Tmou, jež panovala v králově soukromé pracovně, probleskovalo naoranžovělé světlo. To se linulo ze tří tlustých svíček z pravého včelího vosku, které byly umístěné v masivním svícnu z ryzího stříbra.

„Těší mě, že jsem měla tu čest pomoci spravedlnosti," pronesla černovlasá kráska. Zářivý úsměv odhalil rovné bílé zuby, jež se ve svitu svíček zaleskly. Žena zlehka upila ze své číše silného červeného vína, jež měli stejnou barvu jako její rty.

„Baronko, celý Lanern je vám zavázán. Pomohla jste dopadnout tu... osobu...." na okamžik se odmlčel, jak hledal správně slovo pro to, jak by Elenu pojmenoval. Stále ještě si nemohl zvyknout na to, že se stala zločincem. Myslel si, že ji zná. Domníval se, že je dívka věrná, a právě proto ji vybral do oddílu, který měl chránit hlavní hrdinku. Namísto toho měla na svědomí Adininu smrt. A co hůř, celou zemi. Albert silně pochyboval o tom, že se najde někdo jiný, kdo by dokázal bojovat proti zlé moci. Adina byla vyvolená osudem... A proti niti osudu se přece vzepřít nedá. A tma přijde už brzy. Za tři dny nastane nejkratší den v roce...

„Bude mi ctí, když mi budete říkat jen Nello, můj králi. Naopak, potěšení je na mé straně. Byla bych nerada, kdyby tak závažný zločin zůstal nepotrestán. Tím spíš, jaký bude mít dopad na celou zemi," povzdechla si Nella.

„Jistě," pravil napůl nepřítomně Albert. V tmavých vlasech se mu zalesklo zlato a safíry. Nikdy netrpěl iluzemi, že vládnutí prosperující velké zemi bude snadné. Jenže nyní se mu zdálo, že je tahle královská koruna až příliš těžká. Nedávno oslavil své třicáté narozeniny, přesto mu připadalo, jako kdyby mu chybělo dost sil a energie dál vládnout.

Hrozba ovládnutí Lanternu tvory noci se vznášela nad celou zemí jako nevyslovená hrozba. Hrozba, jež se však čím dal tím přibližovala - každým dnem se věštba vyplní a nikdo proti tomu nic nezmůže. Komoří mu donesl informaci, že velká část poddaných už několik týdnů postupně opouští svoji vlast. A až se dozví o smrti hrdinky, nastane panika. Chaos. Každý se bude snažit zachránit si vlastní život.

Ale on ne. Zůstane. Nechce být jako krysy, které opouští potápějící se loď. Už se rozhodl. Bohové ho vyvolili, aby převzal vládu a s ní i zodpovědnost za svůj lid. Neodejde, ať už se bude dít cokoli.

„Ale copak," baronka se naklonila přes stůl. Černé lokny se kovově zaleskly a zavlnily se. „Starosti?" Albertovi se tak naskytl pohled nejen na štíhlou šíji, ale především také do míst, která by měla zůstat mužským zrakům skrytá. Alespoň podle dvorské etikety, v jejíž dikci většina dvořanek a významných šlechtičen nosila šaty upnuté až ke krku. Ovšem baronka Nella si s přísným protokolem královského dvora hlavu nezatěžovala. „Mohla bych vám nějak pomoci?"

Albertovo čelo roztínaly hluboké propasti obav. Ale při když si všiml, jak ho baronka sleduje zpod sklopených řas, jako kdyby se alespoň část starostí rozplynula. Dlouho se nerozmýšlel.

Vstal z pohodlného polstrovaného křesla a dvěma kroky obešel nevelký stůl. Věděl, že tohle je další z věcí, jež etiketa zapovídá ještě přísněji než frivolní oblečení... Nicméně upjatí žlučovití mravokární rádci momentálně tvrdé spali v opačném křídle zámku.

Došel k Nelle a objal ji. Čekal, že baronka ucukne, ona však udělala pravý opak. I ona vstala z křesla a k Albertovi se přivinula celým tělem. Nakrátko se králi zadívala do očí a pak se přisála k jeho rtům.

„Potřeboval bych s vámi mluvit, můj pane," uslyšel najednou za svými zády hluboký hlas. Jen neochotně se od Nelly odtáhl a otočil se na příchozího, který stál na Prahu a rozpačitě se díval na Albertovu návštěvu.

„Pokud přicházím nevhod, omlouvám se, ale potřeboval bych s vámi nutně mluvit..."

„Přesně tak, pane, jdete nevhod," pronesla Nella štiplavým tónem.

Chtěla dodat ještě něco, ale předtím než stihla dodat ještě nějakou poznámku, zasáhl Albert. Pustil černovlásku z objetí a oslovil příchozího muže: „Pane vévodo?" V duchu přemýšlel nad účelem návštěvy vévody Dellinse. Uvažoval nad jednou příčinou, která se mu vůbec nelíbila. Adina byla jeho dcerou...

