/Limwen/

Holčička tam seděla nezraněná. Její matka ke mě přišla a poděkovala mi, pevně objala svou dcerku. Zaslechla jsem mě známý hlas. Polil mě pot. Otočila jsem se. Stál tam On...

'Král je mrtev,' prohlásil s neskrývaným smutkem. 'Měla by ses s ním rozloučit.' Podotkl.

Myslela jsem, že mluví na mě, ale ta elfka se ozvala. 'Nepůjdu se rozloučit s někým, kdo mě vyhnal, jen proto, že jsem bojovala za to, v co věřím.'

Král elfů se zřejmě naštval. 'Byl to tvůj otec a můj přítel, ale bez tebe mě tam nový král nepustí. A musíme přivést princeznu.' Ukázal na mě.

To už je nový král? Můj dědeček zemře a hned na to už na trůně sedí nový pán, můj otec! 'Chci tam jít. Ale nenuťte mě jít za králem, chci se rozloučit s děde-myslím,se starým králem.' Vložila jsem se do jejich debaty.

'Já tam nejdu.' Trvala na svém elfka, ale její dcerka se přidala na naši stranu. 'Já chci vidět dědečka!' Hm... Cože?!

'Ach jo... Tak dobře, ale za mým bratrem nechci! Nechci vidět nového krále.' Řekne mi někdo, co se tu děje.

'Pokud tě nebude sám vyhledávat, nemusíš ho vidět.' Usmál se na ni Pán Legolas. 'Ještě jedna věc, s králem se mohou rozloučit jen nejbližší, poddaní mohou přijít na oficiální pohřeb.'

Elfka se zatvářila dosti naštvaně. Musím se přiznat, že se jí nedivím, i mě to namíchlo. Co si to otec myslí? Za starých králů byla možnost i pro poddané, aby se přišli rozloučit.

'Můj bratr ví, co dělá.' Ozvalo se tiše.

Ještě toho dne jsme vyjeli směrem k Minas Tirith. Nebylo nás mnoho, ale přesto. Proč jich jelo tolik, my jsme si vystačili, ale ne. Legolas trval na tom, že pojede i nějaká stráž, kdyby nás napadli skřeti. Nakonec nás bylo asi padesát. Na rase, ni věku nezáleželo, vypadalo to, jako by vybíral podle zjevu, vypracované těla, všichni měli dlouhé vlasy, a oči bystré a těkavé.

Za celou dobu, co jsme byli na cestě, mi nikdo neřekl, co je ta elfka zač! NIKDO! A nikdo se mnou nechtěl moc bavit. Mezi sebou se bavili normálně, ale jakmile jsem se přiblížila, všichni zmlkli a jen se na mě dívali. Bylo to dost zvláštní. Jako by i oni věděli víc než já. Nesnáším něco nevědět! Hlavně, když to bylo něco důležitého.

Jednou večer jsem špehovala za stanem, když jsem na sobě ucítila pohled. Otočila jsem se a ze tmy na mě zíraly dvě velké oči! Ve tmě se to špatně odhadovalo, ale vypadaly modře nebo žlutě. Až tak skvělý zrak nemám, nejsem totiž čistokrevná.

Chtěla jsem poslouchat, o čem se uvnitř baví, ale zároveň jsem byla neskutečně zvědavá, co mě to pozoruje. Samozřejmě jsem udělala tu stupidnější věc. Vydala se do lesů.

Ušla jsem pár kroků, když v tom...

Ahoj, omlouvám se za dlouhé čekání nejen na tento příběh.. Měla jsem psací blog... Psala jsem jenom krátké příběhy, ale jsem zpět a s novou inspirací x> Samozřejmě se omlouvám za krátkou kapitolu, ale chci vás nechat napnuté... A upřímně si nejsem jistá, co tam dám... Užijte si napětí... a můžete mi napsat, co bych tam mohla dát x> komentář a hvězdička potěší x>

Tori x>