Z pohledu Alexandra:

Probodával jsem Violetu pohledem.
Co má asi za lubem?
Zatím mi nic neřekla.
Tuším, že včera večer zjistila něco důležitého. Jen nevím co.
Neboj, za chvíli se to dozvíš,
Co se dozvím?
Uvidíš...

Letěl jsem na mé dračici Heile, a pozoroval Orionův ocas před sebou.
Co má Violeta v plánu? Doufám, že nic ztřeštného, protože, když byla ještě Madelaiin na naší straně, tak nám kladla na srdce, že když si vypodtřebujeme svojí veškerou energii využitou na kouzlo, a pokusíme se ještě o další, tak zemřeme.

I když..., když o tom teď uvažuju, tak nám ale nic jiného než střeštěný plán nezbývá. Taková ironie.

Letíme sami, jen mi dva, a to do náruči jisté smrti. Samanthy.

Celý jsem se otřepal, při pomyšlení na ní. Celých dvanáct let mě mučila.
Jak se jí budu moct podívat do tváře?

„Neboj se...", promluvila z Violety Kristýna..

„Já se nebojím." Řekl jsem odhodlaně a snažil jsem se věřit svým slovům.

„Alexandře?" Zeptala se mě znova a já poznal její skutečný hlas. Mluvila sama od sebe. Nemluvila Kristýna, ale ona.

„Ano?"
„Já... chci ti jen říct, že... nikdy jsem neměla ten pád přežít." Polkla,
„Měla jsem umřít. Vždycky mi to bylo souzeno. Vždy mi byla souzena smrt.
Včera večer jsem se v tomto tvrzení ujistila." dořekla rozklepaným hlasem a já poznal, že to myslí vážně.

„To nemůžeš myslet vážně!
Violeto, nikomu by nemělo být souzeno umřít. Věř mi, ty neumřeš! Alespoň né takhle!"

„Alexandře, chci ti jenom říct, že vím, jak Samanthu porazit, ale nevyjdu z boje živá. Chci, aby jsi převzal vládu nad měsíčním královstvím, protože já už tu pro mé království nebudu."

Zíral jsem na ní.
Ne, ne, ne, ne! Za tu dobu co jsme byli spolu jsem si jí oblíbil a nechci jí ztratit.

„Už jsme tady." Řekla tentokrát Kristýna.

Vletěli jsme do mraku nad námi, a mě se naskytl pohled na dvě království, jedno v bílé až žluté barvě, a druhé v černé až modré barvě.
Sluneční a měsíční království...

Bylo to přesně jak jsem si vzpomínal, až na to, že všude byli rozestavěné vojáci Samanthy.

Violeta polkla a vyletěla z mraku, zamířila si to rovnou k trůnnímu sálu.
Všichni vojáci zalapali po dechu, a zděšeně na Violetu zírali.
To bylo pro mně znamení a vyletěl jsem za Violetou.

Letěli jsme si to rovnou k Samathě, a já jen doufal, že ať už má Violeta v plánu cokoliv, tak to není nic sebevražedného.

▪️▪️▪️

Z pohledu Luny:

Přistála jsem uprostřed trůnního sálu, kde už bylo nachystané vojsko.

„Ale, ale, ale... kohopak nám to sem vítr přivinul." Promluvila Samantha.
Její rudé oči mě nenávistně propalovali skrz na skrz. Polkla jsem.
Nech mě ovládnout tě, nebudeš litovat. Ještě ne...

„Nepřišli jsme sem bojovat."
Řekla jsem co nejklidnějším hlasem.

Samantha i Alexandr se na mě podívali dosti překvapeně.

„A proč jste sem tedy přiletěli?"
Zeptal se mě hlas, který mě zradil, ublížil mi a já ho tolik nenávidím.

Otočila jsem se směrem k Madelaiin a Thomasovy a nechala Kristýnu ovládnout mě.

„Přišli jsme si jen popovídat," promluvila a všichni kolem mě ztuhly hrůzou. „a víte o kom?" Zeptala se a když všichni mlčeli, tak se otočila zpátky k Samanthě. „O mojí druhý sestře."

Takže...
Konečně další kapitola, to chce oslavu! 🥳
Eh, a ne, ještě jsem neumřela. XD
Každopádně už jen jedna max. Dvě kapitoly + epilog a poděkování a je tu konec!
Pokusím se další kapitolu napsat co nejdřív, ale nevím jak to časově půjde. Tak zase čau natYtan 😁