Slunce už zapadalo když jejích letoun přistál.
"Omlouváme se už nemáme místo" Ihned k nim doběhl nějaký mladý muž.

"Máme zraněného" Odpověděla mu Natasha a ukázala na Harba. 

"Dobře tak ale jen zraněný a vy" Odpověděl mladík. Neměli už žádné místo ani zásoby.

"Děkujeme"

Uběhla asi hodina. Harb už byl na ošetřovně.

"Sprchy jsou teď plné musíte si počkat" Zrovna mířila ke sprchám. Byla to z jedné části rozbořená budova a v druhé části byli sprchy. Vlastně to tak bylo skoro úplně stejně jako v jejím táboře. I když teď už se tam nevrátí.

"Aha, dobře" Vážně tam neměli místo. Docházelo jim jídlo, voda, všechno.

Nevěděla co má dělat. Všude kam přišla spíš zavazela než pomáhala a tak se rozhodla, že se osprchovat zajde až ráno a teď půjde spát. Byla vyřízená.

Našla si číslo postele kterou jí přidělili. Že by byla nadšená se říct nedalo. Ale samozřejmě žádný luxus nečekala. Několik postelí už byli skoro venku. I když ani v budově to nebylo nic moc tak venku nebo hodně blízko východu strašně profulovalo a když pršelo všechno tam bylo mokré. Skoro všechny budovy včetně téhle byli rozbořené a tak neměla žádné dveře. Všichni vcházeli tou rozbořenou části. Budova měla tři patra a protože schody byli rozbité, nahoru se dostávali po žebříku. Dole byli ti starší nebo nějak zranění, nemocní. V každém patře se nacházelo něco jako ohniště kam se chodili zahřívat. Bylo to ale úplně na druhé straně od rozbořené strany aby vítr nesfoukl oheň.

Natashina postel byla v nejvyšším patře a úplně u rozbořené části. No hurá. Už teď jí tam byla zima s tak doufala že co nejdříve usne a tu zimu zaspí.

Když to tam procházela, dost se dívala po lidech. Hodně jich tam bylo z tábora ve kterém žila. Byla tam i Ashley. Harbova dcera ale ta byla na druhé straně tábora, v části pro děti. Tak jako v předešlém táboře měli děti své místo co nejdál od nakažených.

Také si všimla že Steve s Clintem byli v tomhle táboře. Vlastně měli postele kousek od ní jen blíž dovnitř. Měli je hned vedle sebe. Řada naproti ní a asi pět až deset postelí blíž dovnitř. Oba vypadali že spí. To jim záviděla. Zalehla do postele a chtěla se přikrýt, jenže pak zjistila. Že přikrývky došli. Už je tam nemělo dost lidí včetně Clinta a Steva ale vůbec to nepostřehla. Další nadšeně hurá. Tady umrzne.

Chvíli ležela ale měla tendenci se pořád třepat nebo se nějak třít aby se zahřála. A to byl teprve podzim. Co bude dělat v zimě? No doufala že pokud zůstane v tomhle táboře tam že to tu pro ně nějak lépe zařídí.

"Chceš se vyměnit?" Za jejími zády se ozval jí známý hlas.

"Cože?" Nějak nepochopila o co jde. Byl to Steve. Stal za ní.

"Už asi půl hodiny se tu třepeš a mrzneš. Moje postel není nijak moc vevnitř ale tolik tam nefouká a já zimu vydržím líp" Sedl si k ní na postel a přejel jí rukama po ramenech aby ji zahřál. Jejich letoun přiletěl asi půl hodiny před Natashiných a on oproti Clintovi, který usnul hned jak zalehl, spát nemohl.  Měl zavřené oči, ale nespal.

"Kdyby ti to nevadilo" Řekla docela unaveně a zničeně.

"Nevadilo" Odpověděl jí s úsměvem. Od jejich rozhovoru po tom co přijeli spolu už nemluvili ale vidět jí se takhle trápit ho ničilo.

Natasha se s úsměvem zvedla a pár kroky přešla k jeho posteli. Byla dost promrzlá takže se jí nezdálo že by tam byl nějaký větší rozdíl ale po nějaké době jí zima přestala být.

Stevovy díky superséru zima nebyla skoro nikdy. Teď jen prostě nemohl spát. Po chvíli převalování se zvedl a odešel k ohništi kde se už pár lidí také ohřívalo.

Bylo to vlastně docela příjemné, tam sedět. Sedělo jich tam asi pět a povídali si tam navzájem příběhy. Nakonec všichni nadšeně poslouchali Stevovy historky z doby před tím, než skončil v ledu. Všichni tam jen seděli a představovali si každé slovo co Steve řekl. Jakou by ty příběhy viděli před sebou. Jako by se to odehrávalo uprostřed ohně a plamínky jim předváděli divadlo Stevových příběhů. Bylo to kouzelné.

Seděli tam dlouhou, dlouhou dobu. Lidé kteří nemohli spát tam přicházeli ale nikdo neodcházel. Na to bylo až moc příjemné tam sedět a poslouchat historky samotného kapitána Ameriky. A všechny byli pravé. Nevymýšlel si příběhy které se nikdy nestaly jen aby zaujal lidi. Vyprávěl jim třeba i ty nudné a nezajímavé části svého života. Své dětství. Vánoce. To když se stal kapitánem. Vyprávěl jim toho tolik ale každé slovo bylo pravé. Nakonec jich tam sedělo víc jak deset a asi po hodině tam přišla i jeho rusovlasá, rozespalá kamarádka.

