Elena dlouho lapala po dechu. Záře i obrovský nepřirozený tlak jí tepaly žilami v rytmu zběsile tlukoucího srdce. A to taky bylo to jediné, co dokázaly dívčiny smysly vnímat.

Elena pevně stiskla oční víčka, až se jí pod nimi rudě zablesklo. Ještě si uvědomila, jak se s ní vše točí než ji zaplavil nečekaný pocit prázdnoty. To posloužilo jako impuls pro to, aby se kolem sebe rozhlédla, čehož okamžitě zalitovala. Dokázala projít jezerem, ale nějaká neviditelná síla ji vymrštila do vzduchu, vysoko nad temnou, skoro černou hladinu. Na břehu jezera se vyjímaly prastaré tmavě zelené jehličnany.

Země si k sobě přitáhla Elenu až příliš rychle a dívka tak ucítila bolestivý naráz do žeber. Její plíce se po dopadu na vystouplé kořeny vzrostlých majestátních velikánů scvrkly na  velikost dvou kuliček hrášku. Dívčiny oči se zamžily slzami, kašlala a zoufale se snažila nadechnout. Necítila nic jiného než bolest vystřelující jí do celého těla. Napadlo ji, že jestli nemá nic zlomeného, bude to zázrak.

Po chvíli se dívka odhodlala pohnout a musela uznat, že bohové možná byli jednou za čas skutečně milosrdní. Až na pár drobných šrámů a odřenin se jí nestalo vůbec nic.

... Později procházela lesem vzrostlých jehličnanů. Elena se ocitla v nepřívětivém šeru, hladina jezera zůstala daleko za ní stejně jako Havraní země a... Kristián. U srdce ji bolestivě píchlo při vzpomínce na prince. Dívka na okamžik zalitovala, že odešla. Zapochybovala, že udělala správné rozhodnutí. Co když už Kristiána nikdy neuvidí, jaká je šance, aby se ještě někdy potkali, aby na ni nezapomněl? Avšak vzápětí se Eleně před očima vynořily obličeje rodičů, Davida i ostatních obyvatel vesnice. Stále před sebou viděla Adinu a její jasně rudou krev, která vyvěrala z rány na krku. I nyní na sobě dívka cítila opovržlivé pohledy všech pokryteckých dvořanů a urozených dam - oni se v zájmu vlastního majetku rozhodné neštítili mnohých špinavostí... Ale, připomněla si Elena s mrazivým pocitem na zátylku, oni nezavraždili hlavní hrdinku. Narozdíl od Nelly.

Zemi pokrývala slabá vrstva prvního letošního prašanu, jež se místy promíchala s uschlým spadaným jehličím. Po Eleniných šatech se natahovaly větve ostružiníku, v plicích ji pálil chladný zimní vzduch omamně vonící aromatem lesa. Svaly na látkách žádaly alespoň krátkou přestávku v rychlé chůzi, ale dívka na to nedbala. Nemohla si to dovolit. Pokud chtěla alespoň malou naději na očištění svého jména nebo v lepším případě na pomstu, nesměla ji promrhat ještě dřív, než se vůbec naskytne.

Dnes nastal den, kdy mělo dojít k naplnění proroctví. Podle plánu, který vypracoval hlavní poradce krále Alberta se v tuhle dobu měla hlavní hrdinka Adina už dávno chystat do boje proti tvorům noci. Kněží i mágové tvrdili, že by stačilo, aby ústa Vyvolené pronesla jednu jedinou větu v kouzelném jazyce a nebezpečí hrozící Lanternu by bylo zažehnáno. Jenže ona nebyla Vyvolená...

Elena se úžeji zahájila do pláště. Vyšla zpod korun lesa na holou pláň, kde se za zpěvu táhlé písně proháněl vítr. Dívka se ušklíbla nad ironií, jakou někdy umí člověka potrápit. Ona nebyla vyvolená osudem, aby spasila Lantern. Nikdy nežila v přepychu. Celé roky se nepřipravovala na boj proti temnotě. Přesto ona byla tou, která žila, dýchala a byla odhodlaná udělat to, co měla vykonat hlavní hrdinka. Ne však pro slávu, peníze, obdiv. Nechtěla dopustit, aby zvítězilo zlo. Tak by neměl skončit žádný příběh. Nebo snad ano?

... Dívka zcela ztratila pojem o čase. Neměla tušení, zda šla minuty, desítky minut nebo celé hodiny. Obklopovala ji stále jen pustá krajina. To jí připadalo velice zvláštní. Neměla by se touhle dobou už blížit k jedné velké vesnici, jíž probíhala důležitá kupecká cesta táhnoucí se několik kilometrů dál až do hlavního města?

Sotva znatelnou luční pěšinkou, kterou zčásti zakryl čerstvě napadaný sníh, se dostala nahoru na kopec, odkud deprese dívkou otevřel pohled na údolí ve tvaru písmene U, jež se rozkládalo v pevném objetí zvlněných vrchů. Elenin pohled se rozléhal po známé scenérií, z níž však poznal pramálo. Několik desítek metrů pod dívkou se měly bělat doškové střechy, už zdaleka měly zářit barevné fasády malých útulných domků. Dívčiny oči však nespatřily nic z toho. Jen dokonalý výjev zkázy. Ze zčernalých trosek čnělo vzhůru několik málo zachovaných trámů. Když se Elena zhluboka nadechla, doletěl k ní kyselý pach vyhaslých plamenů, po nichž zůstala pouze hořkost a zmar.

V troskách ležela také majestátní vojenská citadela střežící údolí. Dívce tohle stačilo. Aniž by o tom přemýšlela rozeběhla se vstříc výjevům apokalypsy.

