Dá se také psychické utrpení hodnotit na škále, jež by určovala práh bolesti? Ačkoli se Eleně zdálo, že její zármutek se při pohledu na své blízké - jejich mrtvé duše a na Kristiánův obličej plný podlitin - stále zvětšuje, téměř se až divila, jak je to vůbec možné. Jako kdyby se ocitla na dně propasti smutku, jejíž dno se posouvalo níž a níž, stále do větší a beznadějnější temnoty.

Zlato slunečního kotouče zrudlo a jeho krev se pomalu rozlévala po obloze. Vytvářela zářivé šmouhy, které se stávaly tím víc intenzivnějšími, čím blíž se klonilo slunce k západu.

Za okamžik se už stará věštba naplní. Lantern ovládne věčná temnota.

Elena záhy zjistila, že není jediná, kdo se dívá na slunce, jež nejdéle za půl hodiny zapadne. Nad Lanternem už se nikdy nerozední. Slunce, přívětivé a životadárné, nahradí ponurý Modrý měsíc. I ostatní hleděli na nebe, které zakrýval pomalu přicházející večer.

Dívka cítila, jak se jí do očí derou slzy. Nella vyhrála.

Černovlásčiny oči se stočily směrem k rudnoucímu obzoru. Na obličeji se jí rozlilo zvracené uspokojení. Pak se otočila k Eleně částečně bokem tak, aby stála k zástupu tvorů noci čelem. Zvedla do vzduchu ukazováček a ukázala zleva doprava. „Vydáte se mezi tu obyčejnou smrtelnickou lůzu. Vy dva tu zůstanete," oznámila.

Při tónu čarodějčina hlasu se siluety poddajně vlnily. Jako kdyby jí doslova visely na rtech. Sotva dořekla, vrcholek kopce se znatelně uvolnil poté, co téměř všechny siluety zmizely.

„Nello, varuji tě. Snažíš se překročit až příliš pevné hranice. Vymstí se ti to," zvolila zničehonic Ariadne. Ve větru jí vlály sněhobílé vlasy, mezi obočími se jí rýsovala kolmá vráska.

„Ještě sis nezvykla na to, že každá už přes čtyři staletí stojíme na opačné straně? Pro mě už žádné vaše směšné, možná přímo hloupé zákony neplatí!"

„Naposledy..."

Nella div neposkočila zlostí na místě. „Co? Chceš mi zase radit? Ale to je asi to jediné, co můžeš! Narozdíl ode mně nemáš takovou moc, a například o použití násilí si můžeš nechat leda zdát. Podívej, jsem mocnější než ty!"

Černovlasá čarodějka ukázala na Elenu, již ve chvíli obklopila dobře známá krusta bolesti. Snažila se vzdorovat. Marně.

Dívka neviděla přes clonu slz nic jiného než mžitky. Znenadání však bolestivé záchvaty ustaly. Svaly na pažích se jí námahou třásly, ale i přesto se jí podařilo vytáhnout se do sedu. To, co vzápětí spatřila, vyrazilo Eleně dech. Kristián zápasil s tvory noci a když se mezi jejich nehmotnými těly prosmýkl, vrhl se na Nellu a srazil ji k zemi. Čarodějka vykřikla a snažila se bránit chlapcovu útoku. „Uteč, Eleno!" zavolal na dívku s námahou.

O chvíli později vzduch explodoval a mohutná vlna magie odhodila Kristiána několik metrů daleko, kde zůstal ležet v bezvědomí.

„Tys ho... zabila?" vyhrkla Elena zoufale. Už jí nezáleželo na tom, že ta krutá čarodějka uvidí její smutek.

„Ne," ohrnula ret Nella. „Ale zabiju tebe."

Ariadne zastoupila sestře cestu. „Nedělej to." Její mladší sestra ji však obešla a pokračovala dál k dívce. Zbývaly ještě tři kroky, Nelle na rtech pohrával úsměv toho, kdo si je svým vítězstvím jistý. Vtom se mezi Elenu a černovlasou čarodějku vrhl Zach.

