Nebyl tu větší rozdíl mezi dnem a nocí. Jen v době, kdy měla nastat noc, všudypřítomné šero ještě o něco zhoustlo a vše přikryla tma. Eleně však chyběla záře hvězd, jež na obloze hnědé barvy nezářily. Zdrojem veškerého světla byly jen dva měsíce. Jejich bílá a namodralá záře, jež se vzájemně prolínaly, všemu dodávaly přízračný tón.

Mezi ruinami se s nepříjemným kvílením protáhl vítr a ještě tak zesiloval i bez toho nepřívětivou tvář tohohle nanejvýš podivného světa.

Elena se rozhlédla kolem sebe, ale bylo to více než zbytečné, její oči stejně nespatřily víc než tmu.

Dívka opatrně udělala krok vpřed, pod podrážkami bot se jí s tichým skřípěním převalovaly drobné kamínky a spadané zdivo. Natáhla před sebe paži a obezřetně zkoumala prostor před sebou. Nerada by narazila do kamenné zdi nebo upadla. Nepotřebovala na sebe upoutat Kristiánovu pozornost. Nechtěla se s Kristiánem potkat vůbec.

Proč vlastně, zauvažovala, zatímco se prodírala kupředu konzistentní tmou, proč ho nechce vidět? Možná se styděla, nedokázala mu ani nedokázala podívat do očí. Ještě teď na sobě cítila jeho pohled, viděla před sebou ocelovou barvu Kristiánových duhovek, za nimiž zuřila zvláštní bouře. Nenáviděla chlapce za to, že se paktuje s tvory noci, kdoví, jestli sám není temný mág. Vlastně by se tomu ani nedivila, ta jeho tajemnost nepůsobila také nějak zvlášť důvěryhodně. Navíc, když si jen vzpomněla na to, co všechno mají tvorové noci na svědomí, srdce se dívce prudce rozbušilo přívalem nenávisti. Nenávisti, vůči komu vlastně? Kristiánovi nebo tvorům noci? Oběma, odpověděla si vzápětí Elena. Jenže stačila jediná myšlenka na Kristiána a v dívčině mysli se ozvala pochybnost, jež volala, že na druhou stranu dívku k němu něco přitahuje.

Ale co, řekla si Elena, za chvíli už to bude stejně jedno. Projde stejnou cestou jezerem a dostane se zpět do Lanternu. Ten také opustí co nejrychleji a půjde do některé ze sousedních zemí, někde, kde ji nikdo nezná a nebude ji chtít soudit za něco, co nespáchala. A Kristiána už nikdy v životě neuvidí. A to je jedině dobře.

S touto myšlenkou Elena odhodláni vstoupila do ledové vody jezera. Dívce zacvakaly zuby a otřásla se chladem. Ale nezastavovala se, šla dál. Pod nohama jí ujížděl písek, který pokrýval celý jezerní břeh a zasahoval několik metrů do jezera, kde pokrýval mělké, postupně se svažující dno.

Dívce už voda sahala po pás a její rty promodraly chladem. Bezděčně se ohlédla. Zdálo se jí totiž, že periferně zahlédla za sebou nějaký pohyb, nebo alepoň jeho náznak. Samozřejmě, mohla se ve spánku třeba jen pohnout stará vrba, ale také to mohl být některý z...

Elena nestihla dokončit ani tu nejčernější myšlenku, neboť ta se vyplnila. Dívce žilami probleskla silná vlna nevolnosti.

Byli tady. Tvorové noci ji následují! Hlasitě vyjekla a dívčin výkřik se odrazil od temné oblohy projasněné bílým a modrým světlem.

Elena se zhluboka nadechla a odrazila se. Vodní hladina se kolem ní vmžiku zavřela a dívku obklopen tmavý podvodní svět plný zvířených částic a nečistot ze dna, plný bublin, jež vytvářela dívčina horečná snaha dostat se pomocí kopání nohou a zabíráni pažemi blíž ke dnu. Hlavně co nejdál od těch krvelačných stínových monster.

