Nella přejížděla dlaní po královské koruně. Vychutnávala si každý dotek chladného zlata, skvostně vybroušených safírů.

Vždycky si představovala královsky trůn jako tu nejpohodlnější židli na světě. Nella nečekala, že majestátní vyhlížející trůn lanternských králů je ve skutečnosti tak nepohodlný.

Znovu se ošila a opřela si loket o vyřezávanou postranní podpěrku zobrazující nějaký výjev z historie královského rodu. Černovláska se rozmarně protáhla a štíhlými prsty s dlouhými nehty přejela po hladkém ebenově temném dřevě trůnu. Napadlo ji, jak se ta barva skvěle hodila k jejím havraním vlasům.

Nasadila si na hlavu korunu a napřímila se do pozice, jakou určitě mívají hrdé vznešené vládkyně. Nella pohledem zkoumala rozlehlý klenutý sál, jehož umně vymalovaný strop se ztrácel v šeru přicházejícího večera.

Žena pomalým krokem sešla po jednotlivých mramorových stupních a zadívala se na svůj odlesk v obrovském zrcadle, jež nechala přemístit do trůnního sálu. Na nízkém stolku hořel několikaramenný svícen, který dodával všemu zvláštní tajemnou atmosféru.

Nejprve nenápadné šero začínalo čím dal rychleji houstnout. Nella měla nejvyšší čas vyrazit. Zvedla do vzduchu ruku a dlaní ji obrátila k pevně zavřenými dveřím. Tmavovlásčiny prsty obkroužila energie, jež se zhmotnila do podoby obtékajícího dýmu. Klika scvakla a Nella prošla otevřenými dveřmi.

Procházela dlouhou zámeckou chodbou zdobenou vázami s krásnými sušenými květy. Nelliny kroky tlumil měkký koberec se složitým vzorem, jediné kroky rozléhající se ztichlým zámkem tak bylo šustění brokátové sukně nové lanternské vládkyně.

Ve chvíli, kdy slunce zapadlo za nedaleké Jestřábí vrchy, vyšla Nella z hradní brány. Mířila po kamenném mostě, štěrkové cestě až na louku rozprostírající se před hradbami královského sídla. Od dnešního dne jejího sídla.

V létě na louce rozkvétaly nádherně pestré květiny. Nyní však stébla trávy stejně jako nedaleké malé jezírko přikryla námraza a tenká vrstva ledu. Zima se blížila každým okamžikem blíž a blíž.

Uprostřed louky plápolaly jako svatojánské mušky plameny luceren tvořících světelný kruh kolem jezírka. Po stranách čekaly dvě postavy ve splývavých pláštích. „Naše paní," oslovily Nellu obě dívky a uctivě poklekly na promrzlou zem. Rty tmavovlasé čarodějky se pokřivily v oblouku ironického úsměvu a v temně safírových očích se jí zablesklo. Pomyslela si, jak snadno si lze získat něčí úctu. Stačí zacinkat zlatými mincemi...

Výraz Nellila obličeje potemněl. „Máte vše, co jsem vám přikázala obstarat?" optala se, načež obě dívky snad až příliš horlivě přitakávaly. Položily před čarodějku dva proutěné košíky, z nichž se linula výrazná směs nejrůznějších vůní. Sušené rostliny a bobule zcela naplnily oba košíky.

„Skvěle," pokývla Nella, načež pobídla gestem ruky rusovlasou dívku, jež stála k ní blíž než vystrašená brunetka. „Vezmi jeden košík a vysyp jeho obsah do vody," ukázala Nella pohybem brady k jezírku, v jehož hladině se zhlížely hvězdy.

Dívka poslechla. Hvězdné zrcadlo rozbila těla sušených bylinek, jak po dopadu na hladinu rozčeřila vodu. Nella spokojeně povytáhla koutek rtů a pokynula hnědovlasé dívce, na jejímž obličeji bylo patrné napětí a nervozita. Dost možná oprávněně, ušklíbla se v duchu čarodějka, avšak nedala na sobě nic znát. Namísto toho jen přihlížela, jak se hladina jezírka zcela pokryla aromatickými bylinami.

„Teď zase ty. Podívej se na hladinu a řekni, co vidíš."