Vévoda Dellins obrátil ke králi pohled utrápené tváře. „Mohl bych si s vámi promluvit, Veličenstvo?" vrhl postranní pohled na Nellu. „Ehm, mezi čtyřma očima?"

... Posadili se naproti sobě do pohodlných křesel u okna.

Vévoda nejprve chvíli mlčel, oči sklopené k podlaze. Vypadalo to, jako kdyby zkoumal drahý koberec do nejmenších detailů, ve skutečnosti však sbíral vhodná slova. Nebo možná spíš odvahu k tomu, co by měl říct. Už to nedokáže dál tajit. Myslel si celých sedmnáct let, že pravda se dá snadno ošálit a poupravit.

„Je to boží trest," pokýval smutně. Albert se zadíval se zájmem do šlechticova oválného obličeje. Vévodu znal jako sebevědomého muže, který se vždy choval suverénně, někdy až arogantně. Ztráta dcery ho musela skutečně zasáhnout. „Neměl jsem lhát o té staré věštbě. Nikdy žádnou sudbu v souvislostí s mojí dcerou nikdo nevyslovil."

„Neměli jsme nikdy přijít s tím podvodem..." Pokud vévoda Dellins působil ze začátku zoufalým dojmem, poté, co se rozpovídal, jako by z něj žal spadl. To hrozné tajemství v sobě ukrýval příliš dlouho a to, co našel odvahu konečně odvážil, dosud rozleptávalo Dellinsovo svědomí jako kyselina. Teď se to ale změnilo.

Král rázem zapomněl na svoji okouzlující společnici, která, ačkoli o tom ani jeden z mužů neměl nejmenší tušení, poslouchala za dveřmi. Albert jen s tichým úžasem poslouchal to, co mu vyprávěl baron Dellins.

„Chtěli jsme naší jediné dceři připravit skvostný život," vyprávěl. Albertovi se zdálo, jako kdyby se baronova urostlá ramenatá postava o několik centimetrů menšila a stejně tak se prohloubily i vrásky na jeho hladce oholené tváři. „Žádná sudba ve skutečnosti nikdy nemluvila o naší Adině. Dlouho jsem si myslel, že jsem zajistil pro Adinu život jako v pohádce... Kdybych jen tušil..." zlomil se mu hlas. Nedokázal dál pokračovat.

„Chápu, jak se cítíte, vévodo," pronesl Albert. Vlastní potomky zatím neměl, neboť se ještě ani neoženil. Přesto věděl, jak bolí ztráta milovaného člověka. Není to tak dávno, kdy ztratil své rodiče. Chyběli mu zoufale moc. Tím spíš, ž si v současné situaci nevěděl rady. Co byl za krále, když nedokáže ochránit vlastní zemi?

„Chápete?" zopakoval s bezútěšným podtónem v hlase šlechtic. „ Ten, kdo nemá děti, nemůže vědět, jak moc jejich ztráta bolí. Vyčítám si tu lež." Vstal z křesla. „Měl byste ještě vědět jednu věc. Dlouho jsem si myslel, že i ten znak je jen báchorka. Ale jedna dívka na mém panství takový měla. Ale nebylo to tetování, byl... vypadal jako vypálený cejch..."

Albert sebou trhl. „Dívka? Jaká dívka?"

„Možná to byla jen podvodnice... ale možná... skutečně vyvolená osudem..."

„Kde je?" dychtivě se naklonil k Dellinsovi. I kdyby ta dívka byla sebevětší lhářka, byl ochotný zkusit pro záchranu Lanternu cokoli. Připadal si jako tonoucí, jehož ruce pátrají po záchytném bodu, i kdyby to mělo být jen ono pověstné stéblo.

Šlechtic vstal a došel ke dveřím královy pracovny. Vypadal jako kdyby zestárl snad o deset let. Záda mu shrbil smutek a pohyboval se jen pomalu, letargicky. Přesto se zastavil, aby Albertovi odpověděl. „Nemám tušení, můj králi. Jsou to už tři nebo čtyři roky. Informoval mě o ní kapitán mých vojáků. Prý pocházela z té vesnice, již napadli tvorové noci. Ale kde je teď, těžko říct. Na mém panství ne, to by pozornosti mých lidí neuniklo."

...Albert ještě dlouho poté, co vévoda Dellins odešel, seděl v křesle a přemýšlel. Dal by cokoli za to, kdyby byl Lantern zachráněn. Uzavřel by smlouvu třeba se samotným peklem, jen kdyby mu pomohlo jednou provždy porazit ty proklaté stínové bestie, jak se tvorům noci také přezdívalo mezi lidmi.

Plamen svíčky dávno s prsknutím zhasl. Tatam byla i zakroucená spirála nahořklého kouře. Zůstala jen tma, již přerušovalo měsíční světlo procházející skrz skleněnou výplň okna.

