Pět minut zpoždění. Nejistě začala klepat nohou. Kéž by se toho zlozvyku zbavila. Podzimní vítr jí čechral natočené vlasy. Použila tolik laku a tužidla, že vlasy vypadaly jako zkrabatělé hřebíky. Stále si kontrolovala oči, zda se jí náhodou nerozmazala řasenka. Rtěnku si smazala, znovu namalovala, nakonec znovu smazala. Nechtěla vypadat jako prostitutka. Ale teď zase vypadala jako stará panna. Rozbrečet se a utéct, to by bylo nejlepší řešení. Vlastně ani nevěděla, jak se to stalo. Jednoho dne si řekla, že mu napíše, on nečekaně odepsal a teď tu stála se svou nejistotou.

Deset minut zpoždění. Počkám ještě pět minut, pak odejdu, rozhodla se Rose. Jenže věděla, že by klidně čekala několik hodin. Na kraji silnice zastavil taxík. Napjatě vyhlížela. Dveře se otevřely. Vystoupil v černém obleku, rozloučil se s řidičem a zabouchl za sebou. Rozhlédl se, ale o Rose nezavadil ani pohledem. Neviděl ji, takže to ona bude muset ho oslovit. Napřímila se, dodala si odvahu a vydala se k němu. Zastavila se u něj, pohlédla mu do očí a snažila se zhluboka nadechnout.
,,Dobrý večer," špitla. ,,Já... Já jsem..."
,,Rose?" zeptal se s úsměvem. Ve tváři byl starší, z novinových plátků ho znávala s dokonalou pletí, ale nyní měl spoustu vrásek. Jeho úsměv byl však stále stejně zářivý a okouzlující. Přikývla a oddechla si. Potřásli si rukou. Jeho dlaň byla veliká a hřála ji.
,,Zlatoslav," představil se a usmál. ,,Přemýšlel jsem, kam jít. Znám jednu kavárnu, kde je hezky. Navíc tam nechodí moc lidí. Ale samozřejmě se přizpůsobím, pokud byste..."
,,Ne, ne. Moc ráda tam půjdu. Já tady neznám žádný podnik," pravila Rose.
,,Je to tímto směrem. Skoro za rohem, takže by bylo taxi zbytečné."
,,Já stejně radši chodím pěšky," ujistila ho.

Sedli si naproti sobě. Rose si začala znovu klepat nohou, po pár vteřinách si to uvědomila a přestala. Hleděla na jídelní lístek před sebou, ale nedokázala se soustředit na písmena. Takže jen předstírala, že čte. A v hlavě si domýšlela, co by si mohla dát.
,,Dobrý večer. Máte vybráno?" zeptal se číšník.
,,Já ano, prosím vás, dal bych si steak z hranorožce," objednal si Lockhart a bylo vidět, že ví, co si dává. Asi to byla nějaká specialita, protože číšník uznale pokýval hlavou. Otočil na Rose, která rozhodla, že si dá to samé.
,,Tím máme vyřešené i víno. Dáme si láhev Chardonnay," řekl její společník. Číšník přikývl, poznamenal něco o dobré volbě a odešel.

,,Jste taková tichá," řekl po chvilce Lockhart, ,,čekal jsem výřečnou slečnu."
,,Mé vyjadřování v dopisech je mnohem sebevědomější než mé vystupování ve společnosti," přiznala stydlivě Rose.
,,Neberte to jako něco špatného. Mám rád tiché lidi," dodal Lockhart. Pousmála se a začala si přerovnávat příbor. Posunovala ho sem a pak zase tam. ,,Chtěl jsem se zeptat," vzhlédla, aby Lockhart věděl, že ho poslouchá. ,,Proč já?"
Sklopila zrak a chvíli uvažovala. ,,Jsem snílek. A ve všech mých snech, kdy jsem se setkávala s různými lidmi, jste byl vy ten nejskutečnější."
,,Takovou odpověď jsem nečekal. Bojím se, že vás zklamu," řekl, zatímco ona zarytě hleděla na své bledě modré šaty. ,,Musela jste být odvážná, když jste mi psala." Vzhlédla k němu a usmála se. Zmínku o zklamání přešla bez jediné poznámky.
,,Prosím. Jídlo donesu vzápětí," oznámil číšník, když donesl víno a nalil ho do sklenic.
,,Tak tedy, na naše setkání," pronesl Lockhart slavnostně.
Přiťukli si, Rose se napila jen trošku a znovu položila skleničku. Připadala si příšerně. Určitě si o ní myslí, že je blázen. A nebyl by asi daleko od pravdy, pomyslela si.
,,Můžu se teď zeptat já?"
,,Jistě, ptejte se," pobídl Lockhart Rose širokým úsměvem.
,,Proč jste se chtěl sejít zrovna se mnou?"
,,Váš dopis mne pobavil, bylo to tak krásně vtipné. Decentně sebeironické. Měl jsem pocit, že kdybych se s vámi neviděl, o hodně bych přišel," odpověděl bez jediného náznaku studu. Mluvil tak otevřeně, že se Rose cítila o to víc hloupě.

