Z pohledu Alexandra:

První co jsem zjistil, bylo to, že mám svázané ruce a v puse mám roubík.
Uslyšel jsem hlasy.
Oči jsem nechal zavřené a poslouchal.

„...myslíte si, že je naživu?"
„Samozřejmě že je ty pako!
To nevidíš jak se mu zvedá hrudník?
Ještě dýchá."
„No tak sorry, ale nemusíš na mě řvát!"
„Kluci nekřičte na sebe!
Vždyť ho akorát probudíte!"
„To říká ten, který na nás křičí tak hlasitě, že to jde slyšet až do sousedního města.", zamumlal si kluk, který se předtím ptal jestli jsem naživu.

„Hele stejně je to jedno, ten týpek říkal ať mu ho, a tu holku na vozíku doneseme živí nebo mrtví.
Jemu na tom nezáleží.

Jediný co, tak s nimi měla být ještě jedna holka se žlutýma očima, a té prý nemáme zkřivit ani vlásek na hlavě,
jinak je po nás."

Počkat, počkat. Cože?
Takže, unesli mě a předpokládám že mluvili ještě o Violetě, ale Madelaiin nemají s křivit ani vlas?
Buď nás zradila ona, nebo ten "týpek" o kterém mluví, jí nechce ublížit.

Zhodnotil jsem situaci a vyšlo mi tohle:

Takže, zaprvé, válím se někde na ulici na podlaze.
Mám svázaný ruce za zády a v puse mám roubík, ale nohy mám volný a můžu se dívat kolem sebe.
Tzn. že nemám šátek přes oči.

Zadruhé, unesli mě ti opilý chlapi kteří se posmívali Violetě. Bylo jich asi deset a měli zbraně.

Zatřetí, zaregistroval jsem,
že propadám panice.

Myslím si, že jsem v háji.
Kdybych měl rozvázané ruce a neměl bych roubík v puse, tak bych mohl aspoň zavolat o pomoc a jak štakš se jim obránit, ale teď to prostě nejde.

Poslal jsem Violetě vzkaz, ať si dává pozor a o mé nastávající situaci,
pak si ti chlapi všimli, že jsem vzhůru.

Z pohledu Luny:

„Hele vy kreténi!
Nenapadlo vás třeba, že nás ta svivě slyší?!" Všichni se na mě podívali, dělala jsem, že jsem si toho nevšimla.

„Vždyť je to Francouzka!
Jak by nás mohla slyšet?!"

Potřebuju nohy...
Oni mě chcou unést, ale jak se jim mám bránit, když umím sotva ujít dvacet metrů? Prosím! Tohle je kritická situace, nohy poslouchejte mě...

James se i se svou partou obrátili, a začali klábosit o tom co se mnou udělají.

Byla jsem bezmocná,
neumím chodit a nemůžu se nijak bránit. Prozkoumala jsem svojí myslí okolí, jestli nepostřehnu jakéhokoliv člověka. Mohla bych mu poslat vzkaz, že jsem v nebezpečí.

Bohužel nebyl nikdo dostatečně blízko na to, aby sem stihl dojít dřív než mě unesou. Pak mě něco napadlo.
Nikdo přece neříká že vzkaz můžu poslat jenom lidem. Můžu ho
přece poslat i zvířatům!

Violeto dávej si pozor!
Unesli mě a chtějí unést i tebe!
Dávej si pozor na ty opilí kluky, který jsme potkali.
Prosím pomoz mi nebo kontaktuj Madelaiin. Sám to nezvládnu...

Vzkaz do mé hlavy vtrhl takovou silou, až mě z toho bolí. To byl vzkaz od Alexandra.

Promiň, ale pomoct ti nemůžu.
Už mě taky unesli.
Zkusím si to s nimi vyřídit a pak ti půjdu hned pomoct.
Ale zatím jsem ve stejný situaci jako ty. Luna...

