Jak si Elena představovala život po smrti? Vlastně o tom nikdy moc nepřemýšlela. Lanternští kněží, kteří zavrhovali staré náboženství úzce spjaté s magií. S o to větší horlivostí hlásali dogmata náboženství nového. Tvrdili, že po smrti se člověk dostane na místo podle toho, jaký život prožil. Pokud byl zlý, obklopí jeho duši temnoty a démoni, pokud žil spravedlivě a v poslušnosti vůči panovníkovi - což nezapomínali tito věrozvěsti obzvláště zdůrazňovat - a svým pánům, všechna příkoří se mu tisíckrát vynahradila. Elena neměla ráda když si to věcech víry nemohla rozhodovat sama. Vadilo jí, že by měla jako hloupá ovce z davu věřících přejmout teze, jež hlásala ta církev, které bylo zrovna přáno.

Pokud ji však něco rozhodně překvapilo, bylo to místo, kde se ocitla. Byla přece mrtvá, musela se v tom jezeře utopit... Kolem dívky se rozprostírala jen tma a vnímala podivný houpavý rytmus.

Otevřela oči, ale kolem sebe viděla prozatím jen barevné skvrny. Teprve o několik okamžiku později, po chvíli intenzivního mrkání, se jí podařilo zaostřit. Ocitla se na skutečně podobném místě. Na místě, kde obloha byla temná jako hustá rašelina. K nebi čněly neméně ponuré rozvaliny, jejichž zdi zčernalých a pomalu se rozpadávaly vlivem neúprosného zubu času.

Největší šok ovšem pro Elenu bylo něco úplně jiného. Když zjistila, že se ocitla v náruči kluka, který mohl byla odhadem sotva o dva roky starší než ona, trhla sebou. „Okamžitě mě pusť!" křikla na něj a vyškubla se mu.

„Taky mě těší, krásná dámo," odtušil chlapec a mírně se uklonil. V tom gestu však bylo tolik ironie, že to Elenu rozčílilo. Aniž by dala mozku šanci, aby jí zradil od té bláhové myšlenky, dívčina ruka vylétla do vzduchu a dopadla na klukovu tvář s nečekanou razancí.

„Co to děláš?" podíval se na ni, v jasně šedých očích se mu zračilo čiré překvapení.

„Já?" div jí nespadla brada. „Vůbec netuším, jak jsem se tu ocitla, kde vůbec jsem," přejela znovu pohledem po pochmurné scenérii polorozpadlé zříceniny, „ani kdo jsi ty!"

Neznámý si povzdechl. Pootočil hlavou až mu do obličeje přepadly prameny tmavých vlasů. Elena ho nedůvěřivě sledovala. Nechápala žádnou širší souvislost s tím, co se stalo v jezeře a tím, kde je teď. Z tohohle nanejvýš podivného místa jí běhal mráz po zádech.

„Promiň, je to moje chyba. Měl jsem se představit. To víš, léta samoty..." usmál se mírně, vzápětí se uklonil: „Kristián, princ Havraní země."

„E-elena," podařilo se vykoktat zcela konsternované dívce. Havraní země, ten název jí byl povědomý, jako kdyby ho už ho někdy někde zaslechla. Uvědomila si, že na Kristiána upřeně zírá, což nepůsobilo příliš inteligentně. „Léta samoty?" Léta? Vždyť vypadal sotva na devatenáct. „Nikdo tu s tebou nechtěl zůstat? To jsi tak nesnesitelný?" neodpustila si drobné rýpnutí. Když si dala jedna a jedna dohromady, dovtípila se, jak se z vody jezera dostala. Měla by byla Kristiánovi alespoň trochu vděčná, jinak by ležela na dně ve stínu zelenkavých chaluh. Přesto jí na chlapci něco nesedělo, nevěděla co přesně, byl to jen tichý neodbytný pocit, intuice.

Kristián jen pokrčil rameny. „Možná." Víc neřekl a mezi oběma se rozhostilo ticho, jež se jako propast prohlubovala každou vteřinou.

„Můžeš mi poradit, kudy se odsud nejrychleji dostanu za hranice Lanternu?" Zvažovala jít na západ, do Avenijského království, kde by se snad mohla uplatnit v armádě tamější královny. Nebo se stát členkou váženého řádu kněžek.