,,Tipuji správně, že jste před pár lety dostudovala v Bradavicích?" Rose přikývla. ,,A vaše zaměstnání?"
,,Jsem taková podřadná sekretářka na ministerstvu."
,,A jste tam šťastná? Plánujete tam zůstat?"
,,To sama nevím. Já vlastně nikdy nevěděla, co se svým životem," zamyslela se Rose. ,,Zatím tápu, i když moje mamka by byla moc ráda, kdybych se dala na cestu jako ona... Ale mně se na ministerstvu kouzel pracovat nechce."
,,Já jsem věděl vždy, co chci dělat. Pro mne to bylo lehké," pousmál se, pak jeho úsměv vymizel, když dodával: ,,Já byl dobrý pouze a jen v jedné věci. Tomu jsem vše podřídil."
,,Steak z hronorožce, prosím. Přeji dobrou chuť," řekl číšník poté, co před oba položil talíř.
,,Dobrou chuť," popřál Lockhart.
,,Děkuji. Dobrou chuť," špitla Rose. Vzala do rukou příbor. Toho večera přišla na to, že už v životě nebude jíst hronorožce.
,,Dobrý den, pane Lockharte," uslyšela Rose nepříjemně vysoký hlas. U stolu postávala žena s kudrnatými vlasy, v ruce držela brk a zápisník. ,,Omlouvám se, že aás ruším. Ale já vás zbožňuju. Mohl byste se mi, prosím, podepsat? Byla bych vám velice vděčná," chrlila ze sebe.
,,Jistě," souhlasil, převzal zápisník a brk a podepsal se.
,,Děkujumoc, jste zlatej člověk. Takovej se málokdy vidí," pěla nadále ódy. Lockhart krátce pohlédl na Rose, která se potutelně usmála.
,,Děkuju, jste milá," řekl krátce.
,,Ne, to vy jste milej. Takový léta jsme nevěděli, jestli se vrátíte k psaní a vystupování na veřejnosti. Jsem tak ráda, že jste se vrátil. Děkuju za podpis. Moc si toho vážím. Mohla bych se s váma ještě vyfotit?"
,,Dobře, ale pak už bych se rád najedl," upozornil taktně.
,,Jasně. Tak kdyby slečně nevadilo..." řekla a vrazila Rose do ruky kouzelnický fotoaparát. ,,Mačká se to tady," instruovala a stoupla si těsně k Lockhartovi. Nepřirozeně se zakřenila. Blesk.
,,Hotovo," řekla Rose po pár vteřinách, kdy fotoaparát uložil pár vteřin křenící se ženy a jemně se usmívajícího Lockharta. Žena to ještě zkontrolovala, zda je poznat s kým na fotce je.
,,Tak moc děkuju, mějte se krásně. Snad brzo vyjde nějaká nová kniha. Moc vám fandím."
,,Ještě jednou děkuju," zopakoval trpělivě.
,,Dobrou chuť a někdy třeba nashledanou."

Chvíli na sebe jen tiše koukali, pak se začali smát.
,,Vy se sice smějete, ale tohle se mi stává pořád," řekl naoko vážně Lockhart, ale ve skutečnosti mu to polichotilo. A také tajně doufal, že tím i trochu okouzlil Rose.

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo
(Antonín Sova)