Dívčino tělo snadno klesala ke dnu a brzy se ocitlo mezi chaluhami. Elenina tvář se občas zkřivila odporem, jak se její kůže otřela o slizký povrch některé z chaluh.

Eleniny nohy se dotkly dna. Dívce už se začínaly před očima objevovat první mžitky svědčící o tom, že zásoba vzduchu v plicích jí začíná docházet. Avšak nyní nenastalo totéž, co před několika hodinami. Žádná oslepující záře se neobjevila.

Dívka si pomyslela, že možná není na tomtéž místě, co minule. Pokusila se udělat tempo, ale s hrůzou zjistila, že jí nohy k písčitými dnu připoutala nějaká neviditelná síla.

Zazmítala sebou, avšak stejně se jí nepodařilo osvobodit se. Eleně už došel všechen vzduch.

Ve chvíli, mžitky před dívčinýma očima začaly přibývat stále rychleji, světlo se přece jen objevilo. Omotalo se kolem dívčina těla jako pavučina.

Elena ucítila, jak ji něco bolestivě udeřilo do žeber a do plic jí prostoupila voda. Do kůže se dívce zabodly neviditelné ostny, z nichž se jí do těla šířil chlad.

Zář kroužící kolem dívky se stávala stále víc a víc intenzivnější. Elena se propadala někam dolů. Zároveň však cítila, jako kdyby jí nějaká jiná síla táhla směrem vzhůru. Vše kolem se roztočilo.

..........................

Každý večer přepočítával tvory noci. Někdy byl jejich počet nižší než obvykle, to se některý ze stínů nestihl však úkryt před sluneční září. To z něj pak nezbylo víc než hromádka popela.

Kristián přecházel podél dlouhé řady působící více než přízračným dojmem. Vzpomínal si, jaký cítil strach při prvních setkání s tvory noci, ale postupně si zvykl. Jejich přítomnost mu už nepřipadala vůbec podivná, stejně jako absence hřejivých slunečních paprsků, jež zmizelo ve stejnou chvíli, kdy se z dříve bohaté prosperující země stalo tohle. Zem zapomenutá světem, bohy i lidmi...

Princ počítal už potřetí, ale stejně se mu počet tvorů noci zdál příliš malý. Pokud se nespletl, což po několikáté kontrole vyhodnotil jako nepravděpodobné, skoro čtvrtina siluet chyběla. To připadalo Kristiánovi zvláštní, tvorové noci byli opatrní, hned jak se začínali objevovat první sluneční paprsky, ukrývali se před nimi. Že by jich tolik zničilo denní světlo? To by Nelle nevysvětlil...

„No a co?" pokrčil rameny vzápětí. Promluvil sám k sobě, při zvuku jeho hlasu však tvorové noci zavlnili. Napadlo ho, co je mu vlastně po černovlasé bezcitné krásce? Co mu může udělat? Zabít ho? Kristián na okamžik zaváhal, jestli by to nebylo to nejlepší řešení. Konečně by tak skončil jeho život bez jídla, spánku, smíchu, jediného tónu lidského hlasu. Chlapec si povzdechl. Takové štěstí on nemá. Nella ho potřebuje.

Kristián se pustil do posledního přepočítání tvorů noci. Ti se vlnili jako sloupec dýmu zmítaný silným větrem. Už byli neklidní, noc se přiblížila a oni toužili moci už konečně odtud odejít  do některých království ničit a páchat zlo.

„Devět... sedmnáct... dvacet jedna..." odříkával nahlas. U počtu jedenadvaceti se však Kristián zarazil, neboť k němu zdálky dolehl... dívčí výkřik? Nejprve si jen myslel, že se mu něco zdálo, přece jen, byl zvyklý na roky samoty. Ovšem pak mu to došlo. To volala Elena. Že by právě z toho důvodu chybělo tolik tvorů noci? Pronásledovali ji? „Můžete jít," křikl přes rameno, aniž by se ohlédl a už zbíhal po polozhroucených schodech vedoucích paláce. Tedy alespoň pozůstatků paláce, jež přežily Nelliny čáry.

