Vlivem nervozity se jí třásly dlaně. Elena se krčila ve stínu, jež poskytovala koruna staré vrby rostoucí na břehu Vraního jezera. Dívce do zad vystřelovala tupá bolest, jak zůstávala celé hodiny ve stejné pozici. Bála se pohnout, aby se neprozradila.

Z hladiny jezera vanul chlad, její ledově chladná pokožka ho však nevnímala. Dívka znovu v duchu procházela plán, jenž s Kristiánem vymysleli. Dívce se od páteře až do konečků prstů šířil tísnivý pocit, když si jen představila, že odsud musí odejít. A jen bohové vědí, jestli se ještě někdy s Kristiánem shledají.

Elena poodhrnula napůl seschlou vrbovou větev, aby měla lepší výhled na hladinu. Měla jen jednu šanci a nesměla ji promrhat. Nella ublížila příliš mnoha lidem, které měla Elena ráda. Cena za nepatrnou naději, že by se mohla alespoň pokusit pomstít téhle kruté čarodějce, byla snad až příliš vysoká. Přesto v sobě Elena vzkřísila jiskru odhodlání, za tímhle svým cílem půjde. Ať to stojí cokoli.

Dívka se znovu zahleděla na scenérii tmavé, skoro černé hladiny jezera. Několik desítek metrů odsud - na začátku písčitého břehu stál Kristián. Byl dost daleko a záměrně se díval jiným směrem, aby Elenu neprozradil. Při pohledu na chlapce se její srdce rozechvělo tou zvláštní intenzivní emocí, jakou nikdy předtím nepoznala. Najednou se nestrachovala pouze o to, že Kristiána už nikdy neuvidí. Dokonce by i darovala veškeré vzpomínky na něj jen za to, aby on byl v pořádku. Co když plán nevyjde? Co když se něco pokazí? Elena by se tomu ani moc nedivila. V poslední době se jí smůla lepila na paty a provázela ji jako věrný stín ať dívka šla kamkoli. Stín, ušklíbla se dívka pochmurně, to nebyl úplně ten nejvhodnější příměr. Stínů, mlčenlivých siluet bez špetky vlastní vůle, měla za poslední roky i dny po krk.

Stále se nic nedělo. Elena nebyla zvyklá na nečinnost. Doma musela pomáhat s údržbou rodinné farmy, ani po příchodu do paláce se nenudila.

Bojovala s touhou protáhnout si ztuhlá záda, alespoň trochu... Jen silou vůle tomuto silnému pokušení odolala. O chvíli později se to ukázalo jako velice moudré rozhodnutí.

Až k samému okraji jezera se začaly šířit drobné vlny a bublinky, které roztříštily jinak dokonale klidnou nehybnou hladinu. Elena obezřetně vyhlédla zpoza větví. Bylo to zdání, nebo se Kristiánova čelist křečovitě napjala? V kombinaci s tím, co se dělo ve vodě Vraního jezera, to mohlo znamenat jediné. Má nejvyšší čas.

Dívka se zhluboka nadechla, aby do plic nabrala dostatek vzduchu a v okamžiku, kdy se nad vodou pomalu začaly objevovat uhlové vlasy, skočila.

Ledová voda jezera ji sevřela ve své náruči. První, co Elena spatřila pod vodou, byly oči. Z jejich temně safírové barvy sálala taková nenávist, z níž se dívce sevřel žaludek. Kolem krásného obličeje vířily černočerné vlasy, po Eleně se natáhly ruce s dlouhými nehty.

Elena ihned začala kopat nohama, aby se dostala co nejdál od hladiny. Ještě ve chvíli, kdy se ocitla v tmavém konejšivém stínu chaluh, se dívce zdálo, jako kdyby jí do zátylku zaryly Nelliny ostré nehty.

Svět kolem explodoval oslepující září a Elena se někam propadala písčitým dnem. Poslední dívčina myšlenka než vše pohltila tma, se zatoulala ke Kristiánovi. Ze zloby, jež vyzařovala čarodějce z očí, jí bylo úzko.

