Gif - Emma Allanová

Catherine

Proč se chová tak divně? Proč se já chovám tak divně? Nemám sice důvod ho nenávidět, ale taky nemám důvod ho zbožňovat. Ale mít ho ráda... Jako kamaráda, samozřejmě. Jako kamaráda. Je to jediný člověk ve škole, který se o mě vážně zajímá za poslední... rok? Je to možné.

Nejhorší na téhle mít-nemít-ráda věci je, že nevím, jestli to Jason myslí upřímně. Nevěřím mu. Ne úplně. Něco tají, ten způsob, jak na některé otázky dlouho hledá odpověďi a jak se chová před ostatními je... Já nevím. Možná jen hledám skrytý význam, který tam není. Možná. Ale stejně, ten jeho ztrápený pohled, kterým se na mě díval, když jsem vystupovala z jeho auta... Něco ho trápilo. A já jsem raději nechtěla vědět co. Věděla jsem, že bych toho později litovala.

Když jsem si dávala poslední sešit do tašky, pohled mi padl na notebook klidně položený na stole. On tam nebude. Nebo bude? Chci vůbec, aby tam byl? Chci? Ano.

Sedla jsem si na postel a položila notebook před sebe. Byl tam. Netuším proč, ale radostí mi poskočilo srdce. Včera jsme prokecali snad celou noc - myslela jsem si, že si s ním nebudu mít o čem povídat, ale zdálo se, že mi tak rozumí... Když jsem šla spát, byla už jedna a já měla ještě tolik toho na srdci... Ve škole to ale jaksi opadlo. Nevím, čím to bylo, ale tady jsem se s ním cítila víc... v soukromí. Zřejmě mi tam vadila přítomnost Emmy, Lucy a... Hanka. Opravdu to bylo poprvé, co mi upřímně vadila Hankova přítomnost.

Catherine Kate Jefferson:  Ahoj Jasone
Jason Hawkins: Podívejme, kdo mi napsal. Ahoj :)
Catherine Kate Jefferson: Jsem ráda, že sis všiml :D Věřím, že si zrovna nepíšeš jenom se mnou
Jason Hawkins: No to ne no. Je to až vyčerpávající
Catherine Kate Jefferson: Kolik?
Jason Hawkins: Asi šest
Jason Hawkins: Sedm... Tebe, Lucy, Emily, Claire, Susan, Thomase a Hanka
Catherine Kate Jefferson: Thomase Dylana?
Jason Hawkins: Ne, Edinsona
Catherine Kate Jefferson: Aha :)

Udivuje mě, jak často se Jason snaží zabruslit k Hankovi. Nevím proč. Znervózňuje mě to. Od té doby, co jsem mu ne moc příjemně naznačila, že pro něj mám slabost, se mi zdá, že mi ho předhazuje nějak častěji. Je to... zneklidňující. Jako kdyby chtěl vermomocí převést řeč na Hanka. Vždy ho staví na první místo.

Catherine Kate Jefferson: S kolika holkama si už chodil?

Ta otázka se odeslala dřív, než jsem stihla postřehnout, jak hrozně intimní je. Proč jsem to na něj vypálila jen tak, bez rozmyslu? Začala se mi hrnout krev do tváře a doufala jsem, že se na facebooku stane nějaká chyba a ono se to neodešle. Takový štěstí jsem neměla.

Jason Hawkins: Eh...
Jason Hawkins: Prosímtě, jak tě to napadlo?

Překvapilo ho to. No samozřejmě, že ho to překvapilo. Musela jsem si dát facku.

Catherine Kate Jefferson: Zapomeň na to, pokud ti to je trapný, neodpovídej.
Jason Hawkins: No ono to není trapný, já si spíš jen nepamatuju, kolik jich bylo.

Tak tohle překvapilo zase mě. Netušila jsem, že to opravdu jde, aby si někdo nepamatoval lidi, se kterými chodil.

Catherine Kate Jefferson: Nemusíš počítat záskoky na jednu noc.

Další nemístná poznámka. Já bych si měla raději zablokovat klávesnici, než napíšu nějakej omnoho horší blábol.

Jason Hawkins: Ty mě vážně dostáváš, Kat :D :D :D Umírám z tene smíchy.