Odeslala jsem zprávu a hned začala formulovat vzkaz, který pošlu zvířatům.

Vzkaz jsem měla za chvíli hotový, tak jsem ho rozeslala všem zvířatům v okolí. Kupodivu se na druhé straně ulice shlukly kočky, myši, krysy, ptáci, toulavý psi, to malé kotě do kterého James kopal a spousta dalších zvířat
(a to včetně brouků).

Upřímně jsem to nečekala, a byla jsem překvapená.

Ta "Jamesova banda" si chvíli o něčem povídala a pak ztuhla, když si všimli vrčících se zvířat.

Jak to tak vypadá, tak je ty zvířata nemají za dobrý kamarády.
To kotě které tady týrali, asi nebylo jediné zvíře, kterému ubližovali.

„Co-co-co se to děje?
Neměli by se ty z-z-zvířata navzájem
ž-ž-žrát?", zeptal se jeden kluk.

„Jo, to by měli.", odvětil James nervózně.
„Hele kluci, tohle je divné. Myslím si, že v tom má prsty ta malá mrcha."
Zvolal jeden, a jako na povel, se všichni otočili mým směrem. Vyděšeně se podívali na prázdný, převrácený vozík.

James polkl, už se chtěl otočit, ale já jsem na tuhle chvíli čekala, skočila jsem na něj ze stínu, vytáhla jsem kuchyňský nůž a podržela mu ho pod krkem. ,,Neměl by sis dovolovat na silnější.",  pošeptla jsem mu do ucha a néjen James ztuhl hrůzou.

Z pohledu Alexandra:

Poslal jsem Violetě vzkaz, ať si dává pozor a o mé nastávající situaci,
pak si ti chlapi všimli, že jsem vzhůru.

Jeden z nich ke mně přišel a kopl do mě. Zkroutil jsem se do klubíčka, protože to hodně bolelo.
„Je vzhůru!", zakřičel.

Všech jeho devět kamarádů mě obklíčilo a jeden z nich vystoupil.
„Takže, máme za úkol tě unést a ty se můžeš rozhodnout půjde to po dobrém nebo po zlem?"

„Hy ši eich úche?",zeptal jsem se jich, ale přes roubík to moc nešlo.
„Sundejte mu ten roubík.", křikl ten kluk. „Ty jsi jejich vůdce?", zeptal jsem se, ale tentokrát už normálně.

„Né, já ne. To James, ale ten se právě-"
„-pokouší unést mojí kamarádku."
Kluk vytřeštil oči. „Jak to víš?!"
Usmál jsem se. Samozřejmě, že to vím. Když kolem nás procházeli, tak jich bylo mnohem víc. A navíc jsem slyšel jejich rozhovor, a oni mluvili o tom, že chtějí Violetu unést.

Všiml jsem si že vedle mě je nákupní taška s mlékem, vajíčky a moukou. Něco mě napadlo.

Z pohledu Luny:

„Neměl by sis dovolovat na silnější.",  pošeptla jsem mu do ucha a néjen James ztuhl hrůzou.

Překvapením vykulil oči.
„Ty-ty-ty umíš ch-chodit?!
A nej-nejsi fr-Francouzka?!"

Usmála jsem se, i když ve skutečnosti mám sama ze sebe strach.

James se usmál, taky.
„Nedokážeš mě zabít. Bojíš se! Jsi-",
začal, ale já mu přitiskla nůž ještě víc ke krku, a mu začal téct potůček krve.

Všichni kolem na mě zděšeně zírali.
„Tak, a teď mi řekněte, o co jste se tu před chvílí ksakru pokoušeli!"

Doufám, že jste si kapitolu užili stejně jako já. Moc vám děkuju za krásné a povzbuzující komentáře🥰.
A slavnostně vám oznamuju, že Princezna Měsíce slaví 1K přečtení🥳! Zas u další kapitoly natYtan!