O týden později

Jason

"Jasone?" zahlásila Kate z pokoje. Zrovna jsem si myl ruce ve své koupelně (Kate se nestačila divit, když jsem jí sdělil, že mám koupelnu v pokoji), a nechal jsem otevřený dveře, takže jsem ji perfektně slyšel. Utřel jsem si ruce do ručníku a vyšel ven, ale Kate v pokoji nebyla.
"Kat?" zeptal jsem se nejistě. "Kde jsi?"
"Tady," ozvalo se za mnou, až jsem nadskočil. Otočil jsem se a popadl ji v kolenou, přehodil si ji přes rameno a následně jemně hodil na postel. Zahihňala se.
"To máš za to, že mě lekáš," zamručel jsem a zapřel se pěstmi vedle ramenou a kolenama vedle jejích boků. Pak jsem ji začal nelítostně lechtat.
"Ne Jasone, prosím, nech toho?" smála se nahlas. "To je strašný, prosím přestaň!"
Sice jsem přestal, ale lehl jsem si vedle ní a převalil si ji na hruď. Pořád se jemně smála.
"Chtěla jsem se tě jenom na něco zeptat, ne tě vyděsit," smála se pořád. Nutilo mě to se usmívat. Upřímně se usmívat. Upřímně, čistě. To nebyl ten typ úsměvů, které jsem házel na holky, protože jsem věděl, že z toho tajou. Tohle byl úsměv, který mě činil šťastným. Ona mě činila šťastným, jen tím, že byla tady, byla semnou, byla taky šťastná a hlavně šťastná z toho, že je tady a semnou. A to bylo to nejlepší, co jsem kdy mohl zažít.
"A na co by ses chtěla zeptat?" zamumlal jsem jí do ramene a jemně ji kousl.
"Au," vyjekla se smíchem. "Jen... Já jsem tady byla a čekala na tebe...a... ty sis nechal zapnutý facebook... Nic jsem neudělala, přísahám," řekla přesvědčivě, ale já jsem jí kývnutím hlavou naznačil, aby pokračovala. Nechtěl jsem, aby mluvila, jakože to je chyba, proto jsem se snažil, aby můj výraz vypadal, že mi to ani v nejmenším nevadí. A fakt nevadilo.
"Prostě ti začaly vyskakovat zprávy... Od strašně moc holek. Takový ty normální věci jako ahoj, jak se máš, a takový, jasně, ale tohle mě fakt zarazilo. Jasone, kdo je Cornelie?"
Zamračil jsem se, snažil jsem si vzpomenout, kdo je Cornelie. Cornelie Cornelie...
"Co je?" zeptala se Kate.
"Snažím se vzpomenout, kdo to je. Moment," řekl jsem, jemně jsem ji odsunul, aby si sedla vedle a přisunul jsem si k sobě svůj notebook. Klikl jsem na ikonku v chatu, ani jsem si nepřečetl, co mi napsala. Hned jak jsem viděl tu holku s dlouhými blonďatými vlasy a ofinou, mi došlo, kdo to je.
"Ale to nic," mávl jsem rukou. "To je jedna holka spoluhráče z fotbalu."
"Holka spoluhráče z fotbalu?" opakovala po mně Kate pomalu.
"Jo," kousl jsem se do rtu. "Asi před půl rokem jsem s ní spal. Ten chudák o ničem neví," řekl jsem tiše.
Kate se na mě chvilku dívala. "Ano? Teď si to chce zopakovat. Tak to vezmi, dokud je čas," zamumlala uštipačně. Tohle mě zarazilo. Proč by si o mě něco takového myslela? Copak... Copak mi nevěří?
"Ka-Kate... Co..." koktal jsem, ale ona mi skočila do řeči.
"To že si spal snad s každou holkou na škole, nebo i ve městě, fajn, to ještě zkousnu, ale že jsi rozvračeč vztahů? To jsem si o tobě fakt nemyslela," vmetla mi do ksichtu a založila si ruce na prsou.

Jsem rozvačeč vztahů? Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych někomu zničil vztah... No ale když jsem schopný ničit životy, tak nejspíš i vztahy. Nejvíc mě udivuje, že jsem o tom fakt nikdy takhle nepřemýšlel... Jsem sobec. Jsem snobský kurevník, co myslí jen na sebe. Jakto, že jsem si to předtím nikdy neuvědomil?

Promnul jsem si obličej a pohlédl na ni. Mračila se na mě. A myslela to vážně, to jsem jí viděl na očích.

"Já..." vydechl jsem a dal si hlavu do dlaní. Projel jsem si rukama vlasy a povzdechl si. "Nenapadlo by mě to. Nenapadlo by mě, že bych někomu zničil... Vztah. Vždy myslím v přítomnosti, nehledím na následky. A ty jsi toho důkazem, Katie." Jemně jsem jí poukázal hlavou na břicho, které už jemně vystupovalo. "Nemyslím do budoucnosti, myslím jen na sebe a přítomnost a jak by bylo super kdybych něco udělal... Jsem hrozně sobecký člověk, máš pravdu. Ale už bych to nikdy neudělal. Teď když jsem si to uvědomil, nikdy už nechci rozvrátit žádný vztah. Nikdy jsem ani nechtěl, jen jsem na to nemyslel.... A rozhodně nechci, aby někdo rozvrátil ten náš." Zkusil jsem se pousmát, i když jsem nevěděl, jak bude reagovat. Naštěstí pro mě se za chvilku usmála taky. Přisunula se blíž ke mně a objala mě.