.........................................

Kristián sledoval, jak se hladina Vraního jezera pomalu proměňovala. Tenhle výjev znal. Opakoval se rok co rok. Už celá staletí.

Chlapec se neovládl a jeho pohled zaletěl na okamžik na opačnou stranu jezera. S úlevou si všiml, že Eleně se podařilo úspěšně dostat do vody. Teď už nezbývalo modlit se, aby jejich plán vyšel. Byl si jistý, že se rozhodl správně. Jistě, mohl by se zachovat sobecky, dokonce si s touhle myšlenkou docela dlouho pohrával. Jenže... nikdy nevěřil na cit opěvovaný potulnými pěvci. Až do doby, kdy ho zasáhl. Elena mu ukradla srdce a on nechtěl být tím, kdo by zavinil její neštěstí. Před Nellou by se nedokázala skrýt a on nebyl pro černovlasou krásku žádným soupeřem. Nelle v žilách kolovala temná magie. Nemohl se jí rovnat. Bylo sice ve hvězdách, jestli se s Elenou ještě někdy setkají, ale jedno se stalo pro Kristiána rozhodujícím. Dívka bude v pořádku, unikne Nelliným spárům.

Na břeh pomalým krokem vystoupala Nella. Lem dlouhých šatů ušitých ze saténu antracitové barvy ostře kontrastoval se světlou barvou písku a záře obou měsíců dodávala látce přízračný podtón.

„Vítej," přemohl se pronést. Každý rok ta stejná fráze. Ta otravná neměnnost ho deptala stejně jako pocit bezmoci. Ačkoli by si nepřál nic jiného, nedokázal svoji situaci změnit.

Černovláska konečně došla až k chlapci. Její rty se usmály, ale z toho výrazu spíš šla hrůza a naskakovala husí kůže. Přívětivosti v jejím bledém obličeji nebylo ani za mák. „Děkuji. Ale mám pocit, že mě nevidíš rád."

Mohla by něco tušit? Mohla Elenu vidět? „Jen hlupák nebo buran by odháněl tak krásnou dámu. Mimochodem, už jsem ti řekl, jak ti to sluší? Rok od roku víc." Pokusil se odvést její pozornost Kristián. Bylo mu proti mysli mluvit s Nellou tímto dvorným způsobem, znal ji až příliš dobře. Není víc než mocichtivá mrcha ochotná dosáhnout svých cílů za každou cenu. Nestyděla se ani jít přes mrtvoly. Navíc toto obrazně rčení nezřídka převáděla do doslovné praxe.

Avšak pořádná dávka sebezapření bývá někdy nevyvažitelná zlatem a drahými kameny.

„A nelžeš takhle náhodou?" otázala se Nella a mezi palcem a ukazováčkem sevřela Kristiánovu bradu, donutila ho, aby se jí zadíval do očí.

Kolem temně modré duhovky se v divokém rytmu roztáčely nitky modré barvy, onyxová zornice se pomalu zvětšovala, až temnota protáhla celá černovlásčina bělma.

Pokusil se jí vytrhnout, ale marně. Nella na chlapcovu matiku snahu zareagovala jediným způsobem. Své dlouhé ostré nehty mu zaryla do kůže. Po krku tak začaly Kristiánovy stékat sytě červené pramínky horké lepkavé krve. Pomyslel si, jak je to zvláštní. Nekrvácel celá staletí, ani rána do srdce by ho nedokázala zabít. Tedy pokud by útok nevedla Nellina ruka...

„Nezapomínej," sykla mu do obličeje, „na jednu věc. My dva jsme propojení magií. A já nikdy nedovolím, aby ses obrátil proti mě."