Čarodějka se zastavila. Uchopila Zachovu bradu a do kůže mu zaryla dlouhé špičaté nehty. „Na co si to hraješ?" procedila skrz zuby s neskrývaným odporem. „Jsi zbabělec. Zrádce. No jen se pochlub, pochlub se tady našemu děvčeti, jak to celé ve skutečnosti bylo."

Zach sklopil své pomněnkové oči k zemi, rozpačitě se zadíval na špičky vlastních bot, jako kdyby mu najednou připadaly strašně zajímavé.

„Nepovíš?" rozesmála se Nella. „Tak dobře, řeknu jí to já. Spolupracoval se mnou. Je to zbabělec, co za vidinu vlastní svobody neváhá obětovat druhé. Aby si zachránil vlastní kůži, přivedl mi tě až sem. Jako na stříbrném podnose."

Eleniny bolestí otupené smysly sotva pronikly do významu těch slov. Zvedla pohled svých smaragdových očí a pevně se zadívala na Nellu. Nenáviděla ten její sebejistý škleb. Dívka si ještě povšimla, jak se Zach zadíval kamsi za její rameno a pak se vrhl na Nellu. Do dívčina zorného pole o chvíli později vešel i Kristián. V potlučeném obličeji se mu zračila únava, po spánku mu stékala stružka vlastní krve a jeho dlaň svírala... Elena zamrkala. Chlapec v ruce držel její vlastní nůž.

Všechno se seběhla tak rychle. V jednu chvíli Nelle natahovala prsty jako v křeči k nebi. Kolem zápěstí jí vyrazily tmavé pruhy dýmu, jež vzápětí zmizely, následované čarodějčiným výkřikem a bolestivým zachroptěním. Z hrudi jí trčela rukojeť Elenina vrhacího nože.

Obličej černovlasé čarodějky se zkřivil do bolestivé grimasy. Z koutku zářivě rudých rtů jí unikl tenký pramínek krve, jenž se na Nellině porcelánové kůži ponuře zablyštěl.

Elena vykřikla. Sama nevěděla, jak se jí podařilo postavit se na nohy. Trochu se jí zatočila hlava, ale cítila, jak se jí do žil vrací alespoň nepatrný zlomek sil.

„Sestro...." Elena zaslechla tichý hlas bělovlasé čarodějky. Z Ariadniných očí barvy tmavě modrého sametu se skutálelo několik průzračných slz.

Elena pátrala očima po Zachovi. Chlapec ležel na zádech a jeho oči se upíraly k nebi, jako kdyby se snažily tím strnulým pohledem proniknout vzdálenou oblačnou klenbou. Na krku se chlapci rozlévala tmavě červená spálenina ve tvaru ruky. Při pohledu do jeho očí potažených zvláštním skelným povlakem se kolem Elenina srdce ovinula mrazivá síť. Zachránil jí život. A zaplatil za to svým. Nebeští bohové...

Elena se zadívala na Kristiána. Ten její pohled opětovat, ale v okamžení se jeho tvář zkřivila bolestí. Přitiskl si dlaň na žebra. Chlapci se podlomila kolena a Elena jen na poslední chvíli zmírnila jeho pád.

„Co je ti?" vykřikla s nefalšovaným strachem. Chtěla mu rozepnout knoflíčky košile, aby se podívala, jestli nenajde na jeho těle nějakou ránu. Kristián však dívku chytil za ruku a jemně stiskl její dlaň.

„Naše životy..." začal, ale přerušil ho záchvat kašle, jenž zlomil chlapce v pase. „Jsou provázané."

„Ale," namítla Elena a zadívala se na Nellu, jejíž obličej získal ještě o něco bledší odstín a z rány v hrudi jí pozvolna, po malých kapkách vytékala krev. „Tys ji nezabil."

Kristián neodpověděl. Jeho víčka poklesla a chlapec se ponořil do hlubin bezvědomí.

