neviděl jsem nic. Absolutně nic.

Za pár minut snažení jsem nahmatal svůj telefon a odemkl ho - do očí mi udeřilo palčivé světlo a já jsem musel přivřít víčka. Chvilku trvalo, než jsem se rozkoukal a pak moje oči udeřily na čas - byly dvě hodiny ráno.

Odhodil jsem mobil na zem a položil se na postel. Civěl jsem do stropu - miloval jsem svůj strop, i když jsem z něj v té tmě téměř nic neviděl. Pořád jsem se myšlenkami vracel k tomu snu. Bylo jasné, že Hank mluvil o Catherine, stejně jako bylo jasné, že jsem k ní v tom snu cítil mnohem víc, než přátelství.

Doteď jsem si to nechtěl přiznat. Pořád si to nechci přiznat. Ale už to tak bude.

Myslím, že ji miluju.

Tohle jsem si uvědomil celkem nedávno. Miluju ji.

Ten její osobitý smích, který mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Ty její vždy jisřící kaštanové oči. Ty její rty... Je zvláštně krásná. Ale i kdyby nebyla... Už jsem potkal hodně holek, ale žádná z nich nebyla tak fascinující a příjemná, jako ona. Hlavně fascinující.

Bylo pondělí. Odporné, hnusné ponělí, které nikdo nemá rád, protože musí vstávat do školy. Ale já jsem se na pondělí těšil. Znovu po dvou dnech uvidím Catherine, uvidím jeí úsměv, který se zjeví na její tváři pokaždé, když mě vidí. Já se na ni usměju zpátky a spolu půjdeme na hodinu. Lepší pondělí ještě  nikdo nikdy nevymyslel.

"Ahoj," pozdravil jsem ji, když nasedala do mého auta. Usmála se na mě a kývla. Měla na očích podobné Pilotky, jako jsem měl já - jen s tím rozdílem, že ty její byly za dolar, kdežto ty moje stály krapet víc. Zasmál jsem se.
"Podívejme se, co to máš na očích?" Kate se uculila a pak se taky zasmála. Smáli jsme se oba.

Ten den byl jeden z nejúžasnějších dnů, který jsem s ní zažil. Všechno bylo, jako kdyby někdo vzal velkou plechovku a vylil na svět růžovou barvu. Cítil jsem se hrozně v pohodě - všechny moje těžkosti, starosti a problémy jakoby zůstali  za plotem, kdežto my jsme byli na druhé straně a vysmívali jsme se jim od ksichtů.

Odpoledne po škole jsme zašli do jednoho nákupního centra a koupili si bubble tea. Kate to nikdy neměla a popravdě měla trochu problém s tím otevřít to, ale když to ochutnala, řekla, že je to nejlepší věc, kterou kdy pila. Zasmál jsem se a řekl, že ještě nikdy nepila alkohol - dala mi za pravdu, ale moji nabídku, že jí někdy dám ochutnat zdvořile odmítla.

"Ježiši maria, Jasone, pojď se podívat!" křikla na mě Catherine a já jsem pomalu přiběhl, abych viděl, co ji tak fascinovalo.
"Co je?" zeptal jsem se mírně a hledal nějakou zvláštnost, ale nic jsem neviděl. Byla to prostě ulice plná aut... Jako každá jiná v Berhamu.
"Modrý auto," zašeptala fascinovaně. Zamračil jsem se.
"To tě tak zaujalo modrý auto?"
"Jo."
"A který?"
Ukázala prstem přes ulici na... Mini cooper. Modrý mini cooper s dvoumetrovou redbullovou lahví na střeše.
"Proboha, co to je?"
"Já nevím, ale hrozně se mi to líbí." Ušklíbl jsem se.
"Víš co? Za pár let ti takový koupím."
"Vážně?"
"Vážně."
"Tak dík." Kate se zašklebila a pozvedla ke mně svůj kelímek s Bubble tea.

A pak se to všechno pokazilo.

