•Měl jsi z tama vypadnout•

𝔹𝕝𝕒𝕔𝕜 𝕨𝕚𝕕𝕠𝕨 𝕞𝕖𝕟𝕤̌𝕚̀ 𝕤𝕡𝕠𝕚𝕝𝕖𝕣

-----------------------------------------------

"2...1..." Výbuch vyhodil všechno poblíž do vzduchu. Natashu i Steva odhodil několik metrů daleko ale přežili. To bylo hlavní.

"Romanoffová! Slyšíš mě!?" U její hlavy se skláněl Bruce a snažil se ji probudit. U Steva už bylo dalších pár agentů a když si všimli skla zabodnutého v jeho břiše, přinesli nosítka a odnesli ho na nich.

Všude okolo byli rozházené papíry a složky kvůli kterým oba malém zemřeli. Některé papíry byli ohořelé, některé roztrhlé ale tak nějak všechny v celku. Taky aby ne když pro mě oba malém zemřeli.

Bruce zavolali kvůli Stevovy a pro Nat přišel Tony. Vzal jí do náruče a její nehybné tělo odnesl do quinjetu. Nejrozumnější by bylo jí odnést také na nosítkách ale ty měli jen jedny a na těch byl Steve. Rhodey posbíral všechny papíry a všechny je doběhl.

A už to je dva dny. Steve leží na nemocničním pokoji na základně a od toho dne se neprobral. Natasha trávila skoro celé dny u jeho postele.Vyčítala si to? Ano vyčítala a to hodně. Přišla jsi že je to její vina, že to on odnesl. Kdyby odešli hned jak říkal byl by v pořádku. Jo, byla to její chyba a kdyby se z toho pitomého lůžka už neprobral nikdy by si to nepřestala vyčítat, ale dobře věděla že kdyby měla ještě jednu šanci. Znovu by si vybrala najít tu složku.

"Nat?" Ozval se za ní hlas který za těch posledních asi 50 hodin slýchala co chvíli.
Byl to Bruce a i když se s ním momentálně bavit moc nechtěla, byla mu vděčná za to co pro ni dělal.
Informoval jí o každé maličkosti ve Stevově stavu a donutil jí něco sníst.
Od doby co odletěl a pak se několik let neukázal spolu nemluvili. On se snažil. Mockrát za ní přišel, chtěl jí to vysvětlit ale ona se bavit nechtěla. Co bylo bylo, ona je teď jinde a nechce se k tomu vracet. To mu pokaždé řekla.

"No?" Ani se neobtěžovala na něj pohlédnout.

"Vím že jsem ti to říkal už několikrát ale..." Ani ho nenechala domluvit a hned mu do toho skočila.
Byla vynervovaná. Složky pro které oba malém zemřeli jí zabral S.W.O.R.D. že je první oni projdou a až pak jí je dají. Jenže to může taky trvat měsíce. Steve na tom nebyl dobře a Bruce který za ní neustále dolejzal. Nemyslel to zle ale teď na něj neměla vůbec náladu.

"Měla bych si jít odpočinout já vím a ty zase víš co bude moje odpověď" Převrátila oči v sloup a podívala se na něj. Její pohled se mu zaryl až někam hluboko do duše. Bylo tam toho tolik smíšeného. Jako by tím pohledem po něm křičela ať jí pomůže a zároveň ať se na ní jen zkusí podívat a zabije ho. Byl tak arogantní a přitom tak něžný.

"Né nevím?" No možná když už jí to říkal tolikrát tak by si odpověď mohl zapamatovat.

"Bla bla bla!" Řekla arogantně a každé jedno 'bla' řekla s důrazem ve tváři a s lesklýma očima se zasmála.

"Natasho vím že se o tom nechceš bavit ale hodně to pro mě znamená" A bylo to tu. Věděla že to přijde jen doufala že jí aspoň nebude otravovat dokud nebude trochu víc v cajku.

"Bože!" Výjev nesouhlasu kterým Bruce ještě víc znejistila. Někdy bylo vážně jednoduché dostat ho z jeho klidné zóny a převést tam kde ho chtěla. Tam kde si přišel nesvůj, jako by na něj každý hleděl a každý na něj ukazoval prstem. Jako by byl malé dítě nebo stál na pódiu nahý. Přišel si jako by se měl každou vteřinou propadnout do země. Ani to s ním nezpůsobovaly tolik slova jako pohledy. A Natasha to dobře věděla. Ona věděla jak ho zahnat do kouta. Hrála si sním a on byl její poslušná loutka a to nemusela ani nic říkat.