Dobře. Mně je trapně a on se mi směje. Může to být ještě horší?

Catherine Kate Jefferson: Ha ha ha. K popukání.
Jason Hawkins: No dobře. Dal jsem si tu práci, abych to spočítal. Bylo to kolem padesáti - a nepočítal jsem záskoky na jednu noc.

PADESÁT? Zůstala jsem civět jako opařená.

Catherine Kate Jefferson: Eh... Gratuluju.
Jason Hawkins: Můžu se taky zeptat?
Catherine Kate Jefferson: Posluž si.
Jason Hawkins: S kolika kluky si spala?

Hodnou chvíli jsem přemýšlela, jestli si nemám přidat, ale... Proč?

Catherine Kate Jefferson: S jedním. Jednou.
Jason Hawkins: S jedním?
Catherine Kate Jefferson: Jo.
Jason Hawkins: Aha
Catherine Kate Jefferson: Co je?
Jason Hawkins: Nic
Catherine Kate Jefferson: Je to málo?

Chvilku neodepisoval a mě bylo jasné, že si myslí, že to málo je. Proboha, měla jsem si přidat. Nebo neodpovídat. Nebo převést řeč jinam. Hlavně jsem se neměla přiznávat.

To co napsal nakonec mě ale celkem překvapilo. Chlapec začal mírně flirtovat.

Jason Hawkins: Jsem nevěděl, že jsi tak nepřípustná. Určitě jsi měla hodně nabídek.
Catherine Kate Jefferson: Nedělej si zbytečné naděje, já mám hradby vysoké :P

Netušila jsem, kde se to ve mně bere, ale bavila jsem se. Prostě jsem psala, co mě první napadlo.

Jason Hawkins: Jsem zklamaný. Čekal jsem, že se časem někam posunem :P
Catherine Kate Jefferson: Nedělej si naděje. Mě neukecáš.

Probudila jsem se s hlavou položenou na klávesnici. Usnula jsem v oblečení. Vážně? Kolik hodin jsem asi spala?
Zvedla jsem se z postele a probrala notebook k životu. Projela jsem si poslední zprávy.

Catherine Kate Jefferson: Nechápu tě, jak se s nimi dokážeš vůbec bavit. Jsou tak... příšerně arogantní.
Jason Hawkins: Člověk na tvém místě to nemůže chápat.
Jason Hawkins: Katie?
Jason Hawkins: Promiň, já to tak nemyslel. Napsal jsem hovadinu.
Jason Hawkins: Kate, napiš něco, prosím.
Jason Hawkins: Nezlob se :(
Jason Hawkins: KATE?

Poslední zpráva ode mě byla odeslána ve 3:30: 3:30?!?!?!?!?! Já jsem spala jenom tři hodiny? Ale cítím se absolutně vyspaná. Myslím.

Postavila jsem se a shodila ze sebe oblečení. Vytáhla jsem z šatníku namátkou nějaké šaty - vybrala jsem černobílé, pruhované na široká ramínka - jedny z mých oblíbených. Oblékla jsem je a běžela do koupelny, kde jsem se učesala a zapletla si cop přes rameno. Umyla jsem si tvář a zuby, na make-up jsem se vykašlala, popadla jsem tašku, pozdravila rodiče a bratra a vyběhla z domu.

Čekal tam, auto nastartované, netrpělivý výraz ve tváři. Nastoupila jsem a konečně jsem vydechla. Pohlédla jsem na palubní desku - bylo 7:22. Sakra. Jdeme pozdě.

"Ahoj," pozdravil mě zkroušeně.
"Ahoj," odpověděla jsem a usmála se. Taky se zdráhavě pousmál.
"Fakt se ti omlouvám," začal, ale já ho umlčela mávnutím rukou.
"To je v pohodě. Teď jeď," pobídla jsem ho a on se rozjel. Ze začátku jel pomalu, ale za rohem se rozjel jeho typickou osmdesátkou. Tentokrát jsem mu to nevyčítala. Bylo vidět, že pořád šilhá z tachometru na mě, aby věděl, jak zareaguju.

