Šel jsem rovnou do šaten, nikde jsem se nehlásil, nikomu jsem nic neřekl. Byly prázdné, přímo jak jsem očekával. Trénink už začal, před deseti minutama. Ale bylo mi to jedno. Kdyžtak tu prostě strávím o deset minut dýl děláním sklapovaček nebo trefováním se do brány.

Když jsem vešel na hřiště, zbytek mého týmu běhal kolečka kolem něj ve velkém houfu. Přímo pár metrů předemnou stála vysoká a mladá afroameričanka s atletickou postavou. Okamžitě jsem ji poznal - suplovací trenérka Barbe. Kde je Tanner?

Když hlouček probíhal kolem mě, nenápadně jsem se připojil, i když jsem moc dobře věděl, že mě Barbe viděla. Připojil jsem se rovnou ke konci houfu, kde mimo to běžel i Clynns, výborný brankář, ale příšerný snob a otravný člověk. Pokud někoho fakt nesnáším, je to Clynns.

"Hele, Hawkins se uráčil přijít na trénink," pronesl uštipačně a dloubl do mě loktem. "Neměl bych ti zatleskat?"

"Drž hubu," procedil jsem skrz zaťaté zuby a popoběhl si, abych se dostal k někomu, s kým se dá kloudně mluvit. Já si to s Clynnsem vybavím při střelbě na bránu. Nebudu se snažit trefit síť, ale místa, kde to nejvíc bolí. Tenhle Clynns mě sere už dost dlouhou dobu.

Nemusel jsem ani moc hledat, v půlce hřiště se ke mně přidal Jonas Solley, přátelský vytáhlý týpek s kšticí světle hnědých kudrnatých vlasů.

"Jasone," oslovil mě pro něj tak typickým jemným hlasem. "Dlouho jsi tu nebyl."

"Nojo," zamručel jsem. "Kolik máte běhat koleček?"

"Dokud Barbe neřekne dost. Už běžíme čtvrté."

"Super," pokýval jsem hlavou. "Kde je Tanner?"

"S juniorkama na zápase."

"S juniorkama?" nakrčil jsem čelo, zatímco jsem si za běhu protahoval ruce. "Já myslel, že má jenom juniory a nás."

"Jejich trenérka šla na mateřskou," připomněl mi Jonas. "A mlč už, nebo ztratíš dech ještě než doběhneš." Kdyby k tomu nepřidal přátelský úsměv, zřejmě by to znělo kousavě.

"Stačí!" jekla Barbe a pískla na prsty, když kolem ní proběhli první spoluhráči. Stihl jsem naběhat jenom šest kol. To je málo.

"Napít!" zavelela a všichni se pomalu odebrali k lavičkám. Šel bych taky, kdyby mě nepopadla za paži a neodvedla si mě bokem.

"Hawkinsi, kde jsi byl?" zasyčela na mě. Musel jsem se usmát, Barbe byla trenérka, se kterou se dá nejlíp bavit, a vypadá hrozně vtipně když se snaží být autoritativní. Neuměl jsem si představit, že by na mě křičela holka, která se mnou občas zajde na chlast. Otec tvrdí, že dobré vztahy s trenérem jsou základ, a s Barbe to jde skoro samo.

"V autě," zazubil jsem se, i když jsem věděl, že to nebyla odpověď, kterou chtěla slyšet.

"Jo? A to si v tom autě strávil i posledních pět tréninků?" štěkla. Zajímalo by mě, jak ví, že tu tak často nejsem.

"No, vlastně jo."

"Jasone, neser mě," zavrčela. Napadlo mě, že bych jí měl říct pravdu. Přece jenom, je to Barbe, a ne Tanner, ta mi hlavu neukousne.

"Byl jsem doma."

"A proč jsi nepřišel?"

"Zapomněl jsem. Nebo se mi nechtělo. Nebo obojí," řekl jsem popravdě.

"Jasone, víš jaký je trest za to, že nechodíš na tréninky."

Polkl jsem. "Vím."

"Myslím, že by Hawkins senior nebyl nadšený, kdyby jeho syn nemohl na zápas."

"To by nebyl," přisvědčil jsem. Opravdu by nebyl rád. Zadupal by mě do země.

"Tak pohni svojí kostnatou prdelí a začni něco dělat. Příští tejden tady podle toho co nám tvůj otec napsal celej nebudeš, tak doufám, že přijdeš zítra na ten dvojitej trénink. Jasone, ty jsi přece záchrana celýho týmu," zamumlala ponuře. Nebyla to sice pravda, byl jsem hodně dobrý, ale zdaleka ne nejlepší a záchrana už vůbec ne, přesto to však zahřálo u srdce.

Barbe mě ještě přátelsky poplácala po zádech a pak odběhla uklidnit Jacksona, který vztekle kopal do železné lavičky, až z něj skoro lítaly jiskry. Přišel jsem trochu blíž a z kontextu jsem poznal, že ho Clynns něčím omylem naštval. Za rvačku bývá až zákaz chodit na zápas, takže se všichni snažíme klidnit. To jen Clynns provokuje a chudák Jackson je trochu horká hlava.

"Tak klid, klid, klid, klid," řekla rozkazovačně Barbe, když přišla k Jacksonovi. "Co ti zas Clynns řekl?"

Jackson najednou přestal kopat do chudinky lavičky a otočil se na toho, kdo ho urazil. Věnoval mu ten nejhnusnější a nejvraživější pohled, který jsem kdy viděl, až mě zamrazilo v zádech, pak řekl: "Uráží moji sestru."

"A co o ní řekl?" zeptala se s kamenným výrazem Barbe.