No vzhledem k tomu že v sobě ještě pořád měl Hulka tak to zrovna nejlepší nebylo ale naučil se to neprojevovat.

"Tehdá, jak jsem odletěl, chci abys věděla že to jsem nebyl já, byl to Hulk a kdybych to tehdá já byl určitě bych se vrá..." Ale Natasha to slyšet nechtěla. Nechtěla slyšet žádné omluvné kecy. Byla to minulost a ta jí byla volná.

"Nezajímá mě to" Stála za sklem směrem k pokoji kde ležel Steve a pohled měla upřený přímo na něj. Tahle slova Bruce zabolela více jak málo co. Bylo jí to jedno. Jako by se nic nikdy nestalo. Jako by pro ní byl nikdo. Ale mohl si za to sám. Nebo spíš on a Hulk. Ale on to necítil jako ona. Její city k němu byli už téměř nulové. Necítila vůči němu nic.
Byla tak už naučená z života před Avengers a S.H.I.E.L.D.em.
Mohla někoho milovat ale on jí pak zradil, vykašlal se na ni nebo jí ublížil. A to se stalo hodněkrát. A pak si člověk řekne dost. Proč by si měla nechávat vrážet dýky do zad. Vždyť to ona je ta mocná Black widow. Důvěřovala lidem, ale jakmile jí zradí, všechny city nechá zmizet a to ona bude ta co vráží dýky do zad a s úsměvem na tváři pozoruje pád ostatních.

Jenže hlavě poručit může, citům ne. Může je zahnat do kouta a doufat že časem zmizí. A u Bruce se to povedlo. City jsou pryč. Steve jí ale také jednu dýku do zad vrazil.

Tehdá když ona pro něj obětovala vlastní svobodu a on se pro ní pak nevrátil. Musela se o sebe postarat sama. Nakonec, po několika měsících se pro ni vrátil ale to už se dokázala postavit na nohy sama. Nenáviděla ho. Měla na něj vztek a taky že mu to dala pěkně sežrat. Ale znala ho. Věděla že kdyby mohl vrátil by se dřív a tak když sním pak trávila každý den na útěku. Vztek pominul a důvěra se znovu vrátila. Ale u Bruce to tak nebylo. Neviděla ho několik let a za tu dobu všechny city pominuly.

"Je to minulost a ta je mi ukradená" Řekla úplně bez citů a nechtěla už s Brucem ztrácet čas. Řekla mu to už několikrát a to že to pořád nemůže pochopit byla jeho chyba.
Dál už s ním neztrácela čas, prošla dveřmi a zamířila přímo ke Stevově posteli. Za ty dva dny se ani trochu nepohnul. Ležel tam bez hnutí a jen kvůli ní. Vyčítala si to jako málo co za poledních několik let.

Skoro jeden den už zase uběhl. Slunce zase zapadalo za svůj obzor a na nebi se začínala tvořit paseka růžových mraků.

Natasha seděla na židli u Stevovy postele a nechávala svá víčka pomalu těžknout.

Měla svoji ruku položenou na té Stevově a najednou se jí zdálo jako by ucítila pohyb.

Zvedla se ze židle a nahla se nad Steva.

"Steve" vzala jeho obličej do dlaní jak nejběžněji dokázala. Držela ho tak něžně jako by se jí měl při sebemenším prudkém pohybu rozpadnout a proměnit v prach jako ostatní před rokem. Hleděla mu přímo do očí které ještě z jeho strany byly zavřené.

"Steve" Znova řekla jeho jméno a s nadějí v očích se na něj dívala. A doopravdy to nebyla jen planá naděje. Po chvíli začal mrkat a pak pomalu otevřel oči. Natashu zachvátil pocit štěstí. Žije.

Chtěla tam s ním zůstat. Dohlédnout na něj. Přece jen to byla její chyba že tam teď ležel ale doktoři jí z tama vyhodili. Museli dělat svou práci ale na druhou stranu jim tam stejně nechtěla zavazet.

"Romanoffová" Oslovil Natashu jeden z agentů se kterými byla na té akci.