Kristián se na ni zadíval svýma očima, jež měly barvu bouřkových mraků. Dívku napadlo, že ještě nikdy neviděla tak jasnou šedou barvu. Většina Lanterňanů měla duhovku modrou nebo hnědou, někteří zelenou. Elena měla pocit, že se jí jeho pohled propaluje až do samotného nitra duše. Jako kdyby snad viděl víc než by mohl spatřit obyčejný smrtelník.

Byla v pokušení uhnout očima před jeho spalujícím pohledem, ale poslední zbytky hrdosti, které jí události posledních hodin sebrat nedokázaly, jí to nedovolily. Upřený pohled mu oplácela stejnou mincí. Po chvíli Kristián však nakonec promluvil: „Spáchala jsi snad nějaký zločin? Nebo jsi zlodějka, která utíká před vězením?"

Elena nemohla věřit vlastním uším. Co si to vůbec dovoluje? Jakým právem ji podezírá?! „I kdyby, po tom ti nic není. Fajn, z Lanternu potřebuju co nejdřív zmizet, ale proč, to se tě netýká. Ale buď naprosto v klidu, nekradu, nikoho jsem nezavraždila a hned zase odsud vypadnu!" S tím se otočila na podpatku a zamířila k malé zahradní brance nacházející se v hradební zdi ohraničující zpustlou zahradu i tohle temné jezero.

„Počkej," zavolal za mil Kristián. V jeho hlase zněl provinělý podtón. Avšak Elena ho záměrně ignorovala. Nenechá se urážet kdekoli na potkání.

Přiblížila se k zahradní brance, když vtom ji na zátylku polechtal mráz a žaludek se jí stáhl tak silnou vlnou nevolnosti, až se dívka téměř předklonila. Na samém okraji dívčina zorného pole se objevil vzdušný vír, jenž se rychle zvětšoval a tmavl. Než se stačila dívka vzpamatovat, obklopil ji zástup temných siluet.

Takže takhle to je... Už pochopila, co se jí na Kristiánovi nezdálo. Není to takové neviňátko... on tu žije společně s těmi netvory. Netvory, co mají na rukou krev lidí, na nichž Eleně záleželo. Tvorové noci se pohnuli a jako jediná zlověstná vlna se dali do pohybu, zamířili vstříc Eleně.

„Stůjte!" Zaslechla za svým ramenem Kristiánův hlas. Tvorové noci se skutečně zastavili.

Takže oni Kristiána i poslouchají...

„A teď zmizte!" poručil siluetám, jež se za zlomek vteřiny skutečně rozplynuly přímo ve vzduchu stejným způsobem, jakým se objevily.

„Kdo jsi? Co máš s těmi bestiemi společného?" vyštěkla Elena na chlapce.

Kristián se ošil a sklopil šedé oči k zemi. „To je na delší vyprávění..." pronesl nakonec.

Není neznámým faktem, že býka nedokáže nic rozzuřit tak spolehlivě jako zamávání červenou látkou před jeho očima. Přesně taková efekt měla princova slova na Elenu. Dívce se před očima vzteky skoro zatmělo. Přestala se ovládat. Jediné, co její ochromenou myslí probleskovalo, byly obličeje dívčiných rodičů a Davida.

Elenina pravačka sjela k boku, kde se pod kabátem, jehož látka byla suchá, jako kdyby nikdy nenasákla vodou, ukrývalo pouzdro z hnědé kůže obsahující dýku s ostrou masivní čepelí.

Ve světle Modrého a Bílého měsíce se zaleskla Elenina dýka, aby se o zlomek okamžiku později zaryla do Kristiánovy hrudi.

Ostří prošlo hladce chlapcovou košilí, putovalo dál kůží, masem, až se zarazilo o žebro. To způsobilo, že se jílec zbraně vysmekl Eleně z ruky.

„Proč jsi to udělala?" obrátil k ní pohled Kristián. Jeho hlas se zlomil a chlapcovu tvář pokřivila grimasa bolesti.

Elena jeho slova přeslechla. Očima těkala ze svých rukou na prince a vlastní zbraň zabodnutou až po jílec v jeho hrudi. Nechápala, jak mohla něco takového udělat. Nechala svoji zlost, aby ji zcela ovládla, přehlušila rozum, utlumila morálku a jednala za ni. Dívka se nemohla ani pohnout, bylo jí samotné ze sebe a svých činů zle. Avšak co bylo největší ironií? Před několika hodinami ji obvinili z vraždy, kterou nespáchala. Hned dvakrát jí pomůže David a jako odměna na něj za to čeká smrt. Elena unikne, ale jen proto, aby se stejně stala vražedkyní, která by si šibenici skutečně zasloužila. Opravdu je tak špatný člověk? Kristián byl další, kdo jí pomohl, bez z něj by se  utopila. A ona? Bodne ho přímo do srdce...