Pod podrážkami vysokých bot jí křupaly ohořelé pozůstatky dřevěných domů i kousky rozdrcených cihel. Elenu zcela obestřela hrůza a pocit marnosti, když uviděla ležet v tomhle ohořelém zbořeništi také těla vesničanů. Těla, která se už nikdy nezvednou. Nenadechnou se. Z jejich úst nezazní smích, z očí neskane jediná slza.

Dívčinými žilami se rozproudila ledová řeka drobných pichlavých krystalků, které nejvíc mrazily Elenu na zátylku a při páteři. Jak někdo mohl milovat zlo? Zlo znamená jen zkázu a zmar, bolest, křivdy. Kůže na levém předloktí ji začala tepat v čím dál zběsilejším tempu. Nejvíc v místě, kde se nyní místo cejchu vyjímala tmavá spálenina. To znamenalo jedno. Dívka už neměla nejmenší pochyby o tom, kdo má tohle celé na svědomí.

Na Eleniny smysly útočilo tolik různých vjemů, až je zcela otupily a dívčina mysl nedokázala vnímat nic jiného než bezbřehý smutek nad osudem vesničanů. Bezděky se zadívala k obloze. Nebe ještě před chvíli nehalil jediný mrak, nyní se obloha zatáhla olověně šedými mraky, jejichž barva nápadně připomínala Elenin smutek.

Vzápětí dívka hlasitě vyjekla. Její výkřik nasycený strachem se rozletěl údolím a polámaný ozvěnou se vrátil nazpátek. Kolem kotníků se dívce ovinula cizí ruka. Byla zakrvácená a špinavá od popela a sazí.

Vedle ohořelých trosek ležel kluk se zrzavými vlasy a jasnýma modrýma očima. Elena ho odhadovala tak na patnáct, starší určitě nebyl. Dívku napadlo, že to bude jeden z obyvatel vesnice, jenž dokázal přežít běsnění těch krvelačných stvůr.

Klesla na kolena do ještě teplého popela, naklonila se k chlapci. Rukama odhrnula zbytky trosek a důkladněji se na hocha zadívala.

Zrzkovi se po bílé košili rozpíjela velká rudá skvrna. Aniž by o tom nějak dlouho uvažovala, vytáhla z koženého pouzdra svoji dýku.

Postřehla strach, jaký se mihnul v klukových očích. „Nne, pro-sím," pokusil se říct, ale uprostřed věty se rozkašlal, v koutku rtů se mu zaleskl pramínek vlastní krve.

„Lež klidně. Neboj, neublížím ti." Přiblížila ostří dýky k látce košile, již jediným pohybem rozřízla tak, aby se snadněji dostala k ráně.

Zranění, které se táhlo několik centimetrů napříč chlapcovou hrudí nevypadalo vůbec dobře. Mezi rozšklebenými okraji připomínajícími zlověstnou propast prýštila mocná řeka. Z dotěrného aromatu železa se Eleně zahoupal žaludek. Ale nebyla to zdaleka jediná věc, jež ji zevnitř seškrtila v korzetu tísně.

Rána byla příliš hluboká a chlapec ztratil příliš mnoho krve. Nepřežije to. Dívka už viděla takových případů mnoho. Většinou šlo o vojáky nebo bojovníky, ovšem nikdy o chlapce sotva dospělé. Jehličky smutku se zabodly do Eleniny šíje i po celé délce páteře.

Nikdy se nedokázala smířit s tím prokázaly pocitem bezmoci. Neviditelná síla osudu lidem svazovala ruce a znemožňovala jim cokoli udělat, bylo to nad jejich síly.

Okolní svět pojednou spatřila Elena rozmazaně. Pod očními víčky se ozývalo dobře známé pálení soli a po dívčině tváři se vzápětí rozeběhla dokonale kulatá průzračná kapka následovaná další a další. Několik z nich se smísilo s krví vytékající z hochovy hrudi.

Aniž by si to dívka uvědomila, mraky na nebi ještě o něco ztěžkly a voda, již nesly, se začala spouštět k zemi. Nejprve pomalu, pak v hustých provazcích.

„Z- zázrak!"

Elena zvedla pohled vzhůru. Zadívala se přímo do chlapcova obličeje. Po čele mu stékaly dešťové kapky, jež v slepené pramínky proměnily také jeho měděné vlasy. V pomněnkových očích opět plála jiskra života a když se dívka zadívala na jeho hruď, v místě, kde ještě před chvílí zela široká rána, zbyla sotva znatelná jizva tenčí než vlas.

Uvolněně se rozesmála. Nechápala, jak tohle bylo možné. Snad za to mohla vůle bohů či něco jiného. Připadalo jí jako zcela zbytečné nad tím uvažovat.

Chvíli jen tak seděla na zemi, do kolen se Eleně zarývaly kousky z rozbitých cihel a trámů. Nevadilo jí to. Dívčiny oči se upíraly vzhůru k pláčící obloze, jako kdyby chtěly proniknout tou vzdálenou hradbou ocelově šedých mraků. Elenu napadlo, že mají stejnou barvu jako oči toho, kdo jí už nyní zoufale scházel.

Aby přerušila to trapné ticho, pronesla k chlapci první otázku, jaká ji napadla. Snad tím chtěla zaplašit stesk po Kristiánovi.

„Jak se jmenuješ?"

„Zach," odvětil hoch a mile se na Elenu usmál.

______________________
Ahoj, je tu další kapitola příběhu. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Tak co, jaké z ní máte pocity? Budu moc ráda za jakékoli vaše, připomínky, nápady, komentáře...♥️
Vaše -_Jana_-✨