Hlava Eleně třeštila bolestí. Dívka opatrně otevřela oči a zaúpěla. Jako kdyby se jí dovnitř lebky zabodly ostré úlomky.
Kolem sebe cítila netypické aroma pomalu práchnivějící slámy. Do těla se jí nenápadně, beze spěchu zakusoval lezavý nevlídný chlad. Na zápěstí jí chrastily železné okovy.

Nazdvihla se na lokti a opřela se zády o kamennou zeď. Ihned však odporem ucukla. Dotkla se odhalenými rameny studených kamenných kvádrů, na nichž se vysrážela vzdušná vlhkost. Někde v koutě se ozvalo tiché zapískání prozrazující přítomnost myši. Nebo myší. Fuj, jak jen nenáviděla ty malé chlupaté tvory, především malá korálová očka, protáhlý kornoutovitý čumák a lysý ocásek. Za jiných okolností by s odporem vyjekla a snažila se dostat od myší co nejdál. Ovšem nyní se ani nepohnula. Neměla dostatek sil. A líp jí nebylo ani na duši.

Panovala tu tma, přesto Elena nepotřebovala příliš dlouho přemýšlet nad tím, kde a jak se ocitla. Zřejmě si myslí, že to ona zavraždila Adinu a proto ji ubytovali v jedné z vězeňských cel. „Nic jsem neudělala! Hej, slyšíte? Nemám na rukou krev!" zavolala, jak nejhlasitěji dovedla. Její vlastní slova se k ní však vrátila zlámaná a zesílená ozvěnou, jak je odrazily zdi vězeňské kobky. Dívka to vzdala. Bylo marné přesvědčovat o své nevině prázdné vězení. Vězení. Vězeňské. Na jazyku převalovala hořkou stopu, jež po sobě tyto myšlenky zanechaly. Raději by vypila celé vědro pelyňkového čaje, jen kdyby tohle všechno nebylo víc než zlý, pořádně zmatený sen. Dívka dokonce pevně stisknout oční víčka, až se jí za nimi rudě zablesklo. Po chvíli oči otevřela, ale nespatřila nic jiného než tmu. Přes obličej ji udeřila dobře známý pach hnijící slámy, z nějž se Eleně div nezvedl žaludek.

Zatraceně! Elena cítila, jak se jí do očí derou slzy. Nic neudělala, byla nevinná. Ale co bylo ještě mnohem horší než vědomí, že ji nejspíš potrestají za zločin, jenž nespáchala? Dívce se pořád v mysli objevovala vzpomínka na hlavní hrdinkou a tu temnou červenou linii, jež se jí táhla napříč bělostnou kůží. Jediná tenká čára dokázala vzít život stejně spolehlivě jako úder mečem, stejně bezpečně jako lahvička s jedem.

Co bude s královstvím? Skutečně ho při zimním slunovratu, který se neúprosně blíží, pohltí tma? Ovládnou Lantern tvorové noci, nebo zemi zcela zničí? Na vlastní oči viděla, jak dokáží tyhle zlověstné bytosti rozsévat zkázu. Neznají lítost, soucit.

Cela, jež se stala dívčiným nedobrovolným domovem, měla jen jediné malé okénko. Bylo tak úzké, že by se jím neprotáhlo ani dítě, přesto ho na čtyři části rozdělovala masivní kovová mříž. Venku se proháněl s kvílivým jekotem vítr, prošel snadno i oknem a ochlazoval i bez toho studený vzduch v kobce.

Elena si přitáhla svůj plášť blíž k tělu, aby se alespoň trochu zahřála. Měla by se alespoň pokusit usnout. V tuhle chvíli stejně nic nezmůže a když už nic jiného, možná nabere špetku sil. Nejspíše se jí stejně nepovede propadnout se do říše snů, odtrhnout se od reality, jež byla zatraceně krutá. A nespravedlivá ještě o to víc.

Ještě když dívce hlavou létaly myšlenky zběsile jedna přes druhou, klesla jí oční víčka a na ona skutečně usnula. Ale nebyl to klidný spánek. Zdálo se jí, jak jsou její dlaně zcela pokryté čerstvou lepkavou krví. Ruce jí sžíralo horko, jež páchlo intenzivně po rzi.

Ozvalo se zarachocení kovu.

Eleniny vycvičené smysly se téměř ihned probraly a dívka chtěla vyskočit na nohy. Ovšem zapomněla na okovy poutající její zápěstí a svalila se zpátky. Silná vrstva slámy ztlumila dívčin pád, ale několik ostrých stébel Elenu bolestivě škráblo.

Dveře cely se otevřely. Úzkou škvírou se protáhl dovnitř kužel naoranžovělého světla loučí umístěných v kovových držácích na stěně chodby.

... Slavnostní palác zámku byl proslulý honosnými plesy a slavnostmi, jaké se zde pořádaly. Stěny pokrývaly tapety světlých barev, tu a tam problesklo zlato nebo mramor, z nějž tu bylo zhotoveno několik soch. Na stěnách se blyštil nespočet  zrcadel různých tvarů a velikostí. Ovšem dnes se tu namísto slavnosti konal královský soud.