Zrzka se opatrně naklonila nad jezírko. Její hnědé oči nejprve nespatřily nic než nepřehlednou změť bylin, sušených kořínků a bobulí. Teprve po chvíli se voda zavlnila a objevily se na ní barevné skvrny, jež se spojily do celistvého obrazu. Ovšem i tento obraz neměl jasné obrysy. Vypadal, že ho zakrývá tenká pavučina, jež brání tomu, aby kdokoli dokázal rozeznat detaily.

Zrzavá dívka vzhlédla k Nelle, netroufala si však položit černovlásce otázku.

Nella ji pozorovala s rukama překříženýma na hrudi a tajemně se usmívala. „Ach, ještě drobnost. Málem bych zapomněla," nasadila ještě širší úsměv. To, co následovalo o zlomek vteřiny později, v kontrastu s úsměvem to zapůsobilo jako blesk z čistého nebe. Nellina ruka sáhla pod dlouhý plášť z černého saténu.

Její dlaň svírala cosi podlouhlého, co se v sinavém světle měsíce zalesklo. Byla to čepel dýky, jež vypadala jako kdyby byla zároveň z kovu, ale zároveň ze skla.

Zrzavá dívka nestačila ani mrknout, když se jí zaryla ostrá obsidiánová čepel do krku. Dívčiny oči potáhl skelný povlak a její tělo ztěžklo. Proud jasně rudé krve dopadl na hladinu jezírka a ve světle luceren se naskytl Nelle i vyděšeně tvářící se brunetce hrůzný výjev. Luční jezírko zrudlo horkou tekutinou ostře páchnoucí po rzi.

Dívka vyjekla a vrhla po černovlasé čarodějce postranní pohled. Nella se usmívala. Zahleděla se na hladinu, obraz dostal o něco jasnější kontury, avšak stále ještě tomu něco chybělo. Tu další přísadu doplní hned.

Nella se natáhla po předloktí hnědovlasé dívky, jež jen s vytřeštěnýma očima sledovala vražedkyni. „Z-zabila jste Annu..." Zuby jí o sebe drkotaly jako kdyby se na krajinu snesl ještě větší mráz.

Čarodějka se pokusila brunetku přitáhnout k sobě a srazit ji na kolena. Avšak dívka se odhodlala bojovat. Dokázala se Nellinu sevření vytrhnout a uběhnout několik kroků, než ji černovláska dostihla. Nelliny paže získaly nadlidskou sílu. Tentokrát se nebožačka mohla bránit sebevíc, ale nebylo jí to nic platné.

Čepel ze zlověstně temného obsidiánu se pomalu přiblížila k dívčinu krku. Brunetka sebou zmítala, ale Nella ji svírala v železném sevření.

„Ne, prosím," zaplavala dívka marně potlačováním vzlykem. „Mám čtyři sourozence!" naříkala.

Na Nellu však neměla její prosba o slitování žádný účinek. Snad jen ten, že se ještě šířeji usmála. Ruka, jejíž prsty pevně svíraly jílec zbraně, se ani trochu nezachvěly. Naopak, obsidián se mučivě pomalu blížil k dívčinu krku. Nellu bavilo pozorovat rostoucí úzkost své oběti, bavilo ji napínat nervy už i tak napnuté na maximum.

Brunetka pevně stiskla oči, až se jí pod víčky rudě zablesklo. Zpoza sevřených víček se jí přesto dokázala prodrat jedna slza, jež se dívce skutálela po tváři a s tichým šplouchnutím se připojila do vody jezírka.

O zlomek vteřiny předtím než se stačila dýka zakousnout do dívčina hrdla, se zvedl silný poryv větru, který zdvihl do vzduchu část ze sněhového poprašku a fouknul ho do obličeje černovlasé čarodějce.

Nella něco takového nečekala a její ruka na nepatrnou chvíli ochabla, čehož zoufalá dívka využila. I přesto, že ji zčásti zmrazila hrůza, loktem odstrčila čarodějku, jež vlivem nečekaného úderu upadla na zem ztvrdlou celodenním mrazem.

„Ty zmije!" zvolala nenávistně Nella. „Okamžitě se vrať!" Zaskřípala svými dokonale rovnými slonovinově bílými zuby.

Na dívku však měla Nellina slova zcela opačný efekt, svůj běh ještě zrychlila a než dokázala černovláska využít magii, zmizela dívka pod klenbou lesa.

