O deset let později

Jason

Ano, znáte to. Každý to zná. Prostě si jen tak žijete a pak nastane ten náhlý zvrat, který otřese celým vaším životem. Někdy je to malý zvrat, někdy velký. Ale tento, tento zvrat způsobil mému životu zemětřesení. Myslel jsem, že všechny ty nárazy a otřesy nepřežiju - ale jsem tady, živý, a zdravý. Jen moje srdce - to zůstalo pošramocené.

Byla to srážka v nákupním centru. Zvláštní, že? Zrovna jsem stál před jedním obchodem s oblečením, kde jsem si byl vyfasovat novou košili a kravatu na večeři s mým budoucím tchánem a budoucí tchýní. Otočil jsem hlavu, protože jsem si myslel, že jsem něco zaslechl, když jsem zepředu ucítil prudký tlak - a pak se ozval známý hlas, který jsem ale nedokázal k nikomu přiřadit.

"Omlouvám se, hrozně se omlouvám, pane!"

Otočil jsem se zpátky, abych věděl, kdo to do mě vrazil když - ach bože.

Byla stejně překvapená, jako já. Stála tam ve světlých džínech, tílku a červené kostkované košili, se světle hnědou kabelkou a ne příliš uhlazeným zapleteným copem, který jí visel přes rameno. I po těch letech, co jsem ji naposledy viděl, byla pořád krásná. Možná by mě mělo zajímat, jestli nevypadám v tom obleku oproti ní moc formálně, ale nezajímalo. Byl jsem až příliš fascinovaný tím, že jsem ji vůbec viděl.

"A-ahoj," vykoktala a překvapeně polkla.
"Ahoj Kate," vydechl jsem. Stáli jsme tam naproti sobě a civěli na sebe jako idioti, ale to mi plně vynahrazoval pohled na ni. Neměly by mě napadat takovýhle myšlenky, vždyť se za měsíc žením proboha. Ale dobře, že mě jen napadají a nic jiného.

"To je let, co jsme se ne-neviděli, že?" vydala ze sebe a oddechla si. Žmoulala si v rukou popruhy od kabelky, zřejmě byla dost nervózní. Co dodat, taky jsem byl, ale umím to zřejmě maskovat líp.
"Jo, od tvý svatby. Kdyže to bylo? Před pěti lety? Šesti?" odtušil jsem.
"Pěti," polkla.
"To už je... Dlouho." Zahleděl jsem se na ni. "Zvu tě na kafe. Máš čas?"
"Jo jasně," usmála se, ale pořád nevypadala uvolněně.

---

Sedl jsem si za stůl a objednal si střední esspresso s nepasterizovaným kozím mlékem. Kate na mě jen nevěřícně hleděla, ale já už si zvykl být vybíravý. Ona si objednala čaj. 

"Tak jak se má Hank?" zeptal jsem se, abych rozproudil konverzaci.
"Jo, je v pohodě," široce se usmála. Seděla celkem strnule, nohy těsně u sebe a ruce v klíně. To jsem ji tak děsil já, nebo...?
"A co jeho práce?" vyptával jsem se dál.
"Je nadšený. Pořád dokola opakuje, jak nevěří, že by se právě on mohl zamilovat do klasiky. Pozítří má sólový koncert v Bostonu. Bude to určitě skvělý. Hank hraje na piáno hrozně dobře."
"Nikdy se mi nesvěřil, že chce být virtuóz," podotkl jsem skrývajíc překvapení.
"Ani já bych to do něj zezačátku neřekla."
"Děkuji," usmál jsem se na číšnici, která nám přinesla kávu. Napil jsem se.
"A co tvoje práce?" zeptala se Kate po chvilce.
"Jo, je to v pohodě, tak víš co, firma běží dost úspěšně."
"Co ti na tu profesi mimo fotbal řekl táta?"
"Samozřejmě nebyl moc nadšený, ale nemohl s tím nic dělat." Pokrčil jsem rameny a znovu se napil. Kate si jemně usrkla svého čaje a položila ho zpátky na tácek.
"Už jste dostali pozvánku na naši svatbu?" zeptal jsem se hned, jak jsem odložil šálek.
"Ano, dostali," usmála se. "Máte krásný oznámení."
"Lindsay ho vybírala hodiny," protočil jsem panenky. "To je takový rozdíl mezi smetanově a krémově bílou?" Kate se mírně zasmála.
"Je to cílevědomá žena. Její velký den musí být perfektní."
"To ano," pousmál jsem se. Přesně Lindsay vystihla. "Rosemary nám jde za družičku, ale musíme sehnat někoho, kdo jí pomůže."
"Rosemary?" zopakovala Kate její jméno překvapeně.
"Ou. Jasně. Moje čtyřletá dcera."
"Ou. Aha."
"Jo."
"Neřekl jsi mi..."
"Já vím já vím," usmál jsem se a zavrtěl hlavou. "Nenapadlo mě ti to říct. Dlouho jsme se neviděli."
"Jo, já vím."
"A u vás je něco nového?" přetočil jsem list.
"No, vlastně jo… Když už mluvíme o těch… dětech…" její pohled zabloudil na ruce volně položené v jejím klíně. Mlčela. A mně chvíli trvalo, než mi to došlo.
"Gratuluju," usmál jsem se mělce. Kate konečně zvedla pohled ke mně, taky se usmívala.

