"... víte já se strašně těšil až se vyklubu, protože jsem doufal, že se uvidím s mými sourozenci a mámou a tátou a tetičkou..."

Orion celou cestu mlel.
Neuvěříte tomu, ale začal u tématu,
že je mu Madelaiin sympatická, protože má taky křídla a teď je u toho, proč se chtěl vylíhnout.

„...no a z toho vyplývá, že nebe je ve skutečnosti červené a vy máte jen oční vadu.", zakončil svůj proslov Orion.

Já to říkala, chvíli nedávám pozor a on už je u toho, že nebe je ve skutečnosti červené.

„Orione, myslím že by sis mohl na chvilku zdřímnout a odpočinout si,", řekla jsem s nadějí v hlase, že by na chvíli zmlkl.

„Nemusíš se starat. Jsem v pořádku a stále plný elánu.
A víš ty co? Chceš říct vtip? Znám jeden skvělý o chobotnici v obchodě s obuví, nebo ti můžu říct souboj mezi
zubařem a zoubkovou vílou a nebo..."

Pak jsem ho přestala poslouchat,
už jsme na pochodu asi hodinu a mě už to tu nudí.

Všechny jeho vtipy, historky, komický scénky, jeho „užitečné" názory a ten zbytek věcí co stále opakuje a žvaní do kolečka, jsem slyšela už nejmíň desetkrát.

„Madelaiin?", zavolala jsem na ní.
Otočila se a zeptala se. „Co je zas?"

„Naučíš mě kouzlit?
Můžeme začít u toho, jak donutit Oriona zmlknout."

Chvíli jsem čekala.
„Ne"
„A proč ne? Není to fér abys věděla."
Začala jsem vyvádět, jako malé děcko.

„Ne, protože neumíš ani chodit, to je první věc, kterou tě naučím, potom možná."

„Ale musím se umět alespoň ubránit!
Když si dejme tomu půjdeš odskočit na záchod a na mě někdo zaútočí, zůstanu úplně bezbranná! Když nemůžu utéct, tak se musím umět alespoň ubránit!"

Madelaiin se zastavila.
„Na tom něco bude..."
Luskla prsty a já i Orion (,který stále mlel něco o chobotnici) jsme spadli dolů.

„Dobrá, přesvědčila jsi mě. Naučím tě jedno kouzlo."

Posadila jsem se a kývla na ní, že může začít. Ona ke mě přišla a sedla si do tureckého sedu.

„Na začátek musíš pochopit, že nejsou kouzla jako kouzla. V podstatě umí kouzlit jen Bůh a já s Thomasem.

Ale, vy umíte využívat přírodní elementy, jako je:
voda, vzduch, oheň a země.

Dál umíte usměrňovat a ohýbat energii ve svůj prospěch.

A to nejdůležitější, ale s tím nepočítej že tě to budu teď učit, je vaše poslání, to pro co vás Bůh stvořil.
Starat se o to, aby Měsíc rotoval kolem Země.„ Pak udělala dramatickou pauzu.

Chvíli jsem na ní zírala.
„No a co?"
„Ach jo, už jsem ti řekla že je to s tebou těžký? No, ale to kouzlo.
Hm... jo už vím.

Naučím tě kouzlo, který není ani útočný ani obraný."
„A co to teda je?"
Nevydržela jsem to a zeptala se.

„Vpodstatě jenom přepošleš někomu myšlenku nebo obraz, vzkaz...
Nemůžeš tím nikomu ublížit, ale když budeš v nebezpečí, můžeš mi poslat vzkaz ve kterém mě požádáš o pomoc a já budu hned u tebe a pomůžu ti."

Aha, tak to je něco jiného než jsem si myslela že mě naučí, ale ujde to.

„V podstatě, přemýšlej na jeden konkrétní obraz..."
„...co když chci ale poslat vzkaz?"
„Hele neskákej mi laskavě do řeči. Jó? Tohle je můj výklad a já tady teď mluvím.

Když chceš poslat vzkaz tak zavři oči a-
Hele nezavírej ty oči jenom to vysvětluju, rozumíme si?! Hele víš ty co? Radši mlč a jen poslouchej.

No, zavřeš oči a myslíš jen na ten vzkaz co chceš poslat a přitom rukou nakreslíš do vzduch takovíhle znak. Pak si jen představíš komu to chceš poslat.

Většinou se na poprvé pošle zpráva někomu koho dobře znáš, protože si nejlíp vybavíš. A tím to končí.
Teď to zkus."

Zavřela jsem oči a začala čmárat rukou ve vzduchu znaky a stále jsem si opakovala, Jsem naživu a jsem v bezpečí a společně porazíme Samanthu.
Byla to dost divná věta a bylo určená Madelaiin, nic jiného mě nenapadlo.

Pak jsem si představila Madelaiin, její žluté oči, tmavé vlasy, olivovou pleť a počkat mám si jí vybavit s křídly nebo bez křídel? Ta chvilka zaváhání smetla Madelaiinin obraz a nahradil ho záblesk minulosti.

Hrála jsem si na babu s Lydii a s malým klukem, který mi připadal povědomí. Bylo vidět, že jsme byli všichni ještě malý, protože Lydie vypadala na třináct let.
Bylo tam tolik smíchu, smíchu, smíchu...

Najednou se proberu a zjistím, že se sama směju a v tu ránu byla zpráva odeslaná.

„Hele mě nic nedošlo,
koho sis vybrala?", zeptala se Madelaiin.
„No přece tebe. Jak to že ti to nedošlo?"
Madelaiin jen zavrtěla hlavou.
„Asi se ti to jen nepovedlo a zprávu jsi zrušila."

„Myslím že máš pravdu."
Byla jsem smutná, že se mi to nepovedlo, ale co. Můžu to přece zkusit znovu.

„Tak jsem tě to naučila a jdeme dál, už vidím obrysy města."

A tak jsme vstoupili do Paříže.

Komu si myslíte, že správa přišla?
Vaše,
natYtan.