Colin se  probral s velkou bolestí zátylku.

Přes černobílé mžitky se mu pomalu před očima rýsoval vnitřek stanu, ve kterém se nacházeli.

„Coline? Coline, slyšíš mě." 

Pomalu otočil hlavou. Připadalo mu, že má slyšiny. 

Vpravo vedle něj se nacházela další člověk, jak více přicházel k vědomí. Rozeznával v té postavě svou sestru.

„Garnet!" Cuknul sebou. Nemohl se však moc hnout.

Byli přivázaní, k velkým kládám vražených do země. Lýkový provaz mupevně obmotával ruce za zády, boky a chodidla.

„Garnet, jsi v pořádku?"

„Nic mi není, ale ty..."

Konečně se mu podařilo zaostřit na její oříškozelené oči. 

Dívala se na něj s láskou, starostmi a silou, jenž potlačovala strach. Strach, kterým si za celou tu dobu prošla.

Měla několik škrábanců a modřin. Její šaty byly špinavé a na některých místech roztržené. A nohy měla nateklé. Boty musela někde ztratit. To ale ty burany nezastavilo v cestě. Musela plakat, její oči byly zarudlé spolu s nosem.

„Myslela jsem, že jsi mrtvý."

„Museli by na mne poslat celou armádu, aby mně zastavili ve tvé záchraně." Pokusil se o úsměv. Ale od starostí sestře nepomohl.

„A princ Daniel?"

Mlčel. Nevěděl. Mohl se vytratit, mohl se vrátit zpátky. Vykašlat se na něj, na Garnet. Opustil jeho a Fulka, aby se mohl dostat blíž k sestře. Chtěl to udělat, jako to Daniel plánoval. Zachránit ji při předávání, až bude znám pravý viník. Jenže to nabralo nečekaný spád.

„Co s námi teď bude?" Nejistota začala klepat na dveře.

„Na to vám mohu s radostí a přesností odpovědět princezno." Plachta se rozevřela. 

Muž v černém rytířském úboru a lehkém brnění vešel dovnitř.

Garnet se při pohledu na něj rozbušilo srdce. Ne však v kladném mínění.

„Sir Erich Albert Hatlor."

„Neznám vás." 

„Vy možná ne. Vaše výsosti. Ale váš otec a tady princezna ano.

„Garnet? Co to má znamenat?"

Sklonila hlavu, aby nemusela vidět jak bolestně se na ní bratr dívá. 

„To mu to princezno neřeknete?" Rytíř si přejel prsty po pěstovaném knírku. Měl dokonale zastřižené tmavé krátké vlasy a celkově působil, že sem přijel z nějakého hostince. Čistý jako voda. Jen s kalnou duší.

Další mlčení od princezny. 

„V tom případě to řeknu já." Zakřičel na někoho před stanem. „Přineste mi víno." A obrátil se opět na královské sourozence. „Mám žízeň." 

Tak se napij vody. Colin nepřestával měnit směr pohledu na rytíře a pak na Garnet.

Netrvalo to dlouho. Sir Harlot se usadil předně na židli s pohárem v ruce. 

„Poslyšte Vaše výsosti, jak moc si myslíte, že otec spoléhá na vaši vládu."

„Nevím kam tím směřujete. Jsem dost na to připraven." Snažil se hrát bezcitnou hru kamenného obličeje.

„Skutečně?" Napil se. "Víte jak to bylo s touto zemí. S Asnor. Krásná země, plná silných lidí. A hlavně silného a moudrého krále. Než ho váš otec zabil." Na okamžik se mu napnut čelo zkrabatilo zamračením. „Ano jak pak snadno donutil ostatní mu slíbit věrnost. Když první, kdo před ním poklekl byl sám princ."

Colinovi to začalo docházet.

„Svou zemi a lidi si našim únosem či smrtí nevrátíte." 

„Aspoň něco v té hlavě vám přemýšlí." Pokýval hlavou. „Princ tedy králi Melicharovi přísahal věrnost. Ovšem po svém otci zdědil báječné myšlení a tak nějak...odkaz lidu. Nový král by byl hlupák, kdyby toho nevyužil. Posílal ho na různá tažení, pod svou vlajkou. Učinil ho jedním z hlavních vůdců vojsk. Nebyla bitva, kterou jsem nevyhrál." Vstal a přešel k princezně. „Mezitím královské děti rostli. Následník trůnu je poněkud horká hlava. Neustále v něčí sukni s mečem a pivem v rukách. Král začíná mít starosti, zda bude schopný pořádně vládnout. Proto se rozhodne využít svou dceru. Aby princ dostal k pomoci velmi vhodného...pomocníka, rádce, jak chcete. K tomu účelu se hodí nikdo jiný než bývalý princ a jeho nejlepší muž."

„Říkáte jen lež." Nedalo to Colinovi. „Otec ve mne věřil. A nikdy jsem neslyšel takové zvěsti o sobě. Ani jsem se nezodpovědně nechoval."

Erich jen pokrčil rameny. „Jak mi teda vysvětlíte, že princezna měla se mnou už od svých šestnácti let jednou do měsíce schůzku. Kterou zosnoval král za vašimi zády."

„Už od šestnácti?"

Garnet měla stále skloněnou hlavu. Ale přikývnutí bylo vidět.

„Ano. Jenže po třech letech se král najednou rozhodl. Naše tajné zásnuby zrušit. A proč? Kvůli malé zemi s velkým bohatstvím. Kvůli temnějšímu princátku, který měl být chytrý. Kvůli nějaké své hloupé dohodě o spojenectví." Bouchl pěstí do kůlu. Až dívka leknutím sebou cukla. „Kdybych si vzal princeznu, byl bych jen jeden krůček od trůnu. Jen jednu vraždu. A smrt mého otce by byla pomstěna. Vše mé snažení se rozplynulo v niveč. " Odhodil pohár na zem. Červená barva potřísnila už dost špinavé Garnetiny šaty.

Zvedl její hlavu a zpříma ji hleděl do očí.

Potichu ji tekly slzy.

„A ty si s tím vším souhlasila. Naráz jste zapomněla na všechny ty řeči o naší krásné budoucnosti, po boku vašeho bratra. Na to jak se vám líbím, jak se těšíte na svatbu. Na vše jste zapomněla a začala jste se chystat pro dalšího prince. Nejste princezna...ale coura."

„Hej!" Rozkřikl se Colin na něho.

Odstoupil od ní.

„Půl roku mi trvalo, tohle vše připravit." 

„Co tedy po nás chcete?" Garnet konečně promluvila. Sice se zlomeným hlasem, ale stejně.

„Dokončit to, v čem mě váš otec uťal." Řekl to jako by to byla samozřejmost. „Konec konců. Budem jediný, kdo bude moc usednout na trůn." Záludně si prohlédl cukajícího Colina. 

„Když mě teď omluvit, musím se připravit." Políbil Garnet na čelo. 

Zavrtěla hlavou, ale mužská síla je větší než její krk.

„Týýýý." 

Colinovo vrčení a vražedný pohled vyprovodili Ericha ze stanu.

Bylo zase ticho.

„Promiň." Špitla Garnet.

„Jen si plnila otcovu vůli. Jako hodná tatínkova holčička."

„Otec říkal, že ti tím pomohu."

„Takže si ve mne taky nevěřila."

Mlčení.

„Krucinál. Takhle to nemá být. Začal se kroutit, jako had svlékající kůži. Až se odsuď dostanu. Dokážu ti. Tobě a otci, že za království stojím."

„Jak? Jak se z toho dle chceš dostat?" Začala zase nabírat dech na vzlyk. „On tě zabije."

„Už jsem ti říkal, že na to bude muset... " 

Nedopověděl. Přišla nějaká žena s roztrhanou košilí na hlavě. Nevšímala si jich. Nejdříve si obešla kolečko. Následně vykoukla na chvilku ven. Stále něco žmoulala v šatech.

„Hej. Ať si kdo si. Teď se právě dopouštíš zrady proti své zemi. Rytíř kterému sloužíš, je sám zrádce. Jsem princ Colin a tohle je princezna Garnet. Jestli nám pomůžeš..."

„Opravdu bys měl přestat používat svůj titul, jako nějaké mocné kouzlo. Akorát všechny podráždíš a vyprovokuješ." Promluvil z poza košile velice známý hlas.

Dívka se obrátila přímo proti nim. 

Ty modré drzé oči, by poznal všude. Spolu s tím hlasem, co ho dokola rozčiloval.

„Danieli?"