Nastalo trapné ticho, ze kterého nebylo úniku. Došlo mi, jak málo si vlastně můžeme říct. Jakoby ty léta mezi námi vytvořili propast, kterou prostě nedokážeme přeskočit.

"Je mi líto, že jsi odletěl do LA," šeptla najednou Kate. Zaskočilo mě to. Netušil jsem, že se budeme dnes večer bavit na toto téma. Chvilku jsem jen tak provinile koukal do stolu, a pak jsem se nadechl.
"Musel jsem, Katie. Táta to chtěl." Tohle mě taky trochu zaskočilo. Nemyslel jsem, že ji ještě někdy takhle oslovím.

Ji to zřejmě taky překvapilo, ale snažila se na sobě nedát nic znát. Uchopila hrnek do obou rukou a prohlížela si mě. Dívala se na mě tak zkoumavě, až jsem měl pocit, že vidí úplně dovnitř do mě.

Zazvonil mi telefon. Dave. Už zase?

"Co je?" vyštěkl jsem do mobilu, jakmile jsem přijal hovor.
"Šéfe, přišli nám faktury za srpen. Máme tu nějaký konflikt, musíte přijet."
"A kdy?"
"Hodilo by se to co nejdřív."
"Fajn," otráveně jsem si povzdechl. Pípnutí mi naznačilo, že mi to Dave položil. Zasunul jsem si mobil do klopy od saka a vstal jsem.
"Už musíš jít?" zeptala se rychle Kate a taky se zvedla. Vypadalo to, že ji to mrzí. Mě taky.
"Jo, bohužel. Jsou tam nějaký problémy s fakturama nebo co."
"Jo, práce nepočká."
Mírně smutně jsem se pousmál. Chvilku jsme tam takhle stáli, a dívali se navzájem na sebe. Pak jsem to nevydržel, udělal jsem krok a objal ji. Cítil jsem její překvapení, ale netrvalo dlouho a objala mě taky. Jako kamaráda. Nic víc už mezi námi nikdy nebude.

Mrzel mě můj odchod do Los Angeles. Mrzelo mě, že jsme se vzdálili. Mrzelo mě, že si vzala Hanka a já že jsem se chystal vzít si jinou ženu. Mrzelo mě naše odloučení. Kdybych neodjel, možná by to dopadlo úplně jinak. Možná bych si vzal Kate a žili bychom spolu, šťastní. Jenže ne všechny středoškolské lásky vydrží navěky. A tahle nevydržela, i když na to měla předpoklady.

Tisknul jsem ji k sobě jako malé dítě. Nechtěl jsem se od ní odloučit, a ona to věděla. Ale přesto se přinutila mírně mě od sebe odstrčit. Pak se pousmála a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

"Ještě se někdy určitě uvidíme."
"Určitě."

Jenže tím někdy jsem nemyslel jen jednou. Protože od mé svatby, kdy se na mě nepříčetně dívala z druhé lavice, jsem ji už nikdy v životě neviděl.