Nezmohla se na nic víc než obejmout si pokrčená kolena a přitáhnout je k sobě. Alespoň natolik, nakolik to dovolily železné okovy.

Dívka stále nedokázala uvěřit realitě. Připadala si jako uprostřed noční můry, kde nic nedávalo smysl.

Elena očekávala, že jí budou neklidnou myslí vířit desítky myšlenek, stovky pocitů, jenže namísto toho si připadala neuvěřitelně klidně. Jako někdo, kdo balancuje na okraji útesu vybíhajícího nad temnou propastí. Jako někdo, kdo si uvědomuje možné nebezpečí v podobě hodně pravděpodobného pádu ze závratné výšky. Zároveň však jako někdo, kdo se se svým osudem smířil.

Ale smířila se s tím, že ji nespravedlivě obviní a potrestají jako nejhoršího zločince? Popravy se konaly obvykle za svítání přímo na Hlavním náměstí, v samotném srdci města. Určitě dorazí nespočet lidí. Všichni si budou myslet, že ona zavraždila hrdinku. Hrdinku, jež měla přinést spásu celému Lanternu. Lanternu, který údajnou Eleninou „vinou" ovládne zlo.

Nesnese takové ponížení. Zkusmo špičkou prstů druhé ruky ohmatala kovové náramky poutající jí ruce. Neměly hrany. Copak tu není nic ostrého, nic, co by jí mohlo pomoci přeseknout nit vlastního zatraceného života? Hořce si uvědomila, že její žití nemělo cenu ani pro ni samotnou. Nedokáže žít s pocitem bezmoci, že se nemůže bránit křivému obvinění. K její smůle nebo štěstí se tu však nepovaloval ani obyčejný hliněný střep.

Do konce života jí zbývalo už jen několik málo hodin. Za chvíli vyjde slunce a až nebe protknout pastelové barvy úsvitu, kolem krku se jí obtočí jako zákeřně hadí tělo oprátka z konopného provazu.

Eleniny emoce se spojily v jednu silnou bouři, která zmítala dívčiným nitrem. Tatam byl ten apatický klid.

Za oknem se ozvalo zakvílení větru, jenž ještě zesílil. Přes silné kamenné stěny prošel úder hromu. Ten hlasitý zvuk přijel dívce až do morků kostí. Do oči jí vystoupaly slzy. Ve stejném momentě se na hlavní město Berell spustil hustý déšť.

Byla to jen náhoda? Dívka na náhody nevěřila. Ale i kdyby ano, věděla něco, co nikdy nikomu neřekla. Ani Davidovi se o tom nikdy nezmínila třeba jediným slovem, nikdy nic nenaznačila. Její nálady se až příliš nápadně shodovaly s aktuálním počasím. Obzvlášť když dívka cítila silnou emoci jako strach, zlost nebo hluboký smutek, který drtil srdce na hromadu střepů, dělo se něco, co zcela přesahovalo lidský rozum. I sebehezčí počasí se dovedlo během chvilky změnit na takový nečas, jaký se právě proháněl venku.

Zablesklo se a miniaturním oknem do cely prostoupilo trochu žlutobílého světla. Hrom, který následoval o chvilku později, přehlušil zarachocení klíčů v zámku. Na to, že sem někdo míří, Elenu upozornilo až světlo z chodby, jež vklouzlo do šera otvíranými dveřmi. Otevřely se jen trochu, jen na sotva patrnou škvíru.

Nejspíš to bude jen voják, který ji má přivést na popravu. Jako odsouzenkyni. Všichni jí budou opovrhovat, plivat na ni, budou ji proklínat... Co na tom, že neprávem?

„Eleno, jsi tu?" ozval se hlas, který by si nikdy dívka nespletla.

Zalapala po dechu. „Davide?" Snad si s ní zlomyslně pohrávaly vlastní smysly. Jak by mohl být tady? Jak by se dostal přes všechny ty stráže?

Namísto odpovědi se dveře jen šířeji otevřely, ale jen natolik, aby se vzniklou mezerou dokázal nově příchozí protáhnout. Pak je za sebou přivřel. I ve špatném světle poznala jeho obličej. Elena nemohla věřit svým očím.

Natáhla k chlapci bezděčně ruce. „Proč jsi tady?" Pořád nechápala, proč se tu objevil, proč tolik riskoval. Vsadila by krk na to, že se zařadila mého nejpečlivěji střežené vězně desetiletí, možná i celého století. Hořce se však vzápětí usklibla relevantnosti té pomyslné sázky. Za několik hodin svůj krk prohraje. Proč se David vystavil takovému nebezpečí, jen proto, aby se s ní rozloučil?