"Galesi?" Oslovila ho nazpět. S agentem Galesem se znala už dlouhá léta. Pracoval s ní už pro S.H.I.E.L.D. i když pak od něj odešel.
Nikdy spolu nijak moc nemluvili ale byl to dobrý chlap který dokázal podržet kolegy. Vlastně kvůli něčemu takovému také odstoupil ze S.H.I.E.L.D.u jeho přítel se dostal do potíží. On mu pomohl ale zapojili se do toho špatní lidé. Protože šlo o agenta S.H.I.E.L.D.u museli by to dost prověřovat a mohl by nést následky. Tak od Furyho dostal možnost odstoupit a na oplátku celý případ uzavřeli.
No a po několika letech se přidal k S.W.O.R.D.u

"Všechny čtyři složky se velitel rozhodl přeposlat vyššímu velení takže se k nim minimálně čtvrt roku nedostanete i když bych řekl že to bude delší doba" Řekl jí trochu sklesle ale při tom mu hrál na tváři šibalský úsměv.

Natasha prvně docela naštvaně zavřela oči ale pak jí došla slova která řekl.

"Čtyři?" Protože ona nebrala čtyři složky. Brala jich šest.

"Ano. Těch složek víc nebylo" Znovu se usmál. Vytáhl z batohu koženou tašku a podal jí ji.
Natasha do tašky nahlédla a pak se usmála.

"Ano. Vlastně máte pravdu. Byli jen čtyři" Řekla s upřímným úsměvem na tváři a mírným pokýváním hlavy jako poděkování.

V tašce totiž byli dvě složky. Její a její mladší sestry. Ze začátku přemýšlela jak mohl vědět které dvě přesně chce ale pak jí došlo, že nejspíš je jasné že bude chtít svou složku aby po tolika letech poznala svůj život. A po Yeleniné složce se sháněla pořád a pořád dokola a někdy i zvýšila hlas ať jí ji dají. No a zrovna Gales by u toho víckrát.

Hned zamířila k sobě do pokoje, ve kterém od lusknutí bydlela. Neměla totiž kde jinde bydlet. Předtím byla na útěku a žila tam kde to bylo možné ale teď když se vrátila zpět do New Yourku, neměla domov. Chvíli po lusknutí žila ve Wakandě ale tam nemohla zůstat napořád. Měli svých problémů dost s tím že král zmizel. A ještě aby se starali o ně? Pak když se vrátila do New Yourku zamířila do svého starého bytu. Bohužel jak si myslela už jí nepatřil. Nakonec jí i Stevovy nabídla Pepper že můžou být na základně. Tony z toho ze začátku nadšený nebyl ale nijak se k tomu nevyjadřoval.

Sedla si ke stolu a vytáhla jednu ze složek. První vzala tu Yeleninu. Yelena byla pryč. Zmizela při lusknutí ale stejně cítila že pro ni něco musí udělat. Otevřela tlustou složku a hned na první straně bylo její jméno. Fotogalerie kde byla malé miminko a pak když jí bylo asi šestnáct let.

Celá složka byla psána Rusky. Byla v ní spousta fotek. Ubližovaly jí. Ubližovalo jí vidět že si prošla tím samým čím ona.
Nejvíc se ale zastavila už u druhé strany kde bylo rusky psány jména členů její rodiny.

Jméno matky, otce a dokonce i bratra. Měla bratra. Sama se nad tím usmála. Měla rodinu a mohla ji najít. Mohla přijít za její malou sestřičkou a říct jí že zná její biologickou rodinu. Nemohla. Úsměv na tváři jí zase klesl. Byla pryč. Zmizela s ostatní polovinou vesmíru. Ale mohla aspoň udělat něco pro její památku.

Ještě chvíli si listovala její složkou. Bylo tam snad všechno. Byl tam každý detail z misí včetně té v Ohiu. Nakonec vytáhla jednu malou fotku z Vánoc. Byla tam ony dvě když vesele rozbalovali dárky. Dobře si ten den pamatovala. Věděla že v těch krabicích nic není ale stejně je chtěla všechny rozbalit.

Vzala z tama tu fotku a připla si jí na nástěnku kde měla fotku sebe s Clintem a jeho rodinou, nějaké papíry a poznámky na které nemohla zapomenout.

A teď druhá složka. Docela se jí byla otevřít. Co když tam budou jména všech které zabila. Co když se jí vrátí vzpomínky na které raději zapomněla.
Ale musela to udělat. Chtěla to udělat.

