Nenáviděli ji. Ta myšlenka jí nedávala spát. V noci ji budila, ledový krystal, jenž zastupoval její srdce, jí v hrudi zběsile tepal. Ačkoli by to nikdy nikomu nepřiznala, a své starší sestře už vůbec ne, trápila se.

Nella seděla na pohodlnému polstrovaném křesle před zrcadlem. Naoranžovělá zář tlustých voskovic ještě zvýrazňovala špinavé šmouhy na ženiných šatech, stejně jako na jejím obličeji.

Krajkovým kapesníčkem z bílého hedvábí se snažila setřít si z obličeje skvrny po shnilém ovoci či rajčatech, které po ní házeli ti zpropadení venkované. Nechápala, co si to k ní vůbec dovolili. Ona byla jejich nová vládkyně. Jenže oni to odmítali respektovat. Nazývali ji čarodějnicí, která si pomocí zlých kouzel přivlastnila královský trůn a Alberta, jenž byl mezi tou po poddanskou lůzou velmi oblíbený, prý připravila o život.

Nebyli daleko od pravdy, ale takhle se urážet nenechá. Nella cítila téměř nesitelnou chuť potrestat všechny ty zabedněnce, stádo vzpurných ovcí potrestat, pomstít se jim. Avšak nemohla, zatraceně! Kdyby to udělala, začali by ji nenávidět ještě o to víc. Možná by jim to na čas zavřelo ústa, na čas by je to donutilo hrbit před Nellou poníženě záda a klopit pohledy, jenže po nějaké době by jim otrnulo a mohli by se postavit proti ní. To nechtěla riskovat.

Černovláska si setřela z čela další šmouhu, tentokrát oranžovo-červenou, jež měla aroma rajčete. Nahnilého. Napadená hnilobou byla valná většina uskladněného ovoce a zeleniny, což také ti prosťáčci připisovali Nelle. Ani v tomhle se příliš nemýlili, tvorové noci odváděli skutečně skvělou práci.

Nella právě zkoušela odstranit zbytek nečistot ze svého obličeje, když vtom leknutím kapesník upustila. Barevnou vitráž jednoho okna s nepříjemným zvukem tříštícího se skla prorazil kámen, jenž se odkutálel až k Nelliným nohám. Na krku, kam už nedosahovaly její havraní vlasy spletené do vysokého účesu s loknami, ucítila závan svěžího zimního vzduchu.

Černovlásce by stačilo jediné mávnutí ruky a magie by rozbité okno snadno vmžiku vyspravila. Ale tohle už bylo příliš! Kam budou ještě ochotni dál zajít? Dá jim pořádnou lekci. Když ne všem, alespoň některým z nich!

Nella mávla dlaní, již natočila směrem k oknu, kudy do místnosti nyní proudil chlad. Kolem prstů se jí obtočil silný provazec antracitového dýmu, jenž si našel cestu velkou prasklinou táhnoucí se od středu okna až po jeho mahagonový rám.

O zlomek vteřiny později se k Nelle donesl zoufalý křik. Žena se ušklíbla. Jen ať vidí, kdo je tady paní.

Zbytek skleněné výplně skončil na podlaze poté, co oknem ve tvaru poměrného oblouku proletěly dvě postavy, jež se okamžitě schoulily v šeru na podlaze. Ani to jim však není nic platné, pomyslela si Nella a se zájmem se zadívala na dva chlapce, sotva patnáctileté, jejich vystrašené bledé obličeje jí byly leda k smíchu.

„To vy jste hodili do okna kámen?" optala se čarodějka přísně. Spokojeně zaznamenala, jak sebou menší z chlapců se zrzavými vlasy při zvuku jejího hlasu trhl.

„N-ne.. nnne..." namítl chabě. V očích se mu však zračila špatně maskovaná lež.

Druhý z chlapců s příjemným kulatým obličejem a pískovými vlasy se narozdíl od svého kamaráda zvedl z podlahy a upřeně se zadíval Nelle do očí. „Ano. To já jsem tím kamenem hodil."

„Výborně," pravila černovláska pomalu. Schválně přitahovala každou hlásku. Vychutnávala si strach obou chlapců. „A víš, jak trestám takové smělé hlupáky?"

Hoch mlčel. Sklopil pohled ke glazovaným dlaždicím. Jeho ramena si však zachovávala svůj vzpřímený postoj.

Podívejme, chlapec je hrdý a žádný zbabělec... Takové trestala nejraději. I když, zbabělci jsou zábavnější. Ti se plazí po zemi, ochotni udělat cokoli, aby se jí zalíbili a ona jim prominula. Ovšem marně. Nella neodpouštěla. „Zasloužíš trest," pravila.

„Vím," zamumlal blonďák tiše. Jeho zrzavý kamarád se při čarodějčiných slovech hlasitě rozvzlykal.

Nella zvedla do vzduchu dlaně. Mezi prsty se jí objevil dobře známý dým. Na obličejích obou kluků se rozestřelo překvapení smíšené s čirou hrůzou. Nella by se vsadila, že v jejich hlavách běžela jediná myšlenka. Čarodějnice!

Černovláska pokrčila prsty a vstříc blonďatému chlapci vyrazily pařáty dýmu, jež se kolem jeho těla ovinuly. Kroužily čím dál rychleji a jejich zlověstné šepotavé hučení rezonovalo v hrobově mlčenlivých zdech sálu.

Plameny kouře se po nekonečně dlouhé chvíli odlepily od hochova těla, jež se proměnilo na beztvarou siluetu, jejíž obrysy se neustále přelévaly a působily jako tekutá tma, kterou se někdo pokusil zformovat.