Král Albert seděl na trůně umístěném na vyvýšeném stupni, k němuž vedlo několik schodů pokrytých rudým kobercem. Albert se lokty opíral o postranní podpěrky a bylo na něm vidět, jak se usilovně snaží potlačit zívnutí. Zřejmě i jeho vytáhli z postele.

Elena pocítila alespoň malé zadostiučinění. Nevyspí se, ale ani králi nebyl dnešní noci dopřán klidný spánek. Nicméně krále nepodezírají z vraždy...

Dívce úsměv zamrzl na rtech a do zad ji udeřilo ratiště kopí nejbližšího palácového strážce. „Ukloň se Jeho Veličenstvu," sykl důrazně a srazil dívku na kolena. Nečekala to a její tělo zesláblé vyčerpáním nebylo zrovna silnou oporou. Upadla na zem, na podlahu z modře glatovaných keramických dlaždic. Při pádu se její obličej otřel o dlaždice a Elena si tak odřela i druhou tvář.

Chtělo se jí konečně nebránit slzám, rozplakat se. Jenže neudělala to. Místo toho zvedla bradu vzhůru. Možná ji k tomu vedly škodolibé pohledy shromážděných dvořanů. Královské dvory byly vždycky promořené falší a neupřímností. Když ale pohledem přejížděla po zástupu snobů, její oči zachytily obličej Davida. Ten se snažil tvářit neutrálně, přesto nedokázal potlačit smutek a zklamání. Elenu bodlo u srdce. Ani David, její nejlepší a zároveň jediný přítel, nevěří v její nevinu...

Král si zamnul přemýšlivě bradu a pak pomalu pronesl: „Nebudeme to příliš protahovat." Ten hraný podtón shovívavosti ji rozčílil. Za Albertovou klidnou maskou však dobře probleskovala panika. Elena si dobře všimla poplašených jisker v králových očích. A nedivila se mu. Vidina tvorů noci, jež se chystají ovládnout království, patřila mezi strašáky jak urozených, tak prostých lidí.

„Co protahovat? Myslíte tuhle trapnou frašku?" řekla Elena úmyslně co nejhlasitěji. Neměla žádný plán, nikdy nebyla zvyklá cokoli plánovat. Měla jen nepatrnou špetku naděje. Pokud ostatní tady v sále přiměje, aby ji poslouchali, možná je přesvědčí, že ona není vrahem.

„Jsi u královského soudu!" napomenul dívku okamžitě jeden ze tři přítomných soudců.

„Odpusťte, vážený královský soude, moje Veličenstvo, ale mám právo se obhájit. Hledáte vraha, ale já jím nejsem. Nemám na rukou krev!"

„To tvrdíš ty. My máme svědka," pronesl soudce sedící u levého konce stolu. Měl bílou paruku a na nose mu seděly brýle.

Svědka?! Přeslechla se snad? Jak by mohli mít svědka, vždyť ona Adinu nezabila.

„Můžeme předvolat svědkyni, Vaše Veličenstvo?" otázal se třetí ze soudců, který až doposud mlčel. Poté, co král jen stroze pokývl, zavolal soudce na hofmistra: „Přiveďte baronku!"

... Křídla širokých dveří se otevřela a do místnosti vešla ladným krokem nádherná černovlasá žena. Byla ověšená zlatými šperky, které skvěle ladily k šedé barvě saténových šatů.

Elena ji sledovala zachmuřeným pohledem. Usilovně přemýšlela, kde už tu ženu viděla. Byla jí hodně povědomá... že by ji potkala na některém z plesů nebo slavností?

Albert vybídl baronku, aby soudu řekla vše, co ví.

Ve chvíli, kdy začala baronka mluvit, Elena si vzpomněla. Jazyk se jí přilepil na žízní vyschlé patro.

Nechápala, proč baronka vypovídá křivě. Ta žena lhala, ale proč? Skoro to působilo, jako kdyby se chtěla Eleny zbavit. Na dvoře sice panovala rivalita mezi dvořany i v armádě, nebylo však tohle za jakoukoli myslitelnou hranou?

Černovlasá šlechtična mluvila ještě dlouho. Klidným vyrovnaným hlasem líčila jednu vymyšlenou lež za druhou.

Dívka už se nebránila. Nezbyla jí ani špetka odhodlání a sil. Nabyla dojmu, jako kdyby vraždila sama baronka a vinu se snažila přehodit na Elenu.

Nakonec byla Elena téměř ráda, když baronka svoji nepravdivou řeč ukončila. Soudní porota jednomyslně vynesla rozsudek, který král Albert potvrdil jediným kývnutím.

Nikomu nestála za jediné slovo. Jako zlověstná tečka za celou tou komedií zazněl úder soudcovského kladiva.

Už o tom nebylo pochyb. Za svítání se Elena stane další z obětí věčně hladové bestie, která nese stejně odporné jméno. Šibenice. 

______________________
Ahoj, je tu další kapitola. Tak co, jaké z ní máte pocity? Jak myslíte, že se budou události vyvíjet dál? Popraví Elenu za vraždu, kterou nespáchala? Budu moc ráda za jakoukoli vaši připomínku, postřeh, nápad, komentář... Samozřejmě potěší i votes⭐️... 😉
Vaše -_Jana_-✨