Po chvíli váhání složku otevřela a uviděla první nemilé překvapení. První asi čtyři stránky byli z vrchu ohořelé. Chybělo tak její jméno a datum narození. Jména její rodiny také chyběla což jí hodně zamrzelo. Takže se jméno svojí matky nedozví.

Ale i tak tam těch informací bylo tolik. Byla tam její první mise a i ta poslední pro KGB. Byla tam ta v Ohiu a taky první člověk kterého zabila. Bylo tak tolik fotek. Některé z nich si pamatovala kdy se odehrávali ale vůbec nevěděla že jí někdo fotí.

Nakonec ale jeden z největších šoků byla kazeta v průhledném sáčku připlá ve složce. Vytáhla jí a dala do počítače. Její byl byl ale rozbitý a tak si šla půjčit od Rhodeyho notebook protože ten těch počítačů měl aspoň dvacet. Ten jí ho bez jakýchkoliv obav dal a hleděl si svého. Nakonec procházela okolo Stevova pokoje a protože jí samotné se nechtělo být sama a i když on se od minule kdy jí sním nenechali mluvit neprobral, zamířila za ním na pokoj. Položila si notebook do klína a video se chvíli na to začalo spouštět.

Byla to chvíle jejího života kterou si dobře pamatovala. Její matka byla postřelená a Alexei jí nesl na nosítko. Ona tam byla ještě malé dítě a i s její malou sestřičkou utíkali za ní. Hned co jí Alexei položil jí obě dvě chytili za ruce. Čtyři muži jí odnášeli na nosítkách a ony šli rychlík krokem s nimi. Po chvíli zastavili a nosítko s Melinou položili na zem.
"Vstávej mami. Bolest tě jen posílí, pamatuješ?" Přitiskla se k ní uslzenýmá malá blondýnka a snažila si namlouvat že to bude v pořádku. Co se vlastně stalo? Co se tak moc pokazilo? Vždyť před chvílí jeli v autě a ona si vesele zpívala svoji písničku.

"Odpusť, mami" prosila jí o odpuštění malá Natasha.

"Bojím se" Skoro zašeptala. Prosila jí o odpuštění že je slabá. Že se tam nechce vrátit a má strach. Měla být silná ona už red room zažila ale teď se jí být silná nedařilo.

"Nikdy nedovol, aby ti vzali srdce" Řekla jí její jediná a práva matka kterou měla a pevně jí stiskla ruku ale né na dlouhou dobu protože jí jeden z mužů odstrčil.

Natasha pozorovala nahrávku a vybavovala si každou vzpomínku. Jako by to bylo včera co se to stalo. Ani nevěděla že je někdo natáčel. Vůbec si nevybavovala že by viděla někoho je natáčet ale to může říct i o těch fotografiích.

Její zamyšlení přerušilo až pohnutí kousek od ní. Odložila notebook a podívala se na Steva.

"Šípková Růženka se nám probudila?" Na tváři se jí vytvaroval upřímný úsměv. Steve se probral. Ještě viděl dost rozostřeně ale to že je u něj je Natasha poznal už podle hlasu.

"Jen mi schází ten polibek na probuzení" Docela tiše jí odpověděl taky s úsměvem. 

Jenže Natasha si to vzala k srdci a na tvář mu vytiskla něžný polibek.

"Jak se cítíš?" Chytila ho za ruku a pozorovala  ho tak provinile.

"Nebylo mi lépe" no popravdě mu zas tak dobře nebylo.

"Jsi blázen, měl jsi z tama vypadnout dokud byl čas" Znovu se na něj usmála a druhou rukou mu přejela po té jeho.

"Řekl bych že kdybych na tebe furt tak netlačil tak by sis tam ještě v klidu udělala kafe" Zlehčoval tu situaci protože to prostě bylo jednodušší. Nedokázal si představit co by dělal kdyby jí tak nechal a ona nestihla odejít z tama včas. Tak bylo jednodušší to prostě jen zlehčovat.

"Takže většinou se za záchranu života říká 'děkuji" Znovu se na ní ušklíbl a ona mu trochu silněji stiskla na výhrůžku ruku. Ale zase né moc aby mu nějak neublížila.

"Děkuju" trochu se na něj zase usmála.

"Pracuješ?" Tentokrát svou otázku položil směrem k počítači který byl položený na stolku.

