Z pohledu Alexandra:

Svět jakoby se zastavil, když jsem ucítil výbuch.

Violeta se zabila.

Ta skutečnost byla drtivá.

Šestnáctiletá dívka jenž byla většinu svého života na vozíčku,
která měla jen jedinou kamarádku, která jí zradila, TA dívenka, která na posledích pár dnů svého života zešílela a TA dívka do níž se stihl zamilovat a nestihl jí to ani říct, právě zemřela. Sama se zabila.
Proč? Netušil.

Z truchlení mě vytrhl výbuch, který mě odhodil na druhou stranu trůnního sálu.

Počkat,... výbuch?
Výbuch nemohl způsobit Orion.

Že by Violeta využila své poslední zbytky životní energie na nějaké kouzlo, a sama tak způsobila magický výbuch?

Takže neumřela tím, že by jí sežral Orion?

Celý rozlámaný jsem vzhlédl k místu, kde byla před chvilkou Violeta.

Orion ležel nehybně vedle Violety a Violeta samotná ležela na tom samém místě, jako předtím.

Vrávoravě jsem se postavil a dokulhal se k ní. Prosím, ať není moc pozdě. Prosím, prosím...

Nedýchala.
Byla mrtvá.

„Nedokážeme jí vytáhnout ze Samanthy, pokud ona sama jí tam chce. Je to nemožné. Budeme jí muset zabít, aby se duše naší sestry i duše Samanthy dopravili do světa mrtvích." Uslyšel jsem za zády hlas Kristýny.

„Nemusíte mě zabíjet, protože já jí tady už nechci!" Ozval se dětský hlásek a já se otočil od mrtvého těla Violety právě včas, abych uviděl, jak se Samantha celá rozzářila a najednou tam místo zlé královny stála desetiletá dívka s dlouhými bílými vlasy.

„NEEE..." Výkřik ducha, který Samanthu ještě před chvílí ovládal, zanikl v burácejícímu jásotu všech vojáků, jež konečně ovládli své tělo.

První královny Měsíce a Slunce se jenom usmály a během mrknutí oka i s jejich třetí sestrou zmizeli.

Dívka se na místě rozbrečela.
„Tak už ses konečně rozhodla jí vykopnout ze svého těla po tolika letech? Co tě vůbec donutilo jí vykopnout TEĎ?!"

Zakřičel jsem na ní naštvaně.
Kvůli ní umřela Violeta!
Kdyby se jen o chvilinku dřív rozhodla tu bestiji vypustit, tak by byla Violeta živá. To kvůli ní umřela!

„Nikdy bych tu věc ze sebe nedokázala sama dostat. To ona" Ukázala na Violetu, „mě k tomu svým způsobem donutila."

Když se na ní všichni nechápavě podívali, tak řekla:

„Poslala mi totiž vzpomínku. Víte,.. Byly doby, kdy jsem byla, jako každý jiný dítě, jenomže moji rodiče byli každý z jiného království.

Koluje tady pověra, že mě nechtěli, a tak jsem se jim pomstila tím způsobem, že jsem dobila obě dvě království ve kterých žili, ale pravda je taková, že já své rodiče milovala a oni mě stejně tak.

Jednou mi řekli, ať na ně počkám doma, že potřebují něco vyřešit, a že se vrátí.

Nevrátili se.

Doteď jsem žila v domnění, že svou lásku ke mně jen předstírali, a že mě opustili.

Byla jsem tak moc zlomená, že jsem se ani nedokázala ubránit tomu duchu, který mě posedl.

Celou tu dobu jsem se dívala v pozadí jak zabíjím, mučím a ničím, a nemohla jsem vůbec nic dělat.

Dokonce jsem zabila SVÉHO staršího bratra!" Nanovo se rozplakala.

„Je mi blbé, že se ptám... ALE TY MÁŠ STARŠÍHO BRATRA?!"
Vykřikla Heila.

„Ano, ale už je mrtvý.
Možná o něm něco víte.

Vlastnil velkou firmu dole na zemi kde pořádal různé akce pro hendikepované děti.

Má tam jednu dceru jménem Sofie...

Měl za úkol se přestěhovat dolů na zem a ujmout se výchovy Violety.

Založil si tam rodinu, ale především tam měl skrývat Violetu, abych jí nenašla...

Ale zpátky k jádru věci.

Violeta mi ukázala, co se ve skutečnosti stalo.

Jeden z vás totiž zavinil smrt mých rodičů, během cesty zpátky, k nám domů, a všem zde pod výhrůžkou smrti řekl, že pokud řekne, že mí rodiče umřeli a proto se nevrátili, tak zemře."
#nejsrozumitelnějšívětaXD

Nastalo ticho...

„Dávám dotyčnému šanci se sám přiznat. Přiznej se zrádče."

Ticho by se dalo krájet...
Ale i přesto se nikdo neozval.

Zrádce,.. Kde jsem to jenom slyšel?
Něco mi to hrozně připomíná...

„Tak tedy,..
je to Madelaiin!"

Otočil jsem se na Madelaiin.

„Samozřejmě, že jsem to byla já.

Jak by se asi podle vás, dostal ten duch sám bez pomoci ze světa mrtvích?

A to si jako myslíte, že by tady Samantha, malé osmileté mimino ze zášti zničila Sluneční a Měsíční království, a chtěla svrhnout samotného Boha?

To JÁ toho ducha a Samanthu vedla tímto směrem, beze mě by nikdy žádné království nezničili, to JÁ chtěla svrhnout Boha, a to JÁ JSEM HO MÁLEM PŘEMOHLA, NEBÍT TÉ PITOMÉ NÁMY JMÉNEM VIOLETA!"

Zakryla si pusu, když zjistila co právě řekla, ale bylo pozdě.

Všichni zde přítomní věděli pravdu.

„Ty... Uvědomuješ si vůbec, co si pro Violetu znamenala?! Jak důležitá jsi pro ní byla?! A ty si néjen celou dobu tahala za nos, ale taky jsi celou tuhle "maličkost" organizovala?!"

Madelaiin na místo odpovědi vzlétla a pokusila se utéct. Asi jí konečně došlo, že tuhle válku prohrála.

Thomas se rozletěl za ní, ale sluneční a měsíční draci ho chytili.

„Thomasi! Lásko!" Zavolala na něj Madelaiin.

„O mě se nestarej! Uleť jim Madelaiin!"
Zakřičel na ní Thomas.

„Já se vrátím! A osvobodím tě! Budu klidně chodit přes mrtvoly!" S těmito slovy se slzama v očích Madelaiin zmizela v mracích.

„Dejte ho do žaláře! A sakra zkuste toho prokletého poloboha dohnat!"
Zavřískala Samantha.

„Ten prokletý polobůh má jméno!" Stihl ještě zavrčet Thomas, než ho vojáci s pomocí draků odvlekli do kobky, kde jsem byl nedávno zavřený já.

A já se teď sám sebe ptám...
Je tohle konec?