„Najdu si tě později," svěřila svoji hrozbu ozvěně, jen ať ji donese k té malé potvoře! Žena však nečekala na to, až ozvěna zláme a pokřiví její slova; vrhla se k jezírku. Zadoufala, že skanušivší slza nenapáchala příliš mnoho škody.

Sotva se však čarodějka nahnula nad hladinu, až se její ebenové kadeře téměř dotýkaly vody, hrubě zanadávala, neboť obraz vytvořený z čarovné moci bylin a zaostřený lidskou krví, se začínal pomalu rozplývat. Pokusila se to zachránit svými kouzly, ale hladina jezera se změnila zpět na zrcadlo noční oblohy. Z rudých rtů jí sklouzla další nadávka, ovšem jen co ji pronesla, Nella sebou překvapeně trhla, neboť se ji za ramenem ozval uštěpačný hlas: „Ale copak, nepodařilo se ti kouzlo? Černá magie začíná selhávat?"

Aniž by se otočila, procedila černovláska skrze pevně stisknuté rty krátké zaúpění: „Ariadne.... Tušila jsem, že je to tvoje práce! Proč se mi neustále pleteš do cesty?"

Měsíc vykoukl zpoza temných mraků a ve stříbřitém světle se zaleskly Ariadniny sněhobílé vlasy a její safírové oči se zaleskly posmutnělým výrazem. „Víš dobře, že nesouhlasím s cestou, jakou ses vydala..." začala opatrně, ale sestra jí skočila do řeči.

„Na tom, co mi schvaluje moje starší sestra, je mi úplně jedno, smiř se s tím," prskla.

Ariadne to nijak nekomentovala. Mlčky si přihlížela sestřin obličej, pozměněný zlobou. Ariadne vzpomínala na doby, kdy byly s Nellou nerozlučitelné. Až do doby, kdy Nella omylem použila jeden z Pramenů moci, vzdušných vírů, které páchnou po síře. Prameny poskytnou nadlidskou moc i vědomosti, které jsou často skryty i před kouzelnými bytostmi, ovšem za jedné podmínky. Dotyčný se poddá silnému vábení zla, jemuž postoupí svou podstatu.

„Vadí mi, že kvůli tomu, aby sis splnila své cíle, jsi ochotná zabíjet," vraždou pokývla k zrzavé dívce ležící v kaluži vlastní krve poblíž jezírka.

„Účel světí prostředky," pronesla Nella lhostejný tónem. „Co záleží na pár obyčejných smrtelnících." Slovo smrtelnících vyslovila s obrovskou dávkou pohrdání.

„Tohle," pravila Ariadne třesousím se hlasem, „tohle bys ještě před čtyřmi sty lety nikdy neřekla."

„Doby se změnily, dobračko."

Rty bělovlasé kouzelnice se zachvěly a v safírových duhovkách se jí zvláštně zablesklo. „Mrzí mě..." začala, ale poté se na chvíli odmlčela.

Nella nakrčila čelo. „Co jako?"

Ariadne se na ni upřeně zadívala. „Že jsi moje sestra. Máš na rukou příliš mnoho krve."

Ještě než stačila černovláska něco odpovědět, její starší sestra se rozplynula do podoby světlého obláčku, jež zmizel mezi jasně planoucími hvězdami.

Nella zavrtěla hlavou a pohrdavě se zasmála. Když však její tmavě modré oči zabloudily k jezírku a zkaženému kouzlu, úsměv na rtech jí zmrzl. Zatvářila se jako kdyby kousla do kyselého jablka. „A jak mám teď najít, kde se Elena schovává. Nenapadlo by mě, že královští vojáci jsou takoví naivové!" Vlastně, pomyslela si, jaký pán, takový kmán. Albert sice dokázal tu blonďatou holku sledovat a přivolat ostatní tvory noci, ale jí se podařilo utéct! Elena má očividně víc štěstí než rozumu. Ale, říkala si Nella, takové štěstí nemůže nikomu vydržet na věky. Prostě nemůže.

______________________
Ahoj, je tu další kapitola příběhu. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Tak co, jaké z ní máte pocity? Budu moc ráda za jakékoli vaše, připomínky, nápady, komentáře...♥️
Vaše -_Jana_-✨