S tím konečně chlapce pustila ze svého ocelového sevření. Kristián si bezděčně přitiskl dlaně k obličeji, na němu ho jako rozžhavené železo pálily drobné škrábanců ve tvaru půlměsíce. Na rukou mu zůstalo několik kapek vlastní sytě rudé krve. „Nevím, o čem mluvíš. Vypadám snad jako zrádce?" Rozhodl se, že vše popře. Kristiána nejvíc znejistilo to, že netušil ani v nejmenším, jestli Nella něco ví, tuší nebo jo pouze zkouší. Popravdě? Nelíbila se mu ani jedna z těchto možností.

Čarodějka pohodila svojí ebenovou hřívou a povytáhla jedno tmavé obočí. „Zrádci často nevypadají jako zrádci," usmála se rozmarně. Chlapec ale nedokázal odhadnout, zda to žena myslí obecně nebo naráží na něco konkrétního.

Mlčel. Svýma jasně šedýma očima barvy bouřkových mraků nebo kalené ocele studoval každý rys Nellina obličeje. Sám sebe proklínal za to, že se kdysi nechal omámit její krásou a sladkými slovy.

Nella se znovu usmála a odhalila tak své dokonale rovné bílé zuby. Poté konečně promluvila, avšak z tónu jejího hlasu stejně jako slov Kristiána zamrazilo.

„Viděla jsem ji. Myslel sis, že přede mnou svoji přítelkyni skryješ?" povýšeně zakroutila hlavou v gestu hrané nevěřícnosti jako kdyby se divila něčí naivitě či rovnou hlouposti.

Nella luskla prsty. Neměnným tichem se ten zvuk rozletěl rychlostí blesku. Ve zlomku okamžiku se kolem Kristiána vyrojil zástup stínů.

„Vy ji sledujte," oslovila část tvorů noci, kteří se při tuku jejího hlasu potešeně zavlnili jako dým ve větru. Ochotně se vydali k lesklé jezerní hladině, aby neprodleně splnili rozkaz své velitelky.

„Stůjte!" křikl za jimi Kristián snad v bláhové naději, že se mu nějak pokusí odvrátit nebezpečí, jež se co nevidět vydá za Elenou. Navzdory tomu tvorové noci pokračovali dál jako kdyby chlapce neslyšeli.

„Copak? Neposlechli tě? Snad jsi nezapomněl, že jejich velitelkou a také tou, která je stvořila, jsem já. Ne ty. À propos, kdyby tě zajímalo, jak jsem přišla na tvoji zradu... Viděla jsem tu potvoru ve vodě jezera. Bohužel byla už moc daleko... Ale to nevadí. Jestli ji dostanu o chvíli dřív nebo později, na tom mi nezáleží." Černovlasá čarodějka ještě na okamžik zaváhala, ale pak zvesela mlaskla: „Nebyl vůbec špatný nápad pokusit se takhle přelstít smyčku pro průchod uzavřeným jezerem. Ale já nejsem slepá. Opravdu tleskám. Moc povedený plán, škoda, že vám nevyšel." Její naschvál špatně zahraný soucit Kristiána rozčiloval.

Nella spokojeně sledovala, jak se z Kristiánova už i tak bledého obličeje vytratila barva. „To neuděláš. Nezabiješ ji."

Černovlásčin smích rezonoval krajinou. Ozvěna ho roztříštila a poslepovala do nové pokřivené podoby. „Zabráníš mi v tom?"

Chlapec si nedokázal vybavit jak, ale v pevně zaťaté pěsti ucítil hladký povrch vodního oblázku.

Kamínek vylétl obloukem do vzduchu a zasáhl Nellu do levé tváře. Zanechal za sebou malou ranku, po hebké alabastrové pokožce se ihned začala rozpíjet zeleno-fialová modřina.

Čarodějka pokynula rukou zbylým tvorům noci. Ti se těsně ovinuli kolem chlapce. Kristiánovi se pod kůži pomalu vkrádal mráz, tenké jehličky ledu se mu zabodávaly do kostí.

