Všechno se zvrtlo. Vymklo se to kontrole. Dnes měla být korunovace měsíční královny, ten nejkrásnější okamžik v celém století (měsíční královna se totiž korunuje jenom jednou za sto let), ale něco se hrozně pokazilo.

Místo toho aby se slavilo a veselilo, tak jak to bylo v plánu, tak zde všichni tvorové ječí bolestí a strachem. Je tu příšerný zmatek.

Někdo nás zradil a zaútočil na nás, v té nejméně očekávané chvilce.
Jinak řečeno, někdo za to zaplatí.

Teď bylo hlavní, ale najít princeznu, která měla být korunována.
Já jediná vím kde je.
Jsem totiž její mladší sestra.

Utíkala jsem k místu, kde jsem očekávala, že mojí sestru najdu a nespletla jsem se. Byla tady.
Moje sestra se krčila v rohu místnosti co nejdál od dřevěných, zatarasených dveří do kterých někdo stále bouchal.

„Lydie!" Moje sestra vyděšeně ucukla,
najednou to nebyla vždy tak moudrá, hezká a vyrovnaná korunní princezna.
Měla rozcuchané vlasy, které měla původně sčesané do elegantního a krásného drdolu, oči měla opuchle od pláče a šaty ve spěchu kdy utíkala před nepřáteli celé roztrhala a ušpinila.
Nerada jí v tomhle stavu viděla.

Lydie (moje sestra) přispěchala ke štěrbině přes kterou, jsem jí pozorovala.
„Pojď! Přece tu nezůstaneš!"
Lydie, ale jen zavrtěla a hlavou.
„Ta štěrbina je moc malá.
Nevejdu se do ní-"
Někdo zabouchal na dveře a vzápětí se začali ozývat výkřiky mužů, kteří se snažili dobít dovnitř.

Lydie polkla.
„a stejně jakmile se stalo přepadení, tak mi bylo jasné, že to nepřežiju."
„ale" Namítla jsem. „Žádné ale! Musíš odsud utéct." Rozplakala jsem se.
„Ale ty nesmíš umřít! Kdo pak bude měsíční královnou? A s kým si budu hrát?"
Lydie na mě hodila povzbudivý úsměv.
„Pokud vím, tak nejsem jedináček.
Až umřu staneš se královnou ty."
Pak zaváhala. „Vezmi si tohle s sebou a uteč co nejdál jak to jen jde! Skrývej se dokud nebudeš dost silná a pak se těm zrádcům postav!" Pak mi podala modrý amulet svými chvějícími se prsty.
„Ochraňuj ho vlastním životem a teď běž!"„Ale co koruna..."
„O to se neboj! A uteč!"

V tu chvíli se zrádcům podařila vykroutit dveře z pantů a vhrnuly se do místnosti. „TAK KDE JE?" Vyhrkl jeden muž. „Neřeknu vám to!"
„Buď tak rozumná, A ŘEKNI MI KDE JE?!" „Nikdy vám to neřeknu! Slyšíte nikdy!" Ječela Lydie na muže a vstala.
Muž který předtím mluvil k ní přišel a řekl. „ Tedy dobrá pokud to nepůjde po dobrým půjde to po zlým."

Chytil Lydii za vlasy a nadzdvihl jí do vzduchu, přičemž Lydie sebou bolestivě škubla. „ PTÁM SE TĚ NAPOSLEDY, KDE JE TEN AMULET?! Slibuju ti, že tě necháme jít, když nám to řekneš, tak co dohodneme se? Řekneš nám to?"

Lydie, ale udělala něco co nikdo nečekal. Prudce vykopla a udeřila muže, který jí držel do hlavy.
Ten se bolestivě zkroutil a pustil ji
Lydie využila příležitosti vytasila svojí dýku a prohlásila. „ Ode mě se nic nedovíte!" Pak vzala svou dýku a bodla si jí do srdce. Na místě umřela.

Všichni včetně mě na ni šokovaně zírali.
„ Do prdele!" Ulevil si muž, kterého Lydie před tím kopla a teď měl zlomený nos. „ Tohle jsem fakt nečekal."
  Řekl jiný muž, když tu mi konečně došlo, že bych měla odsud utéct co nejrychleji jak to jen půjde.

Pomalu jsem vycouvala z místnosti, ale štěstí mi nepřálo, když jsem se otočila abych zkontrolovala že mě nesledují.
Tak jsem zakopla. „ BUM!"
Všichni zrádci se otočili mým směrem.
„ Slyšeli jste to?"

Zadržela jsem bolestný nářek, když jsem si vyvrtla kotník. Teď není čas brečet. Urychleně jsem vstala a utíkala tak rychle, jak jen to šlo. Pak jsem uslyšela hvizd šípů, ale už bylo moc pozdě se jim vyhnout.

„ CO DĚLÁŠ?! KDYŤ JSI TREFIL MALOU HOLKU!" Slyšela jsem matně. Jediné co jsem teď vnímala byla silná bolest v rameni, který mi šíp způsobil. Běžela jsem, ale dál. Nechci zklamat svoji sestru.

„ Ale ona drží ten amulet!"
Zakřičel za mými zády někdo.
Dovolila jsem si letmý pohled za sebe a zjistila, že ti zrádci už vyběhli z místnosti a střílejí po mě šípy.

Muž který mě trefil zvolal. „ TAK DĚLEJTE VY CHÁZKO LÍNÁ! CHYTNĚTE JÍ! MÁ TEN AMULET!"

Vběhla jsem do davu, aby mě na chvíli ztratili z dohledu a kličkovala mezi zmatenými lidmi.

Pak jsem spatřila něco co mě možná zachrání. Celé měsíční království je postavené na mracích, aby bylo co nejblíže měsíci. Pro jakoukoliv lidskou bytost bylo království okem nepostřehnutelný. A já uviděla konec.
Konec mraku a tu zející propast pod ním.

Rozbrečela jsem se. Rodiče se v tom zmatku ztratili a zřejmě jsou ve smrtelném nebezpečí, moje sestra a zároveň nejlepší kamarádka byla mrtvá a celé království bylo zničené.

Pak jsem zamumlala tichou modlitbu a skočila jsem z mraku.

Moje poslední myšlenka byla zoufalá prosba o to, aby ti zrádci nikdy nenašli ten amulet.