"Umm. Je tak kazeta z mojí složky. Ale kdyby se tě někdo ptal tak žádná moje složka není a složek jsme vzali jen čtyři" raději ho upozornila protože by jí nepřekvapilo kdyby se ho někdo vyptával.

Steve přikývl že chápe a dál pozoroval obraz na počítači.

"Chceš to vidět?" Ihned jak to řekla toho litovala. Nebyla si jistá jestli je odhodlaná někomu ukázat její život ale zároveň cítila nutkání, otevřít Stevovy aspoň nějakou svou část. Aby věděl že tam malém nezemřel zbytečně a že mu je zavázána. Že mu důvěřuje.

"Rád bych" Přikývl a Natasha ihned podala počítač. Položila si ho na klín a i se židlí se vytvořila tak aby na něj Steve viděl.

"Mami, mami?!" Malá modrovlasá dívenka začala zoufale a tiše volat po svojí mámě kterou právě naložili do menšího letounu

"Tati!" Její mladší sestra naopak začala křičet po jejich tátovi a pak se za ním i rozběhla ale nějaký muž, nejspíš voják jí chytil za ruku a táhl jí pryč.

"Yelena!" Vykřikla Natasha po svojí sestře a rozběhla se za ní.

"Běž od ní!" Zařvala na muže který držel Yelenu ať jí nechá a kopla ho do ruky. Vzala mu pistoli kterou měl u sebe a začala pořvávat po všech přítomných.

"Nesahejte na ni!" Jednou rukou jí zastrčila za sebe a v druhé ruce držela pistoli kterou mířila po ostatních. Umřela by pro ni. Klidně by se pro ni vzdala života kdyby věděla že bude v pořádku. Byla to mají malá sestřička.

"YA budu strelyat" Křičela po nich ve svém rodném jazyce.

"Nesahejte na ni!" Znovu zopakovala. Krok po kroku se pomalu otáčela a mířila na všechny kteří tam byli.

"Všechny vás zabiju!" Byla odhodlaná je tam všechny postřílet pokud se tam pak nebude muset vrátit.

"YA budu strelyat" Křičela na ně a už se nebránila ani slzám které jí začínali stékat po obličeji.

"Nesahejte na ni" Znovu si jí za sebe víc při krčila.

"Zlato" Promluvil na ni Alexei a ona se na něj tak vystrašeně podívala. Nemohla se tam vrátit. Znovu ne. Mířila na něj pistolí a pořád za sebou schovávala Yelenu.

"Dej mi tu zbraň" Ruce měl pokrčené a nadzvedlé a mluvil na ni tak klidně jak jen dokázal.

"Nechci se tam vracet" Ona dobře věděla co se bude dít. Že se vrátí zpátky do red room. Nechtěla tam. Chtěla zůstat v Ohiu.

"Chci zůstat v Ohiu" Tam byl její domov. Tam bylo jediné místo kde byla šťastná.

"Nemůžeš jí odvézt" Řekla zoufale. Byli jen děti. Malé nevinné děti. Nemůže se tam vrátit ani jedna z nich.

"Nemůžeš!" Byl to její táta. Nemohl jí vzít její sestru když věděl jak moc jí na ní záleží.

"Je jí teprve šest" Zoufalství v jejím hlase bylo čím dál tím větší. Nemohl jí ji vzít prostě nemohl.

"Ty jsi byla ještě mladší" No pokud tohle měl být nějaký pokud o uklidnění tak byl pěkně marnej. Pravda byla že ona se do red room dostala chvíli po narození. Život před Red room ani nežila

"To je dobrý"  né není to dobrý. A všichni to tam věděli.

"Pojď sem" Natasha tiskla Yelenu k sobě a Alexei si k ním dřepl.

"Budete v pořádku" A tím si byl vážně jistý. Byli to jeho dcery. Tři roky je vychovával.

"Víš proč to bude dobrý?" Vtiskl Yeleně polibek do vlásků.

"Protože jste mí holky, ty nejtvrdší holky na světě" Každé slovo nechal pořádně vyznít a každé slovo myslel vážně.

"Navzájem se o sebe postaráte" A to chtěli. Chtěli zůstat spolu. Jako sestry. Navždy spolu tak jak si to řekli když si začali věřit. Nesmělo to končit. Bolelo jí srdce z toho že by o ní přišla. Byla to sakra její malinká sestřička. Byla její všechno. Jediný koho v životě měla. Nemohl jí ji vzít. Chtěla křičet.