Dívce se podlomily nohy, spadla do měkké trávy, jejíž seschlá stébla působila smutným dojmem.

Kristián si klekl vedle Eleny a jemně uchopil její bradu. I přes její vzdor jí donutil, aby se mu zadívala do očí. „Nechci ti ublížit. To, co jsi viděla..." odmlčel se. Snad hledal správná slova. Jeho levá ruka se stále dotýkala dívčiny čelisti a Elena si teprve nyní všimla, jak je Kristiánova kůže ledová. Dýka stále čněla z chlapcovy hrudi, ale v okolí rány nevytryskla jediná kapka krve.

„Je to jinak než si myslíš," povzdechl si po chvíli. „Rád bych ti řekl něco víc, ale věř, znamenalo by to velké problémy pro mě, ale při tebe by to bylo mnohem horší." Nato pevně uchopil jílec Eleniny dýky a jediným plynulým pohybem zbraň vytáhl. Dívka fascinovaně sledovala, jak se rozšklebené okraje rány zacelovaly, až se zcela spojily, nezůstala po nich ani malá jizva. Jako kdyby Kristiána nikdy nezranila. „Tohle je tvoje," pousmál se smutně, mnohem větší smutek se zračil i v jeho očích.

„Promiň," zašeptaly Eleniny vyschlé rty. „Vím, že to není omluva, ale ty bestie připravily o život lidi, které jsem měla ráda..."

Zadívala se na Kristiána. Pokud by čekala nějakou jeho reakci, nedočkala by se. Princ se díval do prázdna před sebe, snad jeho oči viděly dávné vzpomínky. „I já přišel o všechno. O všechny, na nichž mi záleželo. Stačil jeden okamžik..." řekl po nekonečně dlouhém mlčení. Elena měla pocit, že zahlédla, jak se mu zaleskly koutky šedých očí.

„To je mi líto."

„Nemusí. Neznala jsi nikoho z nich... Jsou už to celé věky."

Dívka si odkašlala. „Aha. A jak se odsud dostanu? Kterým směrem je západ?"

Kristián pokývl směrem k nádvoří, kde se v zčernalé pobořené zdi rýsovala poměrně zachovalá kovaná brána. „Tam je západ. Ale neodejdeš odsud."

Dívka se zamračila. Jak to myslí?! „Jestli odejdu nebo ne, o tom ty rozhodovat nebudeš!"

„Pleteš se. Hodně. A to v jedné podstatné věci - nerozhoduju o tom, kdo opustí brány tohoto hradu. Hrad zajatce nepropouští. Ani ven, ani dovnitř."

Dívka bojovně povystrčila bradu. „Jak jsem se sem tedy dostala? Zjevila jsem se tu jako ta tvá strašidla?"

Chlapec namísto odpovědi udělal krok k Eleně a jediným pohybem uchopil její levé předloktí. Vyhnul rukáv dívčím kabátu a odhalil tak znak kruhu prohnutí dvěma vodorovnými čarami. „Tak takhle to je," pravil spíš dala k sobě.

„Co jak je?"

„Prošla jsi uzavřenou cestou. To samo o sobě je nevídané. Ale tahle trasa je pouze jednosměrná... Ani tvoje schopnosti ti nepomohou tudy projít nazpět."

„Jednosměrná? Nerozumím ti ani slovo," zahlídla na prince znepokojeně dívka. „Prostě mi řekni, jaká nejkratší cesta odsud vede a já odejdu."

„Už jsem ti jasně řekl, že to nejde!"

„Proč?! Tak mi aspoň řekni, kde to jsem."

Kristián na chvíli zaváhal. Otočil se k dívce zády. O chvíli později se obrátil zpět k Eleně. Jeho obličej poznamenala hořká stopa smutku. „Tam, kde slunce nevychází."

___________________
Ahoj, je tu další kapitola příběhu. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Tak co, jaké z ní máte pocity? Budu moc ráda za jakékoli vaše, připomínky, nápady, komentáře...♥️
Vaše -_Jana_-✨