Od poražení zlého ducha a útěku Madelaiin už uplynul měsíc.

Království se nově obnovuje a Alexandr byl korunován novým králem Slunce.
Všichni jsou veselí, šťastní a oslavují konec krutovlády "Samanthy".

Jen jediný člověk a drak neoslavuje.
Alexandr a Orion.

---

Alexandr se díval na skleněnou rakev Violety.

Byla utěsněna tak pevně, že dovnitř nešel vzduch, a tak Violeta stále vypadala, jako kdyby jen spala.

Před její rakví byla její socha na vozíčku s amuletem na krku a na jejím rameni seděl malý Orion.

Na soše bylo vyryté:

Violeta Luna
Princezna Měsíce CMXLII
Milovaná dcera a sestra
Hrdina nás všech

Alexandrovy ukáply další slzy, poté položil na Violetinu rakev krásnou bílou růži.

„Je to hrdina." Ozvala se Samantha přicházející z jedné oslavy.

„Všechny nás zachránila, ale přesto...
stále se musím sama sebe ptát, zda je jenom jediný důvod tvého truchlení."
Mluvila dál až byla skoro u Alexandra.

Ten mlčel, ale po chvíli promluvil.
„Je... Je tohle konec Samantho?
Je tohle konec Violety?
Je tohle konec toho dobrodružství, který jsme prožili?
Je tohle konec našeho příběhu?"
Na poslední větu dal důraz.

Samantha se jenom usmála.
„Alexandře, tohle je teprve začátek."
A s těmito slovy odešla.

Alexandr se díval, jak se Samantha vzdaluje a pak jeho pohled opět upoutala rakev Violety.

„Víš Violeto... Já... Miluju tě...
Chtěl jsem ti ho říct, ale bál jsem se jak zareaguješ... Bál jsem se, že mé city neopětuješ, a tak ti to říkám teď, i když vím, že mě neslyšíš.
Bože,.. Já si tu už povídám sám se sebou, ach jo.

Každopádně... Miluju tě Violeto."
S těmito slovy Alexandr rychle odešel za Samanthou na oslavu.

Odešel rak rychle, že ani nepostřehl, když se z rakve šeptem ozvala čtyři tichá slova.

„Taky tě miluju Alexandře."