"Kate, já vím, že máš oblečení ráda, ale můžeš alespoň se alespoň na chviličku odtrhnout od té výlohy?"
"Minutku."
"Minutku jsem ti dal už před deseti minutkama."
Kate stála před jedním obchodem s doplňkami a zírala na tmavě hnědou koženou kabelku. Stál jsem tam bezmála patnáct minut, ruce v kapsách od mikiny a znuděně jsem ji pozoroval. Bylo už asi 5 večer a já jsem jí chtěl odvézt domů. Ale ona se prostě nechtěla odtrhnout od té výlohy.
"Kate," zaprosíkal jsem a ona si povzdechla.
"Nojo, vždyť už jdu."
Nasedli jsme do auta a mlčky vyjeli. Kate chvilku nemluvila, jen zírala ven a potom prohlásila:
"Jasone Hawkinsi, mluvil jsi vůbec někdy se sebou?"
Překvapila mě tato otázka, ale odpověděl jsem stejně s nadsázkou, jako byla položená otázka.
"No samozřejmě. Taky mě udivuje, jak to se mnou může někdo vydržet. Jak to dokáže, se mnou mluvit bez toho, aby se nepopadal za hlavu?"
Kate se pousmála, ale to už jsme přijížděli před její dům. Zastavil jsem a vystoupil, abych jí mohl otevřít dveře. Zasmála se a taky vystoupila. Stáli jsme tam naproti sobě, dívali se jeden druhému do očí.
"Nojo, nechápu jak to se mnou můžeš vydržet. A to celý den?"
"To je tajemství," odvětila. Její hnědé oči zářily a jiskřily, až jsem se musel usmál.
"Já se sebou žiju celý život. Myslím, že-" Ale ona mě umlčela. Položila mi ruku na krk a stoupla si na špičky. Její rty se jemně třely o mé, byly tak nádherně hebké. Nebyl jsem ani dlouho překvapený, rychle jsem se přizpůsobil a přitáhl si ji za boky k sobě. Za vteřinu odtáhla hlavu a zvedla pohled, aby mi viděla do očí. Pocit nepřekonatelného štěstí vyprchal za ani ne vteřinu, když jsem si uvědomil, co to udělala. Nahradil ho pocit zděšení. Kate se odtáhla a sundala mi ruce z krku. Odkašlala si. Taky jsem ji pustil.
"Eh, promiň," začervenala se. "Prostě jsem chtěla-"
"Neomlouvej se," zachraptěl jsem. Přesně tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem, abych se dostal na další metu a už vůbec ne, aby mě tam dostala ona.
"Promiň, musím jít," zamumlal jsem, otočil jsem se, nastoupil jsem do auta a odjel, nechal jsem jí tam stát a každý mi musí věřit, že mi to trhalo srdce, nechat jí tam takhle zmatenou, ale nemohl jsem s tím nic udělat.

Nemůžu si představit to, že bych s ní chodil. Nechci vždy, když ji budu líbat, myslet na to, co jsem slíbil Hankovi. Nemůžu to ani odvolat, protože bych tím u něj ztratil důvod se s ní stýkat. Je to zamotaný.

Ale na druhou stranu jsem hrozně chtěl. Strašně jsem se jí chtěl dotýkat, chtěl jsem ji líbat, chtěl jsem dýchat vůni jejích vlasů, chtěl jsem být s ní tak moc, až to skoro bolelo. Vím, že jsem si to u ní pokašlal. A chtěl jsem to spravit, ale věděl jsem, že to nedokážu. Nemohl jsem.

O dva týdny později

"No a ona - Jasone, zvoní ti mobil." Otravná melodie se rozléhala po celé mojí ložnici. Povzdechl jsem si a stopl hru, abych se podíval, kdo mi volá. Natáhl jsem se pro mobil a letmo pohlédl na displej. Ztuhl jsem. Zase ona. Zase Catherine. Hovor jsem zamítl a položil mobil před sebe displejem dolů. Hru jsem zase pustil.
"Kdo to byl?" zeptal se mě Hank, zatímco se jeho postava úspěšně vyhýbala střelám od nepřátel. Moje postava se krčila za ním a dělala mu mírný support.
Přepl jsem vidění.
"Nikdo důležitý," odbyl jsem ho. "No? Co ona?"
"Ona se na mě dívala, jako kdybych udělal něco špatného. Chápeš to? Podíval jsem se na jinou holku. Jen podíval. a ona vyvádí, jako kdybych jí zmáčkl zadek. Fakt."