"A všechno bude dobrý" Jenže nebylo. Těmito slovy Natasha video zastavila a notebook zaklapla.

"No...?" Čekala co na to Steve řekne. Co řekne na kousek její života do kterého ho právě teď pustila.

"Ty jsi byla ta s pistolí že?" Jen se chtěl ujistit a taky moc nevěděl co jiného říct.

"Jo" Odpověděla mu dost sklesle. Pozorovala každý jeho výraz a grimasu na jeho tváři.

"Zůstali jste spolu" Došlo mu že ta mladší asi byla její sestra nebo někdo hodně důležitý.

"Ne, našla jsem ji až asi po dvaceti letech. Vlastně jak jsme byli na útěku. Než jsme byli spolu a se Samem našla jsem ji. Jenže teď při lusknutí zmizela" Řekla dost smutně.

Dvacet let. Přišla o ní na dvacet let. Nejraději by řekl že chápe co musela prožít, že něco takového zažil s Buckym. Buckyho bral jako bratra ale ona byla dítě. Tehdá byla malé dítě.

Byl strašně moc rád že mu otevřela další svoji část ale ubližovalo mu že každý její kousek života který mu otevřela byl špatný.

Mrzelo ho že měla tak špatný život a neměla šťastné dětství.

"Ta složka kterou jsem tam hledala byla taky její" Popravdě si i myslel že to bude někoho takového. Musela být pro ni hodně důležitá.

Ten den už neodešla. Zůstala tam s ním až do noci a to i když Steve spal. Ale hned další den se dala do práce. Měla v tomhle už celoživotní praxi. Hledání lidí pro ní nebylo nic těžkého. Zjistila že její matka i otec jsou mrtví. Otec se ufetoval. Stejně jako ten její. Jméno jejich rodičů tam nebylo ale smrt ano. Ta totiž byla až na úplně zadní straně která skončila nedotčená. Ale i když nevěděla jeho jméno tohle mu stačilo na to aby věděla že to dobrý člověk nebyl. Yelenina matka zemřela při porodu. PŘI PORODU. To znamená že má nejspíš ještě jednoho sourozence. Její bratr se jmenoval Boris po jejich otci ale podle toho co zjistila si jméno změnil. Harb Jones. Úplně jiné jméno které nemá nic společného s tím předešlým ale nedivila se mu. Sama jsi už několikrát jméno měnila.

Našla i nějaké jejich fotky a na jedné z nic s ním byla žena. Kirsty Jonesová. Myslela jsi že je to jeho žena ale teď když nad tím přemýšlela tak si tak jistá nebyla. Podle složky byl Boris, nebo Harb o tři roky starší jak ona. Když její matka zemřela při porodu byli jí dva roky a několik měsíců což by i sedělo k věku údajné Kirsty.

Nevěděla to jistě ale najednou cítila že má něco, pro co musí žít dál. Důvod proč pokračovat v tomhle světě. Od lusknutí neměla nic na práci. Přišla si zbytečná. Ale teď měla cíl. Najde ty dva její údajně sourozence a zjistí něco o jejím životě protože by si to přála. Vždycky si to přála. Znát svůj život a když nemohla, tak si ho sama vytvořila.

Ještě ten den odjela. Našla je. A pak se po půl roce prostě vrátila. Beze slova o tom kde byla nebo proč se neozvala. Prostě byla taková. Vždycky se ze dne na den sbalila, klidně třeba i na rok. Konečně za svůj život byla svobodná ale ubližovala tak svým blízkým.

---------------------------------
•Zdravím všechny kteří náhodou zabloudili k mému příběhu a moc si toho cením. Nejspíš jste si všimli toho že tahle kapitola je oproti ostatním  docela dost dlouhá a opravdu je. Většina mých kapitol má ze začátku 500-1000 slov a teď spíš 1000-1800 ale tahle má zhruba 3700 slov a je to nejdelší kapitola kterou jsem kdy napsala jak už v tomhle příběhu, v mém druhém už dokončeném a nebo jen v návrzích které jsem nezveřejnila.

Moc si vážím každého shlédnutí, liku, komentáře nebo sledování a i když aktivita není moc velká vážím si každého kdo můj příběh čte.