Zrzavý chlapec zděšeně sledoval tento hrozivý výjev. Před očima se mu přehrávala scéna, jak tahle čarodějnice proměnila jeho kamaráda v neživý stín. Pak si ale chlapec vzpomněl na lidové legendy. Karla neproměnila jen v tak nějaký stín, ale... stal se z něj tvor noci!

„A co ty?" oslovila Nella vyděšeného kluka a udělala k němu několik kroků. Při zvuku jejích podrážek na kamenné podlaze sebou škubnul. Snažil se po chladných dlaždicích odplazit se co nejdál od černovlásky. Hochova záda však brzy narazila na zeď vyzdobenou barevnými freskami.

Neuteče jí.

„Jak se jmenuješ?" oslovila ho.

Nelle neunikl strach v zrzkových očích. V tu chvíli vypadal jako zvíře lapené do pasti, zahnané do kouta. Čarodějka věděla, jak právě v tuto chvíli takové zvíře, stejně jako člověk je odhodláno o svoji záchranu bojovat nebo alespoň nedat svoji kůži lacino.

O zlomek vteřiny později se Nellin odhad ukázal jako správný. Kluk se ji pokusil odstrčit a dostat se tak na svobodu. Jenže marně se snažíš, hošíčku, pomyslela si škodolibě.

Z obou dlaní černovlasé čarodějky vyšlehly stuhy dýmu, jež se pomalu jako tlustí hadi sunuly po podlaze. Prvně obemkly nohy zmítajícího se chlapce a zabránily mu v útěku.

„Tak znovu. Ptala jsem se, jak se jmenuješ."

Chlapec však jen namísto odpovědi sklopil oči k zemi. Nella uchopila svými mrazivými prsty jeho bradu a donutila ho, aby se zadíval přímo do jejích safírových duhovek.

„Z-zach," vykoktal konečně po chvíli. Jeho obočí se stáhla k sobě v grimase pláče, jenž brzy přijde. Ze Zachových modrých očí skutečně téměř ihned vyrazily slzy.

„A víš, co tě čeká, Zachu? Zaútočil jsi na svoji královnu. To se trestá. Přísně trestá!"

Při slově trestá chlapcův už i tak bledý obličej získal o něco sivější odstín, pokud to tedy bylo ještě možné. Nebožák působil dojmem, že snad každou chvílí omdlí. „Čarodějnice. Ne královna," zaševelily téměř neslyšně jeho rty, napětím a strachem vyschlé jako uschlé listí. Nelliným smyslům, mnohem citlivějším než jakými disponovali smrtelníci, to však neuniklo.

Čarodějka mávla dlaněmi a Zach se rázem vznášel vysoko nad zemí, až u samé klenby místnosti zdobené bohatým žebrováním. Několikrát překřížila zápěstí a se Zachem zatočila neviditelná síla.

Nellin smích rezonoval sálem a odrážel se od jeho stěn se zlověstnou ozvěnou. Po chvíli ji přestalo bavit chlapce trýznit. Ruce tedy spustila volně podél těla a Zach spadl s pořádným žuchnutím na tvrdou podlahu.

Čarodějka si klekla k hochovi, jenž nevypadal na to, že by se chtěl v nejbližší době ze země zvednout, natož se dívat na Nellu.

„Tak co, kdo je tvá královna?" optala se.

„Vy."

Nella se ušklíbla. „Má paní."

Zach nejprve jen nechápavě nakrčil čelo.

„Zopakuj to!"

„Vy, má paní," zasípal chlapec. Pokusil se vytáhnout do sedu, ale ihned té snahy zanechal, neboť jeho tvář se zkřivila bolestí. Při pádu z výšky si nejspíš zlomil nějaké žebro. Nebo žebra.

„C-co se stalo s Karlem?" odvážil se zeptat Zach. Tušil, jaká bude odpověď, ale přesto chtel mít jistotu, co se stalo s jeho kamarádem. Tahle zlá žena byla dost možná horší než samotný ďábel, napadlo Zacha.

Sotva svá slova pronesl, Nella na něj ostře houkla: „Ptala jsem se tě na něco?!"

Zach mlčel. Z černovlásčiných safírových očí sálala taková prudká zlost, že se neodvážil ani mrknout, natož promluvit.

„Tak ptala?"

„Ne."

„Má paní!"

„Ne, má paní..." zopakoval poslušně chlapec. Tušil, že odsud neunikne. Na to byla tahle ďábelská kráska příliš krutá. Byla chyba nechat se přemluvit, aby šli hodit kamenem do okna paláce! Proč jen se nechal přemluvit starším odvážnějším kamarádem?! Také mohl předvídat, co se stane. Však mezi lidmi kolovaly o Nelle nejrůznější zvěsti. Alice, vnučka staré bylinkářky Olgy vyprávěla, že tahle černovláska zabila její sestru Annu. Její krev prý chtěla použít na temný rituál.

„Hádej, co bude na programu teď?" pravila rozmarně. Zřejmě si vychutnávala Zachův strach víc než lahodné archivní víno. „Ne, počkej," řekla vzápětí, „to by byla příliš jednoduchá otázka. Je zbytečné na ni odpovídat. Radši ti její odpověď názorně ukážu!" S každý dalším slovem její hlas sílil, až nakonec hřměl pod vysokou klenbou sálu jako vichřice.

K Zachovi se opět blížily ty dobře známé provazce dýmu. „Ne, prosím," vykřikl. Chlapcovy svaly, doposud paralyzované hrůzou jako mávnutím zázračného proutku konečně začaly spolupracovat. Hoch se rozeběhl jak jen nejrychleji dokázal k velkým dveřím ze světlého dřeva.

Chlapcova dlaň se už už natahovala po mosazné klice, v tom ho kouzelné nitě ovinuly jako hustá rybářská síť.

„Ne, odpusťte mi to! Byl jsem hlupák... Udělám cokoli