Nebe rozťal blesk. V jeho bělavém světle bylo patrné, jak chlapec ztěžka polkl, až mu na krku poskočil ohryzek. „Možná proto, že nevěřím ve tvoji vinu. Adina byla husa, ale ty bys ji nezabila."

Dívka „Věří tomu všichni... Myslela jsem, že i ty..."

Kdybych tomu nesmyslu uvěřil, nepřišel bych za tebou. Chci ti pomoct."

Jak by jí mohl pomoci? I kdyby se jim povedlo dostat jen na chodbu vězení, ihned se kolem nich jako roj vos objeví zástup palácových strážců. Sami dva těžko něco zmůžou proti takové přesile. Vražedkyni hlavní hrdinky chtělo vidět na šibenici hodně lidí. Možná se i poperou o přední místa přímo u popraviště, určitě už se nemohou toho pochmurného divadla dočkat...

Z neveselých představ vlastní popravy vytrhl dívku Davidův hlas. „Nemáme moc času, musíme odsud co nejrychleji zmizet," pobídl ji a pomohl jí vstát ze země.

Dívka se jen ironicky ušklíbla: „Ty umíš čarovat? Protože jestli ne, těžko se odsud nepozorovaně dostaneme."

„Kdy se z tebe stal takový cynik?" prohodil chlapec a Elena měla pocit, jako kdyby se jí vracela alespoň část ztracené sebejistoty. Tuhle vlastnost měla na svém nejlepším příteli snad nejradši. I když ji svíral sebevětší smutek, David ji vždycky dokázal rozesmát.

...Elena si mnula zápěstí odřená do krve. Pozůstatek objetí kovových okovů. V rukou svírala jako vzácnou relikvii látkový balík. Chlapec jí přinesl i nějaké její oblečení.

Společně s Davidem procházeli dlouhou chodbou. Když míjeli strážnici, zpomalili krok. Bylo to však zcela zbytečné. Všech deset vojáků leželo na zemi nebo jejich hlava spočívala na desce stolu. Ani jeden z nich se nehýbal. Dívka po Davidovi překvapeně zahlídla.

Chlapci se po rtech rozlil rošťácký úsměv. „Nemožné hned, zázraky na počkání. Uspávadlo a silné víno dělají divy."

...Elena se zamyšleně dívala do živelných plamenů ohně, z něhož občas se zaprskáním vylétly zářící jiskry vzhůru k obloze.

Temnotu odcházející noci na nebi roztrhaly pastelové barvy úsvitu. Avšak i navzdory tomu, že dívka seděla v blízkosti plamenů, jež jí předávaly část svého horka, Eleně téměř drkotaly zuby. Jako kdyby se jí zima zažrala pod kůži.

Ještě teď měla v paměti tmavé obrysy šibenice, čerstvé zhotovené v samém centru hlavního města. Tesaři si pospíšili... Přece jen, tak ohavné zločince netrestali každý den. A možná za tím bylo i víc. Eleně v uších rezonovala škodolibá slova jednoho z vojáků, který ji vedl zpět do vězení. Tesařům prý královi lidé slíbili nemalou odměnu, když budou s prací hotovi do svítání.

Do svítání, jež přicházelo právě teď. Měla by cítit úlevu, místo toho se dívce zdálo, že ji už od cestou nočními ulicemi, mrazí na zátylku a cejch na levém zápěstí jí pulsoval. Kůže byla horká, přesto zkoušená mrazem.

Vedle Eleny se tak tiše, až se téměř lekla, objevil David. Beze slova na zem odhodil otep chrastí. Posadil se vedle Eleny a jeho paže ji objala kolem ramen.

Uvědomila si, jak je ráda, že ho má. Riskoval pro ni všechno, kdyby je dopadli, nevisela by jen domnělá vražedkyně... A navíc, David měl téměř na dosah ruky povýšení, brzy se mohl stát jedním z armádních velitelů. Namísto toho se rozhodl, že raději zahodí své sny, jež pro něj tolik znamenaly, kvůli své kamarádce.

Proč?" zeptala se dívka s pohledem upřeným do tančících plamenů.

David se k ní otočil, v modré duhovce zářila otázka. „Co proč?

„Vždyť stát se jedním z armádních velitelů bylo vždycky tvým snem. A chceš se toho všeho vzdát? Kvůli mě?"

Pokrčil rameny. Jeho paže zůstala položena na Eleniných ramenou a dívce blesklo hlavou jak se s ním cítí v bezpečí. Zvláštní, po tom, co ztratila domov i rodinu, jako kdyby nikam nepatřila. „Kariéra není všechno," odpověděl David.

„Ještě je čas. Můžeš se vrátit. Nikdo nepozná, že jsi mi pomohl k útěku ty."

„To v žádném případě neudělám. Přece jsem ti řekl, že kariéra pro mě není tak důležitá. Mnohem přednější je pro mně, abys byla v pořádku."