„Nemohl jí zabít," uslyšela dívka a na rameni jí zahřál dotek dlaně. Ariadne přišla blíž. „Srdce mé sestry je dobře střeženo. Jestli se nebojíš, můžeš ho získat."

„To by znamenalo, že..." zbytek věty nechala viset ve vzduchu. Nedokázala na to témeř ani pomyslet, natož vyslovit.

„Je tu jeden způsob, jak můžeš moji sestru porazit. Navždy."

Elena vytřeštila na bělovlasou čarodějku své smaragdové oči. „Proč mi chcete pomáhat? Vždyť je to vaše vlastní sestra."

Ariadne odvrátila oči. Za jejími safírovými duhovkami zuřila bouře smutku. „Právě proto. Spáchala až příliš mnoho zlých skutků. Nechci jim dál nečinně přihlížet."

Elena nakrčila podezřívavě čelo: „A proč to neuděláte vy sama? Vy jste mocná kouzelnice, ovládáte magii..."

Ariadne přikývla. „Trochu moc otázek na tak málo času, kolik máme. Ale dobře, Světlá čarodějka nesmí druhým uškodit. Jen pozor, nedej na první pocit. Magii ovládáš i ty. Když ses podruhé setkala s vodami Vraního jezera, ta síla se uvolnila a z cejchu ti přešla do krve. Je jen lépe skrytá, musíš ji probudit. Cítit."

Necítila nic. Jen nekonečnou hlubokou jeskyni smutku a beznaděje, do níž se ukrylo Elenino srdce. Zrychlený tep se odrážel od chladných nepřívětivých stěn a tíseň, jakou to vyvolávalo, plnila dívčiny oči slzami. „Nerozumím."

„Pokud něco opravdu chceš, musíš to chtít celým srdcem. Ale rozmysli se rychle. Ve chvíli, kdy mezi mraky zmizí ten nejposlednější sluneční paprsek, Lantern ovládnou tvorové noci a..." zaváhala. Elena postřehla, jak se Ariadnin hlas mírně zachvěl. „... a moje sestra."

Elena natáhla ruku a pohladila Kristiána po lícní kosti. Přitiskla své rty na jeho. „Promiň," zašeptala. Chvíli zaváhala, ale pak ještě tišším, sotva slyšitelný hlasem dodala: „Miluji tě." Už se rozhodla. Dívčino srdce roztříštilo kladivo žalu na tisíce droboučkých kousků. Přesto věděla, že to musí udělat. Má alespoň zlomek naděje, možná uspěje a podaří se jí zachránit tisíce obyvatel Lanternu a zastavit nebezpečnou temnotu. „Co mám udělat?" obrátila se na Ariadne.

„Podívej se napříč planinou. Pochopíš. Jen nezapomeň, naslouchej vlastnímu srdci." Bělovlasá čarodějka ukázala před sebe. Sotva se dívka podívala směrem, jímž Ariadne kynula, kontury čarodějčina těla se rozpily do stran - připomínaly horký vzduch tetelící se v létě nad rozpáleném povrchem. Rozplynula se přímo ve vzduchu.

Elenu překvapilo, že necítila nic než klid, rozvahu. Její oči znovu zkoumaly zledovatělá stébla trávy. Netušila co konkrétně má hledat, jen v hloubi duše vnímala nejasné obrysy.

Vstala a jako v transu udělala několik kroků. Jinovatka pod dívčinými podrážkami křupala, avšak Eleniny smysly to nevnímaly - soustředily se na jediné. Najít to, co potřebovala.

Ze vzduchu zmizel všechen kyslík. Vítr ustal a slunce, rychle klesající k obzoru, se zastavilo. Čas se zmrazil, z rychle ubíhající veličiny se stalo něco stejně statického a neměnného jako socha vytesaná z chladného kamene. Země u Eleniných kotníků se jemně rozkmitala. Mírné otřesy však postupně začaly získávat na intenzitě.

Přímo z hloubi skály se vynořil vzdušný vír ve tvaru obrácené homole. Elena zavřela oči a v myšlenkách formulovala své přání. Získat Nellino srdce.