Hladina Vraního jezera se blyštila ve světle obou měsíců jako obrovské zrcadlo.

Kristián vyběhl do tmavé noci, světlo se mu odráželo od tmavých vlasů. „Eleno!" zvolal.

Nic. Žádná odezva. Zavolal tedy podruhé. Tatáž situace se opakovala. Nikdo se neozval.

Chlapec se rozhlédl. Na břehu Vraního jezera se rozprostírala obzvlášť neprostupná temnota. Alespoň to tak vypadalo, ovšem Kristián se nenechal zmást. „Pojďte sem!" Zakřičel na stíny ploužící se podél jezera.

Nejprve neochotně, ale nakonec přece jen poslechli. Kolem Kristiána se brzy shromáždil hlouček více než dvaceti siluet. „Jděte za ostatními. Společně pak můžete vyrazit do lidských zemí," sdělil jim s podivně smutným podtónem v hlase. Kdyby záleželo na něm, nikdy by ty bestie nenechal, aby někomu ublížili. Jen jednou se je však pokusil zadržet... A skončilo to naprostým fiaskem.

Kristián už neutrácel čas. Jakmile se mu z dohledu vytratil poslední ze skupiny tvorů noci, rozběhl se směrem k jezeru. Očima pátral ve tmě, chlapce sžíraly ty nejhorší obavy. Jestli Elena žije, musí jí pomoci; jestli ovšem ne... nikdy si to neodpustí...

Jakmile se chlapec přiblížil k jezeru na vzdálenost natažené paže, na obličeji ucítil mírné brnění magie. To znamenalo jediné...

Kristiánovy předtuchy se o několik vteřin později skutečně potvrdily, když dokonale celistvou hladinu rozčeřil výbuch světla a vzduchových bublin. Na hladinu vystoupal rychle se točící vodní vír a cosi vynesl na její povrch.

„Eleno!" bezděčně vyhrkl Kristián, když spatřil bezvládné dívčino tělo plavat na hladině. Dívka měla zavřené oči a její obličej v kombinaci se rty promodralými chladem nepůsobil příliš optimisticky.

Kristián skočil do vody, jež mu dosahovala sotva do pasu. Byla ledová, on však zimu nevnímal. Pevně uchopil dívčino tělo pod jejími pažemi a jako kdyby nic nevážila, vytáhl ji na břeh.

Elena stále nejevila jediné znaky toho, že je naživu. „Tohle ne, prosím," koktal chlapec.

Teprve po chvíli, trvající nesnesitelně dlouho, se Elena pohnula. Nejprve je tiše zasténala, načež se rozkašlala. Lapajíc po dechu se s Kristiánovou pomocí vytáhla do sedu. Dívčiny oči se zalily slzami. Elena nikdy nepocítila takovou intenzitu bolesti. Ani setkání s onou černovlasou podvodnicí nebylo zdaleka tak hrozné.

Od kašle zaškrábalo Elenu v krku. Trochu paradoxně dostala žízeň, ale když její pohled zavadil o tmavomodrou hladinu, zhloupl se jí žaludek. Dívka rychle uhnula očima jinam, shodou okolností její pohled zabloudil ke Kristiánově obličeji. Napadlo ji, že je to vlastně už podruhé, co ji zachránil...

V Kristiánových bouřkově šedých očích zářilo překvapení, což samo o sobě nahnalo Eleně strach. Proč na ni tak civí? Sledovala jeho pohled, který se střídavě přesouval k dívčinu předloktí a střídavě k jejím skráním.

