Rozhodli se pro krátkou procházku, než se rozloučí. Celou cestu parčíkem si povídali. Bylo to příjemné. Rose se cítila jako by témata neubývala, jako by všechno mohla říct jen a jen jemu. Lockhart vyprávěl příběhy a ona si to užívala. Jeho svět byl tak jiný. Znělo to tak neuvěřitelně. Věděla, že první polovinu svého života byl Lockhart pouhý lhář a podvodník. Ale po letech ve špitálu, kdy se rozvzpomínal, se změnil a vyšel s pravdou ven.

,,Už bych se měla přemístit domů," špitla Rose.
,,Teď by se slušelo, abych poděkoval za krásný večer."
,,Nemusíte. Já ráda poděkuju vám."
Lockhart se zasmál a pravil: ,,Tak jsem to nemyslel. Moc jsem si to užil, byl to příjemný zážitek. Skutečně děkuju."
,,Teď se budu červenat," zastyděla se Rose a sklonila hlavu. Lockhart ji pohladil po tváři a nadzvedl jí bradu, aby jí viděl do očí. Nevěděl, jestli si to vůbec mohl dovolit, ale musel.
,,Jste krásná, když se červenáte, slečno," pronesl jemným hlasem. Překvapeně pootevřela ústa. Než se nadála, naklonil se k ní a políbil ji. Zavřela oči a na chvíli se všechno zastavilo. Trvalo to jen krátkou chvíli a hned se oddálil.
,,To bylo ode mne dost negalantní. Ani jsem se nezeptal, zda můžu..." začal Lockhart a bylo vidět, že je stejně nejistý jako ona.
Usmála se a chytila ho za ruku.,,Bylo to nádherné," zašeptala a pustila ho. Couvla, aby měla dost prostoru na přemístění se.
,,Tak tedy, dobrou noc, Rose," rozloučil se.
,,Dobrou noc, pane," odvětila a svět se před jejíma očima rozplynul.

,,Takže jste fakt byli venku?" vyptávala se netrpělivě Lily.
,,Jo," odpověděla Rose.
,,Tak vyprávěj! Povídej! Jaký to bylo?" nenechala se jen tak odbýt.
,,Prostě jsme si povídali. Nevím, co bys chtěla vědět..."
,,Sakra, Rose, musíš říct úplně všechno. Táta ho nesnáší, tak všechno musím zjistit od tebe. Co měl na sobě, jak jste se pozdravili a rozloučili, jak vypadá ve skutečnosti - stejně jako na obalech knih, je vtipný, chytrý?"
,,Teď si nepamatuju ani jednu z těch otázek," vyhýbala se tomu Rose, jak to jen šlo.
,,Prosím, prosím. Řekni prostě všechno," žadonila Lily.
,,Měl zpoždění pár minut. Přijel taxíkem, tak jsme se pozdravili a šli jsme na večeři. Prošli jsme se městem. Pak jsme se rozloučili a já se přemístila domů," vyprávěla a vybavovala si při tom detaily, které by své sestřence nikdy neřekla.
,,A tak co? Bylo něco?"
,,Dali jsme si pusu na rozloučenou," přiznala a sklopila oči.
,,Nekecej!"
Rose protočila oči v sloup. ,,Ty jsi z toho překvapená víc než já sama."
,,No vždyť jasný. Líbala ses s nejznámějším kouzelnickým spisovatelem posledních desetiletí."
Při poznámce o desetiletích se Rose zarazila a chtěla být uražená. Nakonec si to rozmyslela. Lily Lenka měla pravdu, za to se na ni zlobit nemohla.
,,A takže to bylo jenom setkání s fanynkou? Nebo si myslíš, že to bylo rande?"
Rose zavrtěla hlavou. ,,Rozhodně to nebylo rande. Víc bych si ani přát nemohla."

Lockhart chodil po svém bytu sem a tam. Přemýšlel. Dumal. Uvažoval. Nemohl. Nemohl se jí znova ozvat. Nemohl se dvořit tak mladé dívce. Neměl právo... Vždyť by jí ukradl nejlepší roky jejího života. A Rose by ho stejně nechtěla. Určitě byla jen a pouze fanynka. Nic víc od ní nemohl žádat. Jenže její pohled byl tak laskavý a její úsměv tak vřelý. Kdyby se jen narodila o pár desetiletí dřív! Kdyby byl Lockhart o pár desetiletí mladší! Přesně na ni čekal... A teď už bylo pozdě.

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.
(Antonín Sova)