„Ty jsi nesmrtelný polobůh a nehodlala jsi mi to říct?!", ječela jsem na Madelaiin, poněkud více hystericky, než jsem zamýšlela.

„Promiň, možná jsem ti to měla říct dřív, ale neměla jsem důvod ti věřit",
odsekla Madelaiin naštvaně.

„A navíc, alespoň díky MNĚ budeme moct utéct" řekla pyšně Madelaiin.

„O tom pochybuju. Stejně neumím chodit a ty mě to za pár minut nenaučíš, takže i tak neutečeme."

Madelaiin si povzdechla.
Pak následovalo trapné ticho,
ve kterém ani jedna z nás nechtěla začít mluvit.

„Víš" začala Madelaiin „celou tu dobu jsem ve skrytu duše doufala, že až ti vyléčím nohy, budeš umět sama od sebe chodit a pak utečeme snáze, protože budou hledat dívku, která neumí chodit."

Madelaiin se pokusila o úsměv, ale dopadlo to spíš jako kdyby právě snědla něco kyselého.

„No, nejsme na tom o nic líp
než předtím", dodala jsem.

Pak nastalo znova trapné ticho.
Trvalo snad i celé hodiny než jsem to nevydržela a zeptala se.

„Proč se mě ti lidé pokoušejí zabít?"
Madelaiin se na mě vážně podívala.
„Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěla o tom, že jedině princezně Violetě se podařilo utéct?"

Přikývla jsem.
„Ta princezna,... ta princezna jsi ty."

Nevydržela jsem a vybuchla smíchy. Madelaiin se na mě nechápavě dívala a já se mezitím už válela na zemi. „Co je tady k smíchu?"

Zachichotala jsem se.
„Ty", a pak jsem znova vybuchla smíchy.
„Co je na mě tak vtipného?",
začala se rozčilovat Madelaiin.

Trochu jsem se uklidnila.
„Ty,...ty jsi tak vtipná! Lepší vtip jsem ještě neslyšela. Měla bys jít do nějaké talentové soutěže, určitě bys vyhrála.",
a jak jinak, následoval záchvat smíchu.

Madelaiin počkala až se dosměji a pak řekla:

„Ale to nebyl vtip, copak to nevidíš? Všechno to do sebe zapadá.

Před dvanácti lety tě našli polomrtvou se šípem a amuletem.

Ten samý den udělala princezna Violeta sebevražedný čin a skočila z měsíčního království sem dolů na zem.

Stále ti to nic neříká? Dobře, a co takhle ten šíp, který jsi měla zapíchnutý v rameni. Nikdy ti nepřipadal něčím zvláštní? Jako kdyby nepatřil sem do tohohle světa?

Princezna Violeta s sebou vzala amulet noci. To ti ani ten amulet nepřipadal něčím zvláštní? A co třeba..."

Vzpomněla jsem si na tu dívku v mých snech, to jsem byla já! Zapomněla jsem na všechno před tím pádem a ona za mnou každou noc chodila a snažila se mě donutit vzpomenout si.

A ty vzpomínky, ta dívka jak mi podávala amulet a říkala ať uteču, to musela být
moje sestra princezna Lydie!

Čím dál tím víc jsem bledla a ztrácela chuť se smát. To není pravda. Nemůže to být pravda. Pokud já jsem princezna Violeta a mám být záchranou měsíčního a slunečního království, tak jsme v koncích. A to úplně a doslova.

Madelaiin si všimla, že ji neposlouchám a zarazila se. „Haló, posloucháš mě nebo sis konečně přiznala pravdu?"

„Ale já to nemůžu být! Prostě nemůžu! Já jsem jen normální, hendnikepovaná, šestnáctiletá holka s bohatým nevlastním otcem...".
„...A se záhadnou minulostí",
dokončila za mě Madelaiin.

„Pověz mi Luno,
to jsi tak blbá nebo si nevšímáš toho, že už jen tak jak ses popsala zníš jako bys sem nepatřila? A i kdyby jsi nebyla princeznou Violetou,
tak bys určitě nebyla normální."

Trochu mě to zarazilo.
„Prostě se s tím smiř. Vím že je to pro tebe těžké přiznat si to, ale je to tak.

A myslím, že i ty to ve skrytu duše víš.
Jen si to přiznej, před pravdou se stejně neschováš. Dřív nebo později si to stejně uvědomíš. Jde jen o to, jestli si to přiznáš teď a tady, nebo až později."