„Za tohle zaplatíš," zasyčela zlostně. V umrlém světle obou měsíců se něco v Nellině ruce zablyštělo, ale Kristián nejprve nedokázal onen předmět poznat. Teprve až poté, co se mu podlouhlá čepel z broušeného obsidiánu přitiskla na krk, dovtípil se.

Čarodějka znovu pokynula svým přízračným sluhům, kteří drželi vzpouzejícího se Kristiána v pevném sevření. Chlapce na obličeji zašimral chlad stoupající z hladiny jezera. Kristiánův žaludek se stáhl v křeči. Princ pochopil, co chce Nella udělat. K tomu, aby dokázala někoho spolehlivě vystopovat, potřebuje zvláštní byliny nebo krev toho, kdo je s danou osobou nějak spojený. Třeba citovým poutem, to bývá jedno z nejsilnějších.

Znovu sebou zamítal, ale účinek to mělo leda ten, že tvorové noci ho drželi ještě o něco pevněji. Chlapec začínal mít pocit, že pokud ho ta odporná záhrobní hmota stiskne ještě o trochu víc, popraskají mu všechny kosti.

Na krku zastudil Kristiána lhostejný obsidián a do tmavé křišťálově čisté vody skanulo několik velkých kapek krve, jež se při kontaktu s vodou postupně měnily v rozkvétající rudé květy.

Na hladině Vraního jezera se tvořila malá kaluž. Kristiánovi se před očima začínaly míchat mžitky, ztratil už dost krve. Jasně červenou skvrnu však začínala protínat barevná vlákna přerůstající a formující se do barevných šmouh. Ty získávaly na ostrosti, až vytvořily přesný obraz.

Neznal nic horšího než pocit bezmoci. Tak rád by cokoli udělal... Nejradši by Nellu i ty její bestie vlastnoručně utopil v jezeře, jenže s realitou tato přání příliš mnoho společného bohužel neměla.

„To stačí. Pusťte ho," přikázala tvorům noci. Ti ji poslechli a chlapec se zhroutil na písčitý břeh. Světlá zrnka písku se mísila se sytě červenou krví. Kristián si přitiskl dlaně ke krku. Mezi prsty se mu řinula vlastní krev, jež studěla víc než led. Cítil, jak svět před jeho očima pomalu tmavne. Zadíval se na Nellu. Opravdu to skončí? Takhle?

Vždycky slýchával, že se před smrtí člověku promítne před očima celý jeho život. Ale on neviděl nic, žádné pohyblivé výjevy. Jen realitu, jež byla mnohem děsivější. Nella se skláněla nad hladinou a na tváři jí hrál spokojený úšklebek. Kristiána napadlo, že na vině je možná  jeden fakt. On není člověk.

Nella konečně odvrátila pohled od obrazu promítajícího se ve vodě. Její temně modré oči se zabodly do Kristiána. „Ach, promiň. Neboj se, vykrvácet tě nenechám. Dost možná se mi budeš ještě hodit," pravila a klekla si na zem vedle chlapce. Sotva se dlouhými štíhlými prsty dotkla silně krvácející rány na jeho krku, okraje zranění se stáhly k sobě a spojily se v tenkou začervenalou jizvu.

Černovlasá čarodějka se znovu sklonila k jezeru. Do spojených dlaní nabrala hrst svěží křišťálové vody a vyhodila ji do vysoko vzduchu. Když k zemi dopadaly dokonale kulaté perly vodních kapek, po Nelle, Kristiánovi, ani tvorech noci tu nebylo už ani stopy.

Jen z hloubi jezera vyšlehla intenzivní záře a na okamžik prozářila přítmí světa rozkládající se pod dvěma měsíci. Avšak i světlo se záhy vytratilo a opustilo bývalou Havraní zemi, nyní zpustlý kus světa zapomenutý bohy, lidmi i veškerým životem.

______________________
Ahoj, je tu další kapitola příběhu. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Tak co, jaké z ní máte pocity? Budu moc ráda za jakékoli vaše, připomínky, nápady, komentáře...♥️
Vaše -_Jana_-✨