"Máš řidičák?" zeptal se mě poklidně, jako kdybychom vůbec nespěchali.
"Jo, dostala jsem ho k šestnáctce. Ale auto nemám."
"Kdy jsi řídila naposled?" vyzvídal dál a letmo pohlédl na GPS.
"Asi před půl rokem," odpověděla jsem nejistě. Protože jsem sledovala jeho profil, nevšimla jsem si, že sešel z cesty. Zastavil na odpočívadle a vystoupil.
"Co to děláš?" zeptala jsem se mírně nervózně, když přecházel na druhou stranu. Stoupl si k mým dveřím a otevřel je. Nechápavě jsem na něj zírala.
"Přesedni si," nařídil mi. Nepohla jsem se ani o milimetr.
"Přesedni si," zopakoval netrpělivě.
"Proč?" ptala jsem se, zatímco jsem se soukala z auta a sedala si na místo řidiče.
Sedl si na moje bývalé místo.
"Budeš řídit."
"COŽE?"
Jason se blýskl svým úsměvem a kývl.
"Já? Řídit? Tvůj Mercedes?"
"Jo."
"Panebože," vydechla jsem a křečovitě sevřela volat. "Ty ses zbláznil." Nechápavě jsem zírala dopředu. Šipka na GPS nedočkavě blikala, byli jsme asi sedm kilometrů od školy. 7:44. Patnáct minut.

"No? Nebo jsi zapomněla, jak se vyjíždí?" rýpl do mě. Propíchla jsem ho povrchním pohledem.
"Prosímtě," odfrkla jsem si. "Řídím přece Mercedes."

Vyparkovala jsem z místa a rozjela se po silnici. Jela jsem kliďounce, bez ohledu na to, kolik času nám zbývalo. Dávala jsem pozor, abych vždy dodržela maximální povolenou rychlost. Jason se znuděně šklebil, ale já jsem prostě chtěla jet správně, tak jak se má.

Zaparkovala jsem na obvyklém místě před školou a významně jsem na něj pohlédla. Usmál se, ale neřekl nic.

"Tvůj Mercedes dopadl překvapivě beze škod. A to hlavně kvůli tomu, že jsem nepřekročila limit, viď?" Sladce jsem se usmála a Jason se rozesmál. Oba jsme vystoupili a on pak zamkl auto. Přitiskl mi dlaň na záda a vysílila skrz ně mráz, ale snažila jsem se to ignorovat. Záblesky elektřiny se mi už proháněly po celém těle, ale on tu ruku nesundal a mírně mě tlačil směrem ke škole. Párkrát kývl na mně neznámé lidi, ale jinak vůbec nereagoval na moje protesty. Chtěla jsem tu ruku z mých zad dolů, ale zároveň ne. Byla jsem zmatená, jako kdyby to nedávalo smysl. Kráčeli jsme chodbou, ale já nevnímala nic jiného, než jeho ruku na mých zádech.

Konečně mi sundal ruku ze zad a já si uvědomila, co je za hodinu. Biologie. Sedím vedle Lucy. Poprvé za celou dobu jsem zalitovala, že vedle mě nesedí Jason, ale Lucy byla celou hodinu úplně v klidu a absolutně mě ignorovala.

Vešli jsme do třídy, Hank seděl na svém původním místě vzadu, na klíně mu bokem seděla Emma a šíleně se smáli. Lucy nervózně postávala na druhé straně lavice a ťukala do ní nehty. Zřejmě se s Emmou stále neudobřily.

Jason si pohodil věci vedle místa, kde seděl, a vrátil se ke mně. Sedl si na lavici a nohy si opřel do Lucyiný židle. Chtěla jsem něco namítnout, ale on mě umlčel mávnutím ruky. Zamračila jsem se.
"Hele, je přestávka, to za A a za B je to lavice Lucy. A kalhoty mám čistý, jasný?" řekl pohotově a pokrčil rameny. Povzdechla jsem si a sedla si vedle něj.
"Já tě kazím," poznamenal.
"Je to na tvůj účet."

 Po škole jsem nastoupila k němu do auta. Nechápala jsem, jak škola může být tak unavující. Možná to bylo tím, jak málo jsem spala, nebo nátlakem, ale děsně mě bolela hlava - do lebky mi vráželo kladivo a pulzovalo tam, stále znovu a znovu a znovu. Opřela jsem se hlavou do sedadla a vnímala jenom vítr cuchající mi vlasy.