Chvíli bylo ticho.

„Dobrou."
Řekla jsem to chladně a lehla si k ní zády.

                        ◼️◼️◼️
Probudila jsem se, když už bylo slunce vysoko na nebi.
„Vyspala jsi se do růžova?"
Podívala jsem se za sebe a tam seděla Madelaiin a dělala jídlo.

„Ty už jsi vzhůru?
Ty snad nikdy nespíš."

Madelaiin se na mě otočila a na obličeji jí pohrával úsměv.
„Nesmrtelní polobozi, tak jak jsi mě nazvala, nespí."

Trochu jsem na ni zamžourala.
„Tak co?
Už ses se svou minulostí smířila?"

změnila téma Madelaiin.
Povzdechla jsem, samozřejmě že ne, ale jak to tak vypadá,
ona to myslí vážně a,...

navíc jsem byla svědkem jak ji narostly křídla a vyklubal se mi drak. Jak bych teď mohla popřít existenci toho, co mi tu vnucuje a to, když má tolik důkazů?
„Asi jo."

Usmála se.
„Tak to bychom měly za sebou, máš další otázky?"

Polkla jsem, nevím jestli je to dobrý nápad ptát se na to, ale stejně...
„Ty a ten, jak se jmenoval... Thomas! No, co bylo mezi vámi?"

Madelaiin se v očích zaleskly slzy.
„Nechceš se zeptat na něco jiného? Tohle není zrovna to, co bych chtěla rozebírat."

Stejně jsem tušila, že to odmítne, ale stálo za to to alespoň zkusit.

„Proč na nás ten drak nezaútočil?"
Madelaiin si oddychla, že jsem se zeptala na něco jiného.

„Ve skutečnosti to nebyl drak, ale dračice."

Zakroutila jsem očima,
co na tom záleží?
„Náhodou na tom záleží."
„Hej! Nečti mi myšlenky!
Mám snad právo na soukromí!"

„Promiň. Neodolala jsem.
No, zpátky k tématu.

Záleží na tom proto, protože ta dračice snesla Orionovo vejce a jakákoliv dračice by se radši zabila, než aby ublížila vlastnímu mláděti."

Zamračila jsem se.
„Ale já myslela, že draci jsou hermafroditi."

„A na to jsi přišla jak?!", řekla zděšeně Madelaiin.

„No,"
„Dost! Radši to nechci vědět!"
Vykřikla Madelaiin dřív, než jsem stihla pokračovat.

„Kdo je teda Orion?"
A jako na zavolání, dráček vylezl z mých vlasů.

„Nevím, tak se ho zeptej."
„Draci umí mluvit?"
Madelaiin se na mě znova zděšeně podívala.

„Ty sis myslela, že neumím mluvit?"
Zaječela jsem a zděšeně jsem setřásla Oriona. „Hej, co ti je?"

„Ty, ty, ty-"
Začala jsem,
„Co já, já, já?"

To už na mě bylo moc a omdlela jsem.

„Haló, je tam někdo?"
Probudila mě Madelaiin.
„Draci umí mluvit?!"
Zaječela jsem ji v odpověď.

„No vida, už jsi vzhůru."
Pokusila jsem se posadit, ale kvůli tomu, že neumím hýbat nohama jsem se jenom praštila do hlavy.

„Jak dlouho-"
„Jen chvilku, ani né půl minuty."
Začala jsem, ale ona mi skočila do řeči.

„Chtěla jsem říct, jak dlouho víš, že jsem Violeta."
Zamračila jsem se na ni.

„Aha, no... já se to vlastně dozvěděla potom, co jsem otevřela tu truhlu."

„Máš nějaký plán?"
„Upřímně,... ne nemám."
Po chvilce mlčení Madelaiin dodala,
„Ale vím kdo nám může pomoct."

„Kdo?"
„Martin"
„Počkat, co? Kdo je Martin?"
"To je ten, kdo nám může pomoct."

Doufám že se vám příběh zatím líbí a kdyžtak dejte hlas a komentáře rozhodně taky nevadí.
Rozhodla jsem se vydávat kapitoly i o víkendu, ale může se stát, že kapitolu vydám někdy i o den dříve. Zase u další kapitoly natYtan.😉