"Ty můj kriminálníku," zasmála se a já se usmál konečně naplno. Políbila mě. Neskutečně se mi ulevilo, že už se na mě nezlobí.

Později večer jsem si na facebook napsal další status:

Musím upozornit, že jsem ve vztahu. Ano, opravdu, jsem VE VZTAHU. A jsem šťastný. A ne, nebude to vztah na pár dní, takže bych chtěl poprosit všechny slečny, které mi píšou, aby si sbalily navijáky a odtáhly k někomu jinému. Varuju všechny, pokud mi nějaká z vás napíše kvůli něčemu takovému, okamžitě si ji blokuju a mažu z přátel. Bez výjimek.

Od té doby, co jsem napsal tento status, mě už s tímhle žádná holka neotravovala.

---

"Tak jo, ahoj," usmála se na mě a nahnula se, aby mě mohla políbit. Nechtěl jsem ji ještě pustit, tak jsem ji objal kolem pasu a vyzdvihl mírně do vzduchu. Zastrčila si pramen za ucho a vzala moji hlavu do dlaní. Usmívala se. Opravdu jsem ji nechtěl pustit, i když jsem věděl, že asi dva metry vzdušnou čarou ode mě stojí oba Jeffersonové a dívají se, co tu děláme. Kašlal jsem na to, a znovu ji políbil. Jenže pak jsem zahlédl pohled pana Jeffersona a přinutil jsem se na chvíli myslet vážně.
"Už jsi jim o tom řekla?" zeptal jsem se tiše a postavil ji na zem, pořád jsem si ji ale udržoval v blízkosti.
"Řekla co?"
"To o tom..."
"O čem Jasone?"
"O tom, že... že jsi těhotná."
"Cože?" Ozval se hrubý hlas směrem ode dveří a já si uvědomil, že jsou otevřené a v nich stojí pan Jefferson. Ztuhl jsem. Takhle se to dozvědět neměl.
"Co jsi to řekl?" vyjel na mě a já Kate křečovitě pustil. Nezmohl jsem se na nic, než že jsem na něj civěl s pootevřenou pusou. Do prdele.
"Chceš mi říct, že moje dcera je těhotná?! Že jsi zničil moji dceru?!" Au. To bolí.
"Marcusi, prosímtě," chopila se slova paní Jeffersonová. "No tak se to stalo, nekřič."
"Dej mi pokoj Lyanno! Tohle je vážná věc!" Otočil se na Kate. "Ty, mladá dámo, máš zaracha. A ty-" otočil se zase ke mně - "-tebe už nechci nikdy vidět! Ještě jednou se jí dotkneš a rozkopu ti ten tvůj snobskej ksicht!"
"Marcusi!" okřikla ho paní Jeffersonová a položila mu ruce na ramena. "Ovládej se. Chovej se jako člověk."
"Jak se mám chovat jako člověk, když tato bestie právě zničila moji dceru!" křičel pan Jefferson jako smyslů zbavený. Zaregistroval jsem pohled paní Jeffersonové - viděl jsem, že z toho nebyla nadšená, ale měla trochu víc soucitu, než její manžel. Kate na tom byla zezačátku podobně jako já, ale teď jen dala svému otci ruku na rameno a jemně ho zatlačila dovnitř.
"Prosím tati," vzlykla, až mi srdce skoro nadskočilo lítostí, "nezlob se na něj. Za to můžu já, nech mě ti to vysvětlit-"
"S tebou jsem skončil, Catherine," zavrčel na ni. "Běž do svého pokoje."
"Ale-"
"Udělej co ti říkám!"
Mně sice nikdo nic neřekl, ale pochopil jsem, že by nebylo nejrozumější tam zůstávat. Rychle jsem vycouval z jejich pozemku a nasedl do auta - naposledy jsem hodil pohled směrem ke Kate, ale ta mi nevěnovala pozornost. Snažila se s pláčem přesvědčit svého otce o... Já ani nevím o čem. Za dveřmi auta se mi jejich smíšený křik smíchal dohromady a ničemu jsem nerozuměl.
"Omlouvám se, Katie," vydechl jsem ještě do vzduchu. "Já jsem nechtěl." Nastartoval jsem a odjel jsem pryč.

Dva díly za jeden den - páni, dávám si zabrat. :)

Už asi poznáte, že jde do tuhého - teď už vážněji. Ale bude to ještě horší, to se těšte :)

Jinak, vote i koment (ať je jakýkoliv) vždy potěší! :) Děkuju vám moc.