Hankovy řeči se prolínaly do zvuků kulometů, stíhaček, které našim postavám lítaly nad hlavama, a řevu vojáků, takže jsem mu rozuměl, teda, spíš jsem vnímal každé druhé Hankovo slovo. Snažil jsem Hanka vytěsnit z hlavy úplně a soustředit se jen na hru, ale nešlo to. Pořád jsem ji měl před očima. Stále mi v hlavě blikala její rozesmátá fotka, kterou mám uloženou jako obrázek kontaktu. Pamatuju si každý její pohled, který mi věnovala, zatímco já jsem se marně snažil ji ignorovat. Každou tu promrhanou hodinu, kdy jsem se díval na druhou stranu, na její otázky odpovídal prostými "Ne, ano, hm" a pamatuju si, jak jsem se pokaždé zdejchnul z hodiny těsně po tom, co zazvonilo, abych unikl palbě jejích starostivých otázek. Ničilo mě to. A ona ani netušila, jak moc.
"Jesse, dávej pozor!"
Trhl jsem ovladačem a tím ho vytrhl z konzole. Mlčky jsem si před ni kleknul a zapojil ovladač zase zpátky.
"Co je to s tebou?" Hank stopl hru a položil ovladač před sebe. Vyčítavě na mě hleděl, ale já si s předstíraným zájmem prohlížel úvodní obrazovku.
"Když si se začal bavit s Catherine, nějak si se odcizil, ale když si se s ní bavit přestal, začal si být ještě víc zamlklý, než obvykle. Co je to proboha s tebou?"
Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co mám na to říct. Stiskl jsem rty pevně k sobě a znovu hru zapl. Mačkal jsem tlačítka jako šílený. Každá vzpomínka na ni bolela a zabodávala se do mé hrudi jako rozžhavené železo. Nechtěl jsem na ni myslet. Nechtěl jsem myslet na tu dávnou dobu, kdy se její hebké rty naposledy přitiskly k mým... a jak mi to chybělo.
Naštvaně jsem odhodil ovladač, protože jsem nedal pozor na ostřelovače na balkóně. Hank seděl klidně na křesle vedle a pozoroval mě.

"Ty ji máš rád," zašeptal.
"Ne," odsekl jsem, ale nepodíval jsem se na něj.
"To by to vysvětlovalo," pokračoval, jakoby mě ani neslyšel. Nepřátelsky jsem zavrčel.
"Ale stejně mi nedochází," přemýšlel dál nahlas. "Proč se jí vyhýbáš?"
Znovu zapl hru a drtil jednoho nepřítele za druhým. Přidal jsem se k němu, ale neodpovídal jsem na jeho dotazy.
"Chceš s tím praštit?" zeptal se mě Hank náhle. Cítil jsem bolestivou vážnost v jeho hlase. Věděl jsem, o čem mluví. Prosím, řekni ano, řekni ano, řekni ano...
"Ne," zachraptěl jsem a hned jsem věděl, že je to chyba. Hank se pousmál.
"V tom případě bys ji neměl ignorovat."
"Asi jo."
"Zavolej jí."
"Ne," rozhodl jsem se. "Zajedu za ní."
"Teď hned?"
"Jo." Zvedl jsem se a popadl koženou bundu a pilotky. Nechatl jsem tam Hanka sedět překvapeného a zmateného.

Nasedl jsem do auta a rozjel se svou obvyklou rychlostí. Chtěl jsem jí zase vstoupit do života. Já jsem jí chtěl ve svém životě, nezáleželo na tom, co jsme slíbil Hankovi. Já jsem její přítomnost potřeboval jako závislák potřebuje heroin.

Nebylo fér, že jsem jí dva týdny nepříjmal hovory a neodepisoval na zprávy. Nebylo fér, že jsem jí na každý pokus začít hovor odpovídal "Promiň, nemám čas." Nakonec se o to už i přestala pokoušet. Bylo to zbytečné. Stejně jako moje snaha odolat ji.
Dneska mi zavolala poprvé za dlouhou dobu, a já jsem jí to stejně nevzal. A to byla chyba. Chtěl jsem ji znovu vidět.

Světla. Klakson. Brzdy. Náraz. Bolest. Tma. A pak už nic.