Mrtvé noční ticho přerušil Elenin výkřik. Dívka jen mlčky hleděla na své levé předloktí, kde se nyní rozlévala velká tmavá spálenina. Cejch zmizel, nahradila ho kůže, která vypadala jako ji kdyby popálil neviditelný plamen. Avšak dívka tušila, že kůže ztmavlá žárem není to jediné, co ji potkalo. Bezděčně pozvedla ruku ke spánkům. „Co....?" pronesla dívka, rty se jí zachvěly a v očích jí zaštípala sůl slz. Dolehl na ni pocit, že v poslední době skutečně působí jako magnet, jenž zcela spolehlivě přitáhne všechny  možné maléry a katastrofy v okruhu deseti mil. Minimálně.

Možná čekala od Kristiána nějakou reakci, avšak ten pouze mlčel a sklopil oči k zemi. Dívka sama nevěděla proč, ale mrzelo ji to.

Elena se zadívala na svůj odraz zrcadlící se na hladině jezera. Díky svitu obou měsíců bylo skoro takové světlo jako ve dne a dívka tak mohla spatřit něco, z čeho se jí zatajil dech a směrem od hrudi až do konečků prstů se jí šířil ledový pocit. Jako kdyby ji sevřely pařáty mrazu.

V pískových Eleniných vlasech se klikatily také proužky, jejichž intenzivní stříbrná barva vypadala jako kdyby šlo o roztavené měsíční stříbro. „To snad ne... Jak se to.... Co se to..." mumlala konsternovaná dívka. Rty se jí chvěly a do očí se jí s pálením draly slzy, jež nedokázala potlačit.

„Promiň, je to moje vina. Moc mě to mrzí..."

Elena překvapeně vzhlédla. „Proč by to měla být tvoje vina? Tys mě nenutil do jezera skákat..." Radši už mu ale neřekne, že se odsud pokoušela utéct.

Kristián mírně zavrtěl hlavou. „Ne, ale mohl jsem ti to říct, varovat tě. Nanejvýš záhadné bylo to, že jsi sem prošla. Ale ani se tudy zpátky nedostaneš. Cesta je uzavřená a tebe... zasáhla magie..."

„Magie?" povytáhla Elena zkoumavě obočí. Magie přece patřila do pohádek a legend, ne však do skutečného světa. Ovšem, dívka v se vzápětí ušklíbla, nakolik se tento svět, v němž se ocitla, dá pokládat za normální a reálný?

Kristián přesvědčil: „Černá magie. Každého morálního smrtelníka by to zabilo. Promiň, bál jsem se ti to říct. Byl jsem zbabělec."

„Bál? Čeho?" pomyslela si dívka. Neuvědomila si však, že svoji myšlenku pronesla nahlas. To pochopila až v momentě, když jí Kristián odpověděl. Nejprve se zadíval někam za Elenino rameno, na obličeji se dalo přečíst kratičké zaváhání. Jako kdyby zvažoval, co říct.

Nakonec ale pronesl jen: „To je složitější. Bude nejlepší, když nebudeš vědět nic. Nechci, aby zlo, které se za mnou táhne jako stín," ušklíbl se, zjevně si vzpomněl na tvory noci a jejich siluetová těla, „ohrozilo i tebe."

„Zlo? Tomu nevěřím. Připadáš mi jako docela milý člověk..."

Kristiánovy oči spočinuly na dívce, která téměř hmatatelně cítila jejich neklid.

„Možná..." prohodil, „Teda až na to, že nejsem člověk. Už celá staletí."

Elena se dotkla princova předloktí. Sama si to gesto uvědomila až ve chvíli, kdy se jejich ruce střetly. Dívku však překvapila jedna věc. Už necítila chlad na chlapcově kůži. „Tvoje kůže už není studená!" vyhrkla. Co to mohlo znamenat?

Kristián si povzdechl. „Je. Pořád je stejně mrazivá. Stejně jako ta tvoje."

______________________
Ahoj, je tu další kapitola příběhu. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Tak co, jaké z ní máte pocity? Budu moc ráda za jakékoli vaše, připomínky, nápady, komentáře...♥️
Vaše -_Jana_-✨