„Vítej," oslovil dívku tichý hlas, jehož sametový tón zněl více než podbízivě. Jeho největším umem by mohlo být našeptávání.

Hlas však její myšlenky přerušil. „Vím. Vím, co žádáš. Požádej Zlatý hrom."

Zlatý hrom? Co to mělo být? Elena nechápala vůbec nic. Přesto jí ten název zněl povědomě, snad ho už někde dřív zaslechla.

Pevně stiskla oční víčka. Nedokázala se na nic soustředit, znervózňovalo ji zlověstné hučení víru. Vzduch v něm proudil stále rychleji.

Elena sevřela ruce v pěsti. Do dlaní se jí zaryly nehty, ale právě to ji přimělo k lepší koncentraci.

Představila si srdce. Horké, tepající. Podmanivým hlas utichl a někam zmizel i vír. Nahradila ho temnota projasňovaná mnoha jasnými červenými body. Elena popošla blíž a se zahájením dechem zpozorovala, že to, co považovala za světelné body, ve skutečnosti nebylo nic jiného než lidská srdce. Jejich tep se jako jeden zvuk síly valící se laviny a odrážel se od stěn prostoru.

„Vyber srdce, které hledáš. Pokud neuspěješ, zemřeš a tvoje srdce se k těmto přidá."

Při páteři i na zátylku dívku zamrazilo. Teď už nemůže couvnout.

Dívka očima těkala od jednoho srdce k dalšímu. Bylo jich tu tolik. V prostoru se vznášely přízračným dojmem působící police, na nichž se vyjímala jedno srdce vedle druhého. Další hromada se jich povalovala na podlaze. Do výšky zhruba jednoho metru se tyčily tři podstavce z tmavého mramoru, na každém se nacházel zvoncovitý skleněný poklop, pod nimž se ukrývalo vždy jedno srdce.

Tato srdce byla největší ze všech a také jejich tep rezonoval s největší převahou zdejším zatuchlým vzduchem. Dívka natáhla ruku, aby odstranila poklop, na své chladné pokožce ucítila žár. Stravující, živelný. To bude ono, zaradovala se Elena. Ta prapodivná plíživá tíha, jež se jí obtáčela kolem srdce jako zákeřný jedovatý had, zmizela.

Ne!

Elena strnula uprostřed pohybu. Zastavil ji tichý hlásek, tenčí než nejslabší vlákno pavučiny, který vycházel snad z hlubin dívčina podvědomí.

Dívka zapochybovala, že se jí to jen zdálo. Natáhla znovu dlaň blíž k mramorovým podstavcům. Ano, jedno z těchhle srdcí patřilo určitě Nelle. Ta se ráda povyšovala.

Nesahej na ně! Nejsou pravá.

Ucukla jako kdyby se spálila. Tohle se jí nelíbilo. Někdo si s ní hrál nebo začínala trpět halucinacemi?

Žádné z nich není to, které hledáš.

Co to bylo? Pokud se předtím zdálo, že k ní promluvila ta na první dojem nenápadná síla, nyní si tím byla jistá jako máločím. Co to říkala Ariadne? Aby Elena naslouchala svému srdci? Ještě něco o magii, že je skrytá a má ji najít a probudit? Co je to za nesmysl? Na tomhle ponurém místě, kde se zdál vzduch těžší než měď, nevnímaly dívčiny smysly nic jiného než tíseň.

„Už ses rozhodla? Které srdce si chceš odnést?"

Zhluboka se nadechla. Ovšem nervozita pevně svírala dívčino hrdlo a když promluvila, její hlas zněl přidušeně a byl sotva hlasitější než šepot. „Žádné. Není to žádné z nich."

„Opravdu? Pamatuj, že pokud se zmýlíš..." Zbytek věty zůstal viset ve vzduchu.

Hlas sice hovořil vtíravým sametovým tónem, Elenu však roztřásala nevyslovená výhrůžka stejně jako mráz, který jí svými drápy přejížděl po těle.