Nenamazané panty dveří tiše zavrzaly a do královy pracovny nehlučným krokem vstoupila baronka Nella. Zamířila přímo k Albertovi a posadila se mu na klín. Pak se lačně přisála ke královým rtům.

Albert si vychutnával každý dotek jejího krásného těla. Žilami se mu rozléval palcích žár, jenž však rozhodně nepříjemný nebyl.

Nella se na okamžik od Alberta trochu odtáhla. Oba po polibku hlasitě oddechovali.Král ji chtěl znovu obejmout, ale ona se mu vytrhla a vstala. Několika rychlými kroky překonala místnost a svojí porcelánového bílou dlaní se natáhla po klice.

„Počkejte, Nello. Neodcházejte prosím!" Nechápal, proč se barončino chování najednou tak radikálně změnilo. Snad ji něčím urazil, snad k tomu polibku nemělo dojít...

Baronka se k Albertovi obrátila. V havraních vlasech se jí lesklo měsíční světlo. „Ale já nedocházím. To ty jsi ten, kdo odsud odejde. Ale ještě předtím mi dobře posloužíš."

Král si nebyl jistý, co ho šokovalo víc. Jestli zlý rozkazovačný tón Nellina sametového hlasu nebo obsah jejích slov. „Baronko, jestli jsem vás něčím urazil, přijmete moji omluvu. Ale mějte na paměti ještě jednu věc, jsem král."

Černovlásčiny rty se zlomyslně usmály. „Dozvěděl ses příliš. Tvoje smůla, že jsi s tím hloupým vévodou mluvil. Nemohu dovolit,  aby ses pokusil zhatit moje plány. Ale neboj se, králem už dlouho nebudeš..."

Nella zvedla do vzduchu dlaně, z nichž vytryskl okamžitě sloupec dýmu - temného a zlověstného jako noc.

Albertovy zorničky se rozšířily překvapením smíchaným s hrůzou. Fascinovavě hleděl na kouř, který se obtáčel kolem černovlásčiných prstů podobně jako těla jedovatého hada těsně předtím než se jedové zuby plaza zatnou do kůže jeho oběti.Bojoval s vlastní vůlí, s touhou moci se konečně pohnout, ale připadal si, jako kdyby mu ubývalo sil.

Nakonec však s vypětím všech posledních zbytků energie dokázal promluvit. „Stráže, stráže!" zvolal co nejhlasitěji. V Lanternu bylo čarodějnictví přísně trestáno, ani tahle okouzlující „baronka" trestu neunikne. Král zapochyboval, že jí v žilách koluje alespoň jediná kapka modré krve. Pochopil, je to čarodějnice. Jedna ze zlých bytostí proklínaných odvěkými legendami i příběhy.

Albertovi došel dech. V momentě, kdy si plíce potřebovaly nádechem nabrat další dávku vzduchu, se kolem králova těla ovinul sloupec dýmu. Spálil mu hlasivky, tepal mu každou žilou. Obrovský žár stravoval i Albertovy rty, na místě, jichž se ještě před několika okamžiky dotýkaly hedvábné rty té čarodějky...

Sebevětší snaha pohnout se nebo alespoň promluvit, byla marná. Připadal si jako loutka se zpřetrhanými vodicími provázky. Stejně bezcenný a směšný.

Jediné, čím mohl král pohnout, byly oči, které s hrůzou sledovaly divoké víření dýmu. Křivé prsty kouře se míhaly dost daleko na to, aby vypadaly jako kdyby byly uvězněny za sklem, ale dostatečně blízko na to, aby krále spoutaly pevněji než nesilnější provaz.

Slábl. Energie se vytrácela pomalu, po špetkách. Plíživě, přesto neodvratně. Královy smysly nedokázaly vnímat nic jiného než to žhavé magma, které se mu rozlévalo až do konečků prstů. Už dávno překročil práh bolesti. Podlaha se zavlnila jako paluba lodi a Albert na tváři ucítil dotek naleštěných parket.

Už se nezvedl. Nikdy. Dým se kolem krále pevně omotal jako kukla. Z Albertových tmavých vlasů se smekla královský koruna. Blyštivý zlatý kroužek se odkutálel přímo k Nelliným nohám. Albert ztratil vlastní hmotné tělo, stal se jen poloprůhlednou tmavou siluetou.

Nella sledovala pomalou přeměnu ještě před chvílí živého člověka na další z bytostí noci. „Budeš Elenu sledovat," poručila řezavým tónem a sněhobílými dlaněmi si nasadila na hlavu královskou korunu.

Albert zjistil, že neztratil jen korunu nebo tělo. Připravila ho také o vlastní vůli. Jako Nellina loutka prošel stěnou pokoje. Vydal se splnit úkol, který mu černovláska zadala...

_____________________
Ahoj, je tu další kapitola příběhu Princ temnoty. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Tak co, jaké z ní máte pocity? Budu moc ráda za jakékoli vaše nápady, připomínky, komentáře...♥️
Vaše -_Jana_-✨