Probudila jsem se na neznámém místě a první, co jsem zachytila, byla modrá. Ležela jsem na široké posteli z bílého dřeva a modrým povlečením v tak velkém na modro namalovaném pokoji, že byl větší, než celý náš obývák. Asi dva metry nalevo ode mě bylo okno široké přes celou šestimetrovou zeď. Pokoj byl dlouhý a většina věci zařízená do studené modré a bílého dřeva. Zamrkala jsem a porozhlédla se pozorněji. Na zdech byly plakáty fotbalistů, na protilehlé stěně předemnou byl stůl s počítačem a vedle něj ležel Macbook. Napravo ode mě v rohu pokoje byla dvě kožená křesla a velká televize, před ní konzole s ovladačema a vedle komínek DVDček - nebo to byly hry? Co já vím, tak daleko jsem neviděla. Upoutala mě ale tmavě modrá mikina, která byla přehozená přes jedno z kožených křesel. Jasonova mikina, kterou si u mě zapomněl. Ale co mě upoutalo ještě víc, byla polička s trofejemi.

Zvedla jsem se z postele a přešla k ní. Spousta zlatých, stříbrných a brzonzových pohárů a to jsem ještě nepočítala tu masu medailí zavěšenou na kolíku vedle poličky. Vzala jsem jednu do rukou - ani jsem se nedívala, z čeho je, bylo mi to jasné - a začala jsem ostatní počítat.

"Sedmdesáttři," ozval se pobavený hlas odedveří, až jsem nadskočila a medaile mi vyklouzla z ruky.
"Já jsem - já - jenom - promiň," koktala jsem a ohla se pro ni, abych ji urychleně vrátila na svoje místo. Pohlédla jsem na něj - stál se založenýma rukama ve dveřích, opíral se ramenem o rám a pobaveně se usmíval. Tenhle obraz se mi na dlouhou dobu vryl do paměti a nechtěl se pustit.

Rozmotal si ruce a došel ke mně.

"Sedmdesáttři medailí, dvacetdevět pohárů. A to ani nemám všechno tady," pronesl, ale neznělo to vychloubačně. Opatrně mi vzal medaili z rukou, ani jsem si nevšimla, že jsem ji ještě nestihla zavěsit.

"Tys právě vybrala tu jedinou tenisovou," ušklíbl se. Ani jsem si nevšimla, že je z něčeho jiného, než z fotbalu, překvapilo mě to.
"Tys hrával i tenis?" zeptala jsem se možná až příliš ohromeně.
"Dva roky. Ale otec to neuznával jako sport hodný pro jeho syna," zparodoval jakýsi povýšenecký hlas.
"Proč jsem tady?" změnila jsem najednou téma rozhovoru. "Vědí o tom moji rodiče?"
"Usnula jsi mi v autě, tak jsem tě přivezl ke mně domů. A ano, samozřejmě, že o tom tvoji rodiče ví. Napsal jsem jim zprávu."
"Ty víš číslo mých rodičů?" zeptala jsem se pochybovačně a jakmile jsem se na něj kompletně otočila, hodil mi mobil. Chytla jsem ho, což mě překvapilo, ale překvapilo mě ještě víc, že to byl můj mobil.
"Měla by sis tam dát heslo," uličnicky se usmál a mrkl na mě. Zhrozila jsem se.
"Ty ses mi díval do telefonu?" Hodila jsem na něj vyčítavý pohled a on se zasmál.
"Copak tam máš nějaké tajné fotky, nebo zprávy?" znovu se ušklíbl a to mě přinutilo zamračit se. Žádné fotky, či zprávy, ale třeba menstruační kalendář, nebo ne moc vhodné poznámky a tak dále. Strčila jsem si mobil do kabelky a trucovitě si sedla na postel. Sedl si vedle mě, stále s tím svým úsměvem. Šťouchl do mě ramenem a omluvně na mě pohlédl, ale stále se usmíval. Otočila jsem hlavu, ale on mě šťouchl znova. Nedokázala jsem se na něj nepodívat. Rozesmála jsem se.
"No dobře. Odpouštím ti."

 V osm hodin večer mě Jason dovezl domů. Otevřela jsem dveře a jako vždy se na mě vrhl Chipper. Stihla jsem Jasonovi ještě zamávat, než mě Chip vtáhl dovnitř.