„Ptám se znovu. Které z těchhle srdcí je to, které žádáš? Nebo ti jich je snad málo?" uchechtl se neviditelný mluvčí.

Neodpověděla. Dlaně si dívka přitiskla ke spánkům, v nichž jí silně bušila krev. Před očima se jí objevily další hromady pulzujících srdcí. Povalovaly se všude kolem. Jak má najít to pravé? To, jež patří Nelle? Má nějaké namátkou vybrat a doufat, že při ní bude stát šťastná náhoda? Vždyť šance, aby nějakým zázrakem vybrala to správné, se rovnala nule.

„Tak které?" zahromoval hlas tentokrát. Jeho slova se odrazila od stěn, polámaná ozvěnou rezonovala hrobovým tichem.

Dívka mlčela. Pevně stiskla oční víčka, až se jí pod nimi rudě zablesklo. Naslouchej svému srdci...

Ano, přesně tak. Vzpomněla si na Nellu. Vybavila si její tvář lemovanou ebenovými vlasy, pichlavé oči barvy safírů.

Do těla se dívce vkrádal chlad. Do kůže se jí zabodávaly drobné ledové jehličky.

Elena se pokusila otevřít oči, ale nepodařilo se jí to. Jako kdyby jí víčka nějaký zlomyslný vtipálek potáhl silnou vrstvou olova.

Hladový mráz se začínal propalovat také do dívčiny duše. Elena se nedokázala ani pohnout. Necítila konečky prstů, svaly díky neutuchajícímu chladu začínaly ztrácet pohyblivost. Překřížila tedy paže na hrudi, aby se alespoň trochu zahřála. Na kůži však ucítila nějaký pevný předmět.

Jen s velkou dávkou vůle se jí konečně podařilo otevřít oči. Překvapeně se zadívala na obyčejný kus ledu, který se jí v náručí objevil nějakou podivuhodných náhodou. Snad šlo jen krutý žert. Dívka nechala sklouznout led po předloktích do dlaní.

Chtěla led odhodit. Už se napřahovala, když vtom ji zastavil hlas vycházející z jejího nitra.

To je ono!

To je ono? Přeslechla se snad? Vždyť měla najít srdce a tohle vypadalo jako úplně stejný led, jaký používali v královské lednici. Tohle byl led, nic jiného. Ale počkat, co se jí vybavilo při vzpomínce na černovlasou čarodějku? Jen mráz, zloba.

„Přišla jsem pro tohle srdce." Svými slovy si vůbec nebyla jistá, přesto se je odvážila pronést. Snad v naději, že celá tahle divná situace co nejdřív skončí.

Tentokrát dívce nikdo neodpověděl. Vzduch prořízlo zaúpění. Jako kdyby vycházelo ze samotného záhrobí. Veškeré světlo odsud zmizelo, prostor zahalila svým neprostupných pláštěm temnota.

Pouze u podlahy se rozvířil staletý prach. Vzduch kolem Eleny kroužil čím dál rychleji. Pak se svět smrštil jako zmačkaný list papíru.

Neviditelná síla zvedla dívku do vzduchu. O chvíli později dopadla Elena na zmrzlou zemi. Nejprve jen lapala po dechu v zoufalé snaze nadechnout se, nabrat do plic kyslík. Pádem na zem si totiž vyrazila dech.

Dívka pozorovala, jak se ledové srdce v jejích dlaních pomalu mění na kaluž křišťálově čisté vody.

Zvedla pohled k nebi. Temná poklice mraků zmizela. Vystřídal ji tmavě modrý samet pošitý zářivými diamanty.

Byla tady sama. Jen vítr pročesával Eleniny vlasy svými hřebeny jako kdyby je hladil. Vlasy, jejichž stříbrná barva jasně zářila do přicházející noci.

_____________________
Ahoj, dnes je tu trochu delší kapitola, nechtěla jsem ji dělit na víc částí, zdálo se mi, že by to na sebe tolik nenavazovalo. Tak snad se vám bude tohle trochu delší počteníčko líbit.❤️
Vaše -_Jana_-✨