Dívka seděla v koutě. Rukama svírala své slabé nohy a slzy byly na krajíčku. Na sobě měla pouze slabý plášť, který moc nepomáhal jejímu promrzlému tělu.
Udělala ale dobrou věc. Vyměnila svůj život, za život jejího jediného příbuzného. Co ale měla dělat? Přijít o něj?
Ani náhodou! Radši bude ona sama trpět, než aby viděla trpět jejího tatínka.
Měla na to až moc velké srdce. Proto to udělala.
Nohy si přitiskla více k tělu a bradu si položila na kolena. Malá slza jí stekla po tváři. Pomalu dopadala na zem, kde se naprosto vymizela v malé škvíře.
Uslyšela velkou ránu, kousek od ní. Prudce zvedla hlavu a setřela hřbetem své ruky další neposlušnou slzu.
„Kdo je tam?” zeptala se šeptem zmateně dívka a pokusila se postavit na nohy.
Obávala se, že by to mohl být netvor, jenž si říká 'Černý Kocour'. Zkusila se narovnat. Opatrně přešla ke dveřím cely a rozhlédla se doprava a doleva.
„Kdo je tam?” zeptala se už o něco hlasitěji. Rukama pevně sevřela mříže a více se k nim přitiskla.
Asi mám halucinace. Jo, to bude ono.
Povzdechla si a šla si opět sednout na chladnou zem v jakési věži.
„Ty jelito! Neumíš dávat pozor?!” křikl nějaký hlas. Dívka ihned zbystřila. „Víš ty vůbec jak dlouho tady ta váza byla?” řekl opět někdo naštvaně.
To tmavovlásku donutilo vstát zpátky na nohy.
„Přestaň tolik křičet! Ještě tě uslyší!” další slabý hlásek se snažil uklidnit ten první.
Marinette šla opatrně znovu ke dveřím cely a podívala se, odkud ty neznámé hlásky pocházejí. Uviděla pouze dvě kočky.
Jedna měla srst černou, jako to nejčernější uhlí. Neonově zelené oči se podobaly těm, jenž patřily Černému Kocourovi; byla mu vlastně docela podobná. Akorát v menší verzi.
Druhá svou srst měla bílou. Připlétal se tam lehký nádech zelené barvy. Dívce to připadalo...zvláštní. Oči byly zelené barvy, tentokrát o něco tmavšího odstínu.
Marinette si je prohlížela. Připadaly jí divné, hlavně zbarvení druhé kočky. Vymýšlela spoustu teorií, jak by mohla být obyčejná kočka takové zbarvení - to jí zajímalo nejvíc.
Obě zvířátka zvedla hlavu, když ucítila nepříjemný pocit, že je někdo pozoruje.
„Ahoj!” pozdravila černá kočka, Marinette se opravdu lekla. A kvůli své nešikovnosti si šlápla na svou pokrývku celého těla a tím spadla na zem.
„T-Ty mluvíš!” zakřičelo hystericky děvče a ukázalo prstem na zvířátko.
„Byl bych radši, kdyby nemluvil.” poznamenala druhá kočka. Marinette se opatrně postavila na nohy a začala si prohlížet tvory od shora dolů.
„J-Jak to, že mluvíte?!” dívka se pokusila zachovat chladnou hlavu. Neměla vůbec ponětí, zda se jí to jen zdá nebo opravdu slyší dvě kočky mluvit.
Bílá kočka s nádechem zelené pouze protočila očima.
„K tomu dojdeme později,” mávlo nad tím zvířátko packou. „Ale teď tě odsud musíme dostat.”
Svou malou hlavičkou kývl kocourek na druhého, který pomalu šplhal k páce, jenž měla otevřít dveře od cely.
Marinette zakroutila hlavou, aby se vzpamatovala. Přeci jenom, tohle byly mluvící kočky. Šok z toho bude mít ještě hodně dlouho.
S nadechnutím zamířila znovu ke dveřím a podívala se na kocourka, jak již zjistila podle hlasu.
„Proč mi pomáháte? Jsem tu jako náhrada za otce.” zdělila jim odhodlaně.
„Vše ti vysvětlíme potom. Teď tě přesuneme do jiného křídla.” přidal se do jejich konverzace černý kocourek. Došel až k věci, kvůli které tam vyšplhal a vší silou se jí pokusil posunout dolů.
„Mimochodem jsem Wayzz.” představilo stvoření s divnou srstí. „A tamto Plagg.” packou ukázal na svého přítele.
Dveře se otevřely a tak mohla tmavovláska vyjít ven. Byla si trochu nejistá. Nemohla vědět, zda se zde objeví on...
Mohla pouze doufat, že ne.
„Jsem Marinette.” představila se a sehla ke dvěma kocourkům. Pohladila je oba dva za ušima a usmála se.
By: BadKitty03 ♥
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top