Jason

Když jsem se probudil, hlavu jsem měl položenou na tvrdém (oproti Kateině klínu) gauči. Zamrkal jsem, promnul si oči. Bylo mi zle. To bylo to druhé, co mě napadlo. To první bylo: Byla tu opravdu včera Katie, nebo jsem si to celé vymyslel? Netuším. Ale jakmile jsem se zvedl do sedu, uviděl jsem svého otce sedícího na křesle oproti mně. Dělil nás jen úzký konferenční stolík, na kterém stála - ale ne - láhev tvrdého alkoholu a hned vedle něj poloprázdná sklenička. Otec ji vzal, přiložil ji k ústům a jakmile zjistil, že už jsem plně při vědomí, pozvedl obočí a jediným pohybem ruky mi nabídl. Zavrtěl jsem hlavou.

"Výborně, Jasone," pochválil mě, když se sám napil. Zašrouboval lahev a položil ji na zem vedle křesla.

"To bylo opravdu dementní, to co si ráno udělal," podotknul, zatímco v prstech obracel už prázdnou skleničku. "Takhle se ukázat před svojí holkou... Kdyby tě jenom viděla, ale ne, ona tě taky odvezla domů... Je zodpovědná, když nepočítám to dítě."

Celou dobu jsem klidně seděl na gauči, neodhodlal jsem se ke slovu. Co bych mu tak asi řekl? Že je mi to líto? Že už to neudělám? Udělám, to jsem věděl. Stane se to ještě spoustukrát. To nebylo naposled, kdy jsem se opil. A taky to zřejmě nebylo naposled, kdy se ztrapním před Kate. Ale ona to nejspíš tak trapně nebrala, byla na mě spíš naštvaná, měla o mě strach. A já jsem to chápal. Taky bych o ni měl strach, kdybychom si vyměnili role.

"Přesvědčil jsi ji?" zeptal se otec trpce.

"Dělám na tom," procedil jsem skrz zuby. Otec udiveně kývl, já jsem nic dalšího neřekl na tohle téma neřekl. Nechtěl jsem vyvolat hádku.

"Kdy odešla?" zeptal jsem se po menší pauze a promnul si obličej. Ta bolest hlavy byla strašná.

"Asi půlhodinu potom, co jsi usnul. Zavolali jí rodiče, že kde je, vracela se z ranní brigády." Ona má brigádu? "Tak jsem ji svezl domů," otec pokrčil rameny. Pak se odmlčel, ale vypadal, jakože chce ještě něco říct, tak jsem mlčel.

"Pořád tě hladila po hlavě, i když jsi už spal. Nechtěla od tebe odejít, kdyby se její rodiče nestrachovali, tak by tu s tebou zůstala, to vím jistě. Drž si ji, Jasone, ať ti neuteče. Byla by to škoda." S těmi slovy se zvednul a zamířil do kuchyně. Cítil jsem se šokovaně, takový proslov jsem nečekal. Otec se zastavil pod klenbou a otočil se na mě: "Pozvi ji do Alp, jak letíme příští týden, všechno jì klidně zaplatím. Nabídni jí to jako kompenzaci za to, že tě musela nalitýho vízt domů. Brendo? Už je to hotové?"

Za půl hodiny jsme seděli u mahagonového stolu, zatímco nám Brenda, naše kuchařka a uklízečka v jednom, podávala právě dovařené jídlo. Vypadalo to dost slibně, slibněji, než ve školní jídelně - byla to nějaká exotická ryba se zeleninovou přílohou. Oba jsme Brendě tiše poděkovali a ta se s úsměvem otočila a šla do kuchyně uklidit.

"Ta tvoje Catherine," začal otec rozhovor, překvapivě znovu o mojí holce, "kolik že jí je?"

"Sedmnáct," odpověděl jsem a vložil jsem si do pusy sousto. Bylo to fakt hodně dobrý.