Nic neříkala. Jen si sedla naproti jemu a taky poslouchala jeho příběhy. Většinu z nich už slyšela. Byli si blízcí a ona jeho povídání o tom, co bylo před tím, než byl v ledu, milovala. A i když některé slyšela, přišlo jí jako by to slyšela poprvé a představovala si každé slovo co řekl. Stejně jako ostatní.

Seděla tam minuty a minuty se začali měnit v desítky minut. Nakonec se po půl hodině omluvila a odešla úplně z budovy. I když jí bylo příjemné tam sedět. Každou chvílí se jí zavíraly oči. Zkoušela spát a ani hodinu i spala ale pak už to nešlo. Vydala se ke sprchám. Myslela si že teď už tam moc lidí nebude. Vzhledem k tomu že bylo okolo půlnoci tak tam vážně nebyl vůbec nikdo. A aspoň jí studená sprcha probere. Vlastně ani nečekala že by tam byla voda teplá.

Svlékla ze sebe všechno oblečení které tam dostala a zalezla za šedý nepromokavý závěs.

Pustila vodu a jak si myslela byla ledová. Vlastně byla už zvyklá.

Chvíli na sebe nechala dopadat ledové kapky a pak uslyšela kroky. Nemusela moc přemýšlet kdo to je. Poznala to už podle chůze. Jen by jí nenapadlo že by za ní šel zrovna sem.

"Už ti došli historky?" Zeptala se ho. Věděla že je to Steve.

"Chci si nechat nějaké na příště" Odpověděl jí a taky zašel za závěs a nechal na sebe dopadat ledové kapky.

"Pomáhá ti to usnout?" Zeptal se jí. Měl na mysli jestli se jí po studené sprše lépe usíná protože i ve Avengers věži když tam žili to tak dělala. A vlastně i když byli na útěku. Nikdy se jí na to nezeptal.

"Právě na opak. Pomáhá mi to znovu neusnout" Protože ty noci když jí dohání její hříchy ve snech už znovu spát nechce.

"Takže zlé sny?" Ani se ptát musel. Věděl to. Byli si blízcí a i když mu nikdy úplně neřekla že jí ve snech dohání její minulost a někdy se bojí znovu usnout. Věděl to.

"Asi jo" Nechtěla to úplně přiznat ale nechtěla mu lhát.

"Znám to" Tolikrát se mu zdálo jak znovu míří k ledu to kde je se zaplňuje vodou. Věděl že Natasha to má jiné. Že jí se zdává o tom co v životě provedla. Ale aspoň trochu jí chápal.

"Promiň že jsem byl naštvaný že ses neozvala. Měl jsem o tebe strach. Myslel jsem že se ti něco stalo a pak když jsem se dozvěděl že jsi byla celou dobu s Clintem v kontaktu..." Neukončil tu větu. Jen si povzdechl.

"Já promiň. Nevím proč jsem nechtěla aby vám o mě cokoliv řekl. Možná jsem jen chtěla... Abych prostě zmizela" Sama moc dobře nevěděla proč to tak chtěla. Prostě asi byla taková.

"Takže jsme v pohodě?" Zeptal se jí

"Jo, myslím že jo" Přišla blíž k závěsu. Byl hned za vedlejším závěsem a něco jí strašně táhlo překročit tu hranici mezi něma a dotknout se ho. Srdce jí tlouklo takovou rychlostí že si myslela že jí vyskočí z hrudi.

Ale on to cítil taky. Steve byl největší gentleman kterého kdy potkala ale stejně někde u vnitř něj, když si představil že je kousek od něj a úplně nahá tak měl chuť ten závěs odhodit a dotknout se jejího těla.

Jenže tohle nebyl on. Když náhodou nějaké takovéhle myšlenky měl tak se je snažil udupat a fackovat se za to na co myslí. Takhle ho jeho matka přece nevychovala.

Jenže slyšel její dech těsně za závěsem. Stáli přímo naproti sobě a oba to věděli. Natasha natáhla ruku k němu a tím trochu odhrnula závěs ale ani jeden z nich nebyl odhodlaný ho odsunout více. Steve hned jak její ruku zpozoroval jí chytil tou svou a Natashe se rozbušilo srdce ještě víc.

Steve její ruku přitáhl blíž k sobě. Natasha zastavila svou vodu a pomalými, krátkými krůčky se přesunula k němu.

Stála těsně u závěsu a čekala co se bude dít dál.

Steve jí odhrnul pramen vlasů z obličeje a chytil ji za tváře. Tak něžně se dotýkal jejích tváří a nakonec se jeho rty dotkli těch jejích. Tak něžně a opatrně jí políbil.

Natasha ani chvíli neváhala a na jeho polibek začala odpovídat dalšími. Rychlejšími a dravými. Tak dlouho po něm toužila ale vždycky si to nechtěla připustit. Vždycky se je snažila maskovat ale teď už to nešlo.

Steve pustil své ruce z její tváře. Chytil jí za boky a přitiskl ke zdi. Pod ledovým dotekem zdi se trochu zachvěla ale nepřestávala ho líbat.
...…

(A dál si to domyslete😉)