Elena si nebyla jistá, co na to odpovědět. V hlavě jí vířil chaos, raději proton mlčela.

Oba se dívali do plamenů ohně vyzařujícího měkké světlo a příjemný chlad, který sváděl souboj s přicházející zimou.

Přestože pomalu začínalo svítat, šero panující kolem tomu příliš nenasvědčovalo.

Eleně se zdálo, jako kdyby se ještě o něco víc ochladilo. Na zátylku cítila, jak se jí o odhalenou kůži otírají slabé záchvěvy vzduchu. Lesem se proháněl mírný vánek.

Netušíš, proč se na tebe pokusila tu vraždu hodit?" zeptal se najednou do ticha David. Nahlas zauvažoval: „Ale je docela zvláštní, že jsem ji u dvora ještě neviděl. Kdyby patřila mezi dvořany, ani bych se nedivil. Přesně to by jim bylo podobné. Ale tohle?"

„Možná jsem se jen byla ve špatnou chvíli na nesprávném místě..." navrhla jedno vysvětlení dívka. Ve skutečnosti tomu však příliš nevěřila. 

Davidova tvář osvětlená plameny se zamračila. „Jak já nenávidím tyhle zákeřné intriky mocných! Hlavně, že si pro sebe urvou peníze a vliv. Přesně ve stylu účel světí prostředky!"

„Říká ten, jehož otec roky pracoval jako královský komoří," ušklíbla se Elena. Vzápětí jí však smích zamrzl na rtech, neboť levým zápěstím jí projela tepavá bolest. Pod látkou cítila, jak jí kůže v místě, kde měla cejch, pulzuje.

Očima přejela po okolí zahaleným šerem. Chvíli se nedělo nic. Už si chtěla oddechnout, že ji pouze varují smysly, na nichž se podepsala únava i emoce. Ovšem při pohledu doleva její pohled periferně zachytil kratičký rozmazaný pohyb. Snad se jen ve spánku pohnula koruna vzrostlého jehličnanu. Nebo se poblíž pohybovali... oni...

Dívka ztuhla a sykla chlapci do ucha: „Nehýbej se. Možná jsou tady."

Jen z představy, že by měla znovu potkat hovory noci, se jí žaludek sevřel v křeči a drobné ledové jehličky hrůzy začaly proudit dívčinými žilami.

Silueta se přiblížila. Postava zhmotněná z tmy se zastavila těsně před Elenou a Davidem. Poslední špetka naděje, že si jich tvor noci nevšimne, se rozplynula.

Elena nedokázala udělat vůbec nic. V předloktí jí divoce škubalo, na čele se jí perlily kapky potu a nedokázala odtrhnout pohled od nehmotného těla před sebou.

„Eleno," zaslechla. Na rameni jí zahřál horký dotek Davidovy dlaně. „Poslouchej. Uteč," šeptal chlapec naléhavě.

Dívka ho však nevnímala. Její pohled fascinovaně studoval do nejmenších podrobností tělo ze zhmotněnlého dýmu. V mysli jí vyplouvaly znovu oživlé vzpomínky staré víc než tři roky. Viděla před sebou zkázu, plameny hladově pohlcující celou vesnici a kolem vířníci stíny tvorů noci. Elena se nedokázala pohnout. Bylo jí zle a cítila se strašně slabá. Do žil se jí vkrádal chlad ostře kontrastující s horkem tepající kůží v místě cejchu.

David dívku oběma rukama popadl kolem ramen a otočil ji k sobě. Donutil ji, aby se na něj podívala. Teprve když se jí zblízka zadíval do očí, ta podivná mlha z jejích očí spadla a zorničky znovu dokázaly zaostřit.

„Běž. Prosím!" pronesl, tentokrát důrazněji David. Zatřásl Eleninými rameny, aby získal dívčinu pozornost. Ale už bylo pozdě, kolem nich se jako hrozivá zeď vyrojil zástup stínů. Tvorové noci. Byli tady.

Ucítila povědomou železitou vůni. Vrhla pohled po Davidovi stojícím po jejím boku. Chlapci po levém předloktí stékaly prameny krve. V pravé ruce držel vlastní zakrvácenou dýku. „Uteč, Eleno." V očích mu zaplál zvláštní oheň odhodlání.

Z ohniště vytáhl dlouhou větev, jejíž opačný konec hořel živým plamenem. Pak se bez zaváhání vrhl mezi tu ponurou hradbu mlžných těl.

________________________________
Ahoj, je tu další kapitola příběhu Princ temnoty. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Tak co, jaké z ní máte pocity? Budu moc ráda za jakékoli vaše nápady, připomínky, komentáře...♥️
Vaše -_Jana_-✨