Jinak jsem musel pořád hodně přemýšlet o těch Alpách. Otec není štědrý člověk, co se týče cizích lidí, ale nabídnout někomu, že ho vezme s sebou do Alp, zaplatí mu letenku, ubytování a to všechno? Jediný možný důvod byl asi ten, že si Kate asi hodně oblíbil, ale to mi přišlo jako blbost, když se viděli tak zhruba dvakrát.

"Aha," řekl otec s vidličkou pozvednutou těsně před ústy. "A umí lyžovat? Nebo snowboardovat?"

"To jsem se jí neptal," odpověděl jsem opatrně, zatímco jsem nabíral na vidličku poslední kousek ryby. "Nevím, ale myslím, že umí aspoň na lyžích."

"Můžeš ji na tom snowboardu naučit," nabídl otec. Musel jsem zamrkat. Proč se chová tak zvláštně? Ano, měl sice malý proslov o tom, jak je pro mě Katie hrozně dobrá, ale to jsem věděl sám. Že by ho to tolik vzalo? Byl jsem jeho jediný syn, ale to neznamenalo, že mi bude takhle podstrkovat každou příležitost. U jiných holek to nedělal. Ani u Cassidy, ani u Christiny - ty teda osobně neznal, ale často jsem mu je popisoval. Zřejmě se pokaždé musel přesvědčit na vlastní oči.

"Co se tak ksichtíš?" zpražil mě otec. "Není to náhodou sport vás mladých?"

"Je ti teprve čtyřicet, tati," zpražil jsem ho zase já. "Nehraj si na nějakého starce. Pokud vím, tak Kateině otci je tak... Padesát? Něco kolem," mávl jsem prázdnou vidličkou.

"Takže já ještě nejsem starec jo?" ušklíbl se. "Už ani nehraju, jsem v důchodu. Jen občas mi zavolají abych šel nafotit nějakej photoshoot pro méně známý časopis nebo tak něco. Vždyť už po mě neštěkne ani paparazzi. Ale za to bys měl být rád, otravovali by i tebe. Ti kreténi tě otravovat budou, na to se spolehni."

No ano, paparazzi. Už několikrát jsem se setkal s člověkem, který si mě vyfotil zrcadlovkou, když jsem třeba na parkovišti zamykal auto. Ale neřešil jsem to. Neřešil jsem ani, že pár dnů potom, co se něco takovýho stalo, jsem se objevil na možná jednom listu nějakého bulvárního plátku, ani to, že když jsem šel ve škole po chodbě, tak si spousta holek na mě ukazovala a vzrušeně debatovala. Zvykl jsem si. Ale pokud se chci fotbalem opravdu živit, budu se muset smířit s tím, že se v bulváru budu objevovat víckrát než jednou za tři měsíce.

Zvedl jsem se od prázdného talíře, když v tom otec připomněl: "Měl bys jít na trénink. Je sice hezký, že posiluješ doma, ale ať jsem sebebohatší, fotbalový hřiště ti domů nekoupím." Nemohl jsem udělat nic než pokývat hlavou. Věděl jsem, že jsem tam byl naposledy minulý týden ve čtvrtek a od tý doby nic. Zřejmě mě trenér zabije ale mě je to jedno. Nejsem zas až tak důležity, byť patřím mezi ty nejlepší, jak občas říká suplovací trenérka. Hlavní trenér nechválí, jen buzeruje. Ale tak to má být.

Nevím, jestli bylo správné na ten trénink jít, přece jenom jsem se ráno opil a furt mi není nejlíp. Ale musel jsem. Už jsem jich zameškal moc.

Popadl jsem džíny, bílé tričko a koženou bundu, vzal jsem sportovní tašku s věcma na trénink a vyšel jsem z domu. Dal jsem si tašku do kufru a rovnou nasedl na místo řidiče. Ani jsem otci neřekl, že odcházím, ale to bylo jedno. Věděl, kam jdu a i kdyby ne, neřešil by to. Nepatřím mezi lidi co se o sebe nedokážou postarat.