"Řekl že je děvka," zavrčel Jackson, pořád probodával Clynnse nenávistným pohledem. Až teď jsem si všiml, že má tak zaťaté pěsti, až mu klouby zbělaly. Spoluhráči se všichni podvědomě postavili za Jacksona, za chvíli jsme utvořili půlměsíc, který ústil ke Clynnsovi. Ten se nahrbil a zabodl oči do země, věděl, že už to nevylepší. Nebyl jsem sám, kdo ho nesnášel a teď to všechno vyústilo v tohle.

"To bylo od tebe hnusný," poznamenala Barbe do hrobového ticha, které se utvořilo. Cítil jsem to napětí, které od Clynnse sálalo, a taky to ponížení.

"Proč se takhle chováš?" zeptal se tiše Jonas stojící jen asi dva lidi odemě. Všichni se na něj otočili, jenže pak pohlédli s očekáváním na Clynnse. Ten pokrčil rameny. Zdálo se, že ho postupně topíme jen tím, že se na něj díváme.

"Phille, myslím, že tě propouštím z dnešního tréninku," pronesla Barbe verdikt pevným hlasem. "Jdi."

Podle očekávání, Clynns se bez jediného slova otočil a odloudal se do šaten. Napětí trochu povolilo, jenže pak se rozhostilo takové ticho, že mě to až děsilo. Všichni se dívali na Barbe, která svědomitě zírala do země. Pak zvedla hlavu a zatleskala: "Fajn, to by bylo. Támhle-" ukázala na druhou stranu hřiště "-jsou míče. Každý si vemte jeden, jdeme trénovat střely na bránu bez brankáře. Pohyb!"

Po unavujícím a vyčerpávajícím tréninku jsme se nahrnuli do šaten. Jackson měl neustále na tváři spokojený úsměv, místy si dokonce pohmkával nějakou zvláštní melodii. Myslím že nebyl sám, byli jsme všichni rádi, že máme od Clynnse pokoj. Můžu říct jenom tolik, že se tahle náladu ještě zvedla, když nepřišel ani na další trénink, ani na ten po něm.

Když jsem konečně nastoupil do auta, pocítil jsem nesmírnou úlevu. Ne, fotbal nikdy nebude patřit mezi mé oblíbené sporty. Sportuju rád, často doma i v posilce posiluju, chodím běhat ale... Stokrát radši bych dělal tenis, než fotbal.

Nastartoval jsem a vyjel z parkoviště. Zapnul jsem rádio a nastavil ho na handsfree, pak jsem si na mobilu zapnul bluetooth.

"Zavolej Kate," poručil jsem mobilu a za chvilku už bylo celým autem slyšet vyzvánění. Katie to po chvilce zvedla.

"Ano Jasei?" Její hlas se rozléhal po celém autě a už jen při myšlence na ni jsem se usmál.

"Ahoj Kate," pozdravil jsem. "Co děláš?"

"Peču," vydechla. "A ty?"

"Jedu z tréninku," odpověděl jsem pobaveně. I když jsem ji neviděl, cítil jsem, jak se usmívá.

"A co potřebuješ?" zeptala se po chvilce zvědavě.

"Tebe. Zítra. Na palubě letadla směrem do Itálie."

Uslyšel jsem vzdálenější rachot jako když nějaký kov narazí na dlažbu. Nevylo to tak hlasité, ale přesto jsem sebou cukl.

"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se opatrně.

"Jo, j-jo jen mi spadl plech," vydechla Kate do telefonu. "Co jsi to říkal?"

"Že tě otec zve do Alp. Zaplatí ti všechno, jen pojeď."

"A-ale proč?"

"Omluva."

"Ale Jasone," ztišila hlas. "Kvůli tomu dítěti se nemus-"

"O tom nemluvím," přerušil jsem ji. Nechtěl jsem, aby o tom mluvila. Stále jsem cítil vinu a nechtěl jsem si to připomínat. "Myslel jsem to jak jsi mě vezla nalitýho domů. To je za to."

"Vždyť to byla maličkost," namítla vyplašeně. "Drobnost! Blbůstka! Za to se přece nezve do Alp! A-a-a nemám lyže a rodiče mi to nedovolí a-"

"Dovolí," usmál jsem se. "Určitě."

"Myslíš?"

"Nemyslím. Vím to."

I na ty kilometry jsem cítil ten úsměv.

"Tak dobře. Děkuju," zašeptala tiše.

"Nemáš zač," znovu jsem se usmál a zaparkoval před domem. Vyndal jsem mobil z palubní desky a vypnul handsfree. Přišla mi esemeska. Sevřel jsem mobil mezi hlavou a ramenem, vypnul jsem motor a vystoupil jsem. Kate byla celou dobu potichu.
"A-ale Jasone," vydechla Kate překvapeně po menší pauze. Pořád byla v šoku, věděl jsem to.
"Jasone?" vyslovila moje jméno tiše.
"Ano?"
"Já neumím lyžovat," svěřila se mi přiškrceným hlasem. Usmál jsem se.
"Neboj se. Půjčíme ti snowboard, naučím tě snowboardovat."
"Ani to neumím."
"Právě proto tě to snad naučím, ne? Zabal si na pět dnů, zítra nám letí letadlo. Otec mi před chvilkou psal, že to s tvým tátou už vyřešil. Byl prý rád, že se aspoň něco naučíš." To sice neřekl, ale věděl jsem, že to Kate aspoň trochu povzdbudí. Chvilku mlčela a pak vydechla.
"No tak dobře. Děkuju moc, Jasei."
"Nemáš zaco, Katie." A s těmi slovy jsem jí to položil.