Když je souboj mezi vůdci na bitevním poli. Musí být určen prostor a zbraň. Je to něco podobného jako souboj v místnosti. Jenže zde není chráněno jak obecenstvo tak účinkující. A porážka znamená smrt.

Erichovi muži se rozestoupili dokola. Vznikla dostatečně velká aréna ohraničena bouřlivým davem mužů a zajatci

Princové začali kolem dokola kroužit. Takové oťukávání čepelí.

Daniel sama nevěděla co si má myslet. Co bylo horší. Že její osud má teď v rukách nabubřelec nebo, že je brzo zabijí.

Nicméně v Colinově tváři viděla poměrně velké soustředění. Něco co nikdy neviděla. Ani při jejich souboji se takto nechoval.

Jako první pořádně zaútočil Colin.

Vrhl se na Ericha dvěma bočními seky na hlavu. Byl ale rychle zablokován.

Erich si mezitím odstoupil a připravil se na výpad. Jeho protivník, to nechtěl vzdát.

Rozmáchl se. Opět však udeřil jen do čepele.

Erich začal být agresivnější. Využil svého odstupu a sekl po nohách. Colinovi nezbývalo než ustupovat a krýt se.

Pomalu ho zatlačoval.

Muži okolo, při každém výpadu jen bujaře jásali. Uzavírali sázky a podporovali svého vůdce.

Daniel chtěla křičet, ať zmlknou. Kdo by ji poslouchal.

„Tak skoč prokrista!" Zařvala do toho všeho.

Nevěděla jestli ji slyšel, ale udělal to. Když opět čepel sekala po dolních končetinách, vyskočil do výšky a spadl přímo na plochou stranu meče.

Pokud nechtěl Erich tou prudkou ránou spadnout na zem, musel meč pustit.

Rychle si odcouval na druhý konec arény.

Colin rychle vyrazil za ním s rozpřahem.

„Ne!" Vykřikl Erich. Jednomu muži poblíž vyrval z rukou kopí a napřáhl ho proti protivníkovi.

Ten se zastavil.

Začalo nesčetné bodání a vyhýbání.

Erich měl znovu na vrch.

„Tak co? Dám ti ještě šanci. Rovnou se vzdej a hned tě nezabiji." V jeho hlase zněla jistota.

Znovu bodal.

Kopí má výhody a nevýhody. Výhoda je, že dokáže zasáhnout na delší vzdálenost. Nevýhoda zase, že je nebezpečné jen na konci.

Colin zařval. Prudkou ránou odrazil mečem kopí a udělal tři kroky dopředu.

Asnorský princ zmaten tímto pohybem se snažil ustoupit a opět dát kopí před Colina, jenže jak kopí zvedal do výšky zaseklo se v Colinově podpaží.

Princ rychle vzal ratiště kopí a roztočil se.

Erichem to cuklo.

Spadl břichem na zem a Colin byl hnedle u něj s mečem u jeho hlavy.

„Nebo to může být též naopak." Odpověděl mu na jeho nabídku. „Musím uznat, že mám opravdu chuť ti tu tvou hlavu useknout."

„Vzdávám se." Sklonil Erich pokorně hlavu.

Asnorský lid utichl.

Colin se jen uchechtl a hledal obdiv a zadostiučinění v očích své sestry a Daniel.

Všichni tři se ještě vzpamatovávali z toho, co před nimi právě proběhlo. Akceptovali, že budou žít.

Garnet tleskala rukama a štěstím plakala.

Daniel se na něj uznaně podívala a usmála se.

Konečně v něčem se vede.

„Tak!" Začal. Zvedlo se mu sebevědomí. Rozpřáhl ruce s čepelí meče do výšky. „Kdo je teď váš princ a budoucí král. Jsem silnější!"

Žádné zvukové odpovědi se mu nedostávalo.

To ticho Colina a i bývalé zajatce trochu znepokojilo.

Vypadalo to, jakoby na něco ti muži čekali.

Daniel se začala rozhlížet po těch mužích. Co se děje? Já myslela, že ho uznají? Tohle mi jako uznání nepřipadá.

„Pozor!" Ten výkřik přišel z nenadání z Fulkových úst.

Blonďatý chlapec místo toho, aby  se jen radoval z vítězství svého pána, odhadl stav okolí .

Ať to byla radost nebo obavy. Všichni zapomněli na Ericha.

Ten se začal pomalu zvedat. Stále si něco mumlal pod ten svůj pěstovaný knír. Nebylo to určitě nic dobrého. Zvedl opět ze země kopí.

Colin byl k němu zády. Stačilo se jen napřáhnout.

Jenže Fulk si ho všiml. Ve výkřiku se rozeběhl ke Colinovy.

Erich se též rozeběhl a naposled bodl.

Jenže ne do toho, koho chtěl.

Colin na poslední chvilku mu uhnul z cesty. Nedokázal však sebou vzít ke straně i blonďáčka.

Máchl mečem, rozsekl bývalému princi záda a Sir Erich Albert Hatlor padl.

Pozdě. Vše tak pozdě.

Fulk se díval na tyč, jejíž bodec byl v jeho břiše. Oblečení mu nasakovalo krví.

„Fulku!" Daniel k němu přiběhla. Spadl jí přímo zády do náručí.

Klekla si a opřela ho o sebe. „Fulku musíš vydržet. No tak to bude dobrý." Chytla jeho ruku.

Začal být bledý. Šptně se mu dýchalo.

„Doktor! Je tu někde doktor!" Asnorský muži jen zakroutili hlavami. Mohl být u nich maximálně ranhojič. Ale ani on ani doktor by tomuhle zranění nepomohli.

„Fulku." Colin si k němu klek na jedno koleno.

To dítě mu právě zachránilo život za ten svůj. Odhodil meč stranou a chytl klučinu za druhou volnou ruku.

„J...jste v pořádku?" Mluvil chraptivě a přerývaně.

Colin přikývl. „Díky tobě."

„A nejsem už zrádce?"

„Jsi hrdina Fulku. Velký hrdina Dracmaedownu."

„Tak to je dobře." Věnoval svému vladaři úsměv, které umí jen spokojené děti.

„Odpusť mi Fulku. Neměl jsem tě sebou brát."

„Vždyť jste říkali, že se budu hodit." Opět se zasmál.

Chce umřít veselý. Daniel byla tak nějak jeho počínáním se smrtí dojatá. Chtěla plakat. Musela se, ale ovládnout.

Fulk umřel s úsměvem. Jeho krásné jiskřivé oči hleděli nepřítomně na nebe.

Colin mu zatlačil víčka.

„Budiž ti země lehká."

Nevydržela to. Sklonila svůj obličej k blonďatým loknám, aby nikdo neviděl její uniklé slzy.

Garnet pozorovala zpovzdálí. Neznala Fulka. Ale byl to chlapec, který ji pomohl ke svobodě. Teď to dítě zemřelo. Pro královskou rodinu.

Přešla k bratru. Sehnula se. Podala mu meč.

„Umřel pro něco, v co věřil." Stačila tahle věta.

Colin vstal. Vzal do ruky meč.

Pohlédl na všechny vojáky kolem.

Pohledem patřícím velkým vladařům.

Jeden po druhém si klekali Asnornané na jedno koleno a slibovali věrnost královské rodině. Dokud celý tábor neklečel.

Zavládlo uctivé ticho.

„Hmm. Hm. Hm." Slabým pobrukováním Daniel ten klid rozbíjela.

Chtěla nějak vyprovodit Fulka na onen svět. Ale jediné co ji přišlo na mysl, byla Poslední ukolébavka, která se v Rosewallu zpívala při pohřbívání dětí.

Zněla jemně a slabě. Přitom se její hlas rozléhal jako v kostele.

„Rosewall, oh Rosewall.

Za hradbami už sní.

Rosewall, oh Rosewall.

Tví synové už spí.

Zavři očka spi krásný sen.

Už pomalu končí den.

Jsou tu trny, ty chrání tě.

Kdo neusne neprobudí se.

Rosewall, oh Rosewall.

Za hradbami už sní.

Rosewall, oh Rosewall.

Tví synové už spí.

Ustláno máš z kvítků.

Andělé drží hlídku.

Jsem tu já, já chráním tě.

Kdo neusne neprobudí se.

Rosewall, oh Rosewall.

Za hradbami už sní.

Rosewall, oh Rosewall.

Tví synové už spí.

Boj skončil, lůžko tu máš.

Jsi hrdina náš.

Jsi tu ty, ty chráníš se.

Kdo neusne neprobudí se.

Rosewall, oh Rosewall.

Za hradbami už sní.

Rosewall, oh Rosewall.

Tvůj syn už spí."

Ten pocit, který pak nastal si bude pamatovat do konce svého života.

„Děkuji." Zašeptala. Nikdo nevěděl komu.