/Limwen/
'Skzeti.' Vysoukala mezi slzami holčička. 'Ukaž směr!' Nařídila jí elfka. Holčička ukázala tam, odkud přiběhla. Elfka jí ještě něco zašeptala, holčička se rozběhla na druhou stranu od bojiště a mě elfka táhla do bojiště. Stan, u kterého se bojovalo byla zbrojnice. Vběhla jsem dovnitř a spatřila své zbraně v rukou nějaké nestvůry.
Pomalu jsem se proplížila kolem ní, sebrala ohavný meč, který ležel za ní, a sekla. Super! Problesklo mi hlavou, když nestvůrné tělo padlo k zemi bez hlavy. Sebrala jsem svoje zbraně a uz se zasazeným šípem vyběhla ze stanu. Ihned jsem střílela, skřetů bylo pořád moc.

Uslyšela jsem dětský křik, tak jsem tam běžela. Ten křik patřil té malé holčičce, Beriadanwen. Skřeti ji nesli z tábora pryč! To jsem nemohla dovolit. Sestřelila jsem několik skřetů a nakonec i toho, co ji nesl. Po zasažení šípem sebou začali házet. OK, to bylo divný. Ucítila jsem malý výboj. No jasně, v mých rukách se jen tak objevily blesky, nadávala jsem si v duchu.

Beriadanwen ke mě hned přiběhla. 'Prosím, nedotýkej se mě.' Varovala jsem ji.
V tom se mi za zády objevila ta elfka. 'Zlatíčko... Jsi v pořádku.' Objala holčičku. Teď, když jsem se podívala líp, byli si celkem podobné, jen ta starší elfka měla hnědé až černé vlasy.
Jeden skřet se pokusil přerušit jejich objetí, ale já po něm hodila svou krásnou dýku. Zavolala jsem na tu Divnovlásku, -Tak jsem ji pokřtila, dokud mi neřekne jméno =D- aby mi šla pomoct. Nařídila holčičce, odhadovala jsem to na dceru s matkou, aby utekla a sama mi pomáhala se skřety.
Ohlédla jsem se na Divnovlásku, ta se na mě zářivě usmála, když proklála dýkou posledního skřeta v okolí. Pohled mi sjel ke stanu za ní. Byla na něm čerstvá krev. Na zemi seděla ta holčička a opírala se o stan. 'Mami...' Vydechla z těžka. Bod pro mě!
Divnovláska k holčičce přiběhla a zhroutila se vedle ní na kolena. Začala holčičku hladit po vláskách a utěšovala ji. Já stála opodál. Nebreč! Nebreč! kázala jsem si v duchu. Nebul! Nebul! Pozdě... Došla jsem k nim a pustila své slzy.
Do mojí smutkem zastřené mysli se vkradl dost šílený nápad. Té Divnovlásce jsem přikázala: 'Jestli nechceš být osmahnutá, tak ustup!'
'Co-co chceš dělat?!' Zeptala se, ale ustoupila.
Začala jsem hromadit sílu. Pomalu jsem zdvihla ruce k obloze a zařvala: 'Prosím všechny Valar, Mayar i celou přírodu. Vraťte jí život, mládí se nemá ničit, stáří se má vážit, láska se má chovat, přátelství tvořit! Neničte mládí této holčičky!Proč trestáte její nevinnost za hříchy, které napáchala její krev?! Zachraňte ji!'
Z nebe se, během mého zoufalého křiku, ozývaly hromy. Vítr sílil každým mým slovem. Udeřil do mě první blesk a já ho přes mé tělo poslala do umírající holčičky. Další blesk, další, znovu. Celkem devatenáct blesků do mě uhodilo. Podívala jsem se na holčičku, jestli to přežila. Zalapala jsem po dechu.

Co se asi tak mohlo stát?! Abych se přiznala ani já nevím, jestli ji mám nechat žít =D S její mamkou mám ale VELKÉ plány... Čte to vůbec někdo? Už sem jdu hodit další FF... Úplně první, co jsem kdy nechala vzniknout z mojí strašidelné fantazie... Je to dost divný... Oboje :3 Dost se bojím, co chci připsat... Už se mi rodí nápad... Jestli to někdo čte, napište co si myslíte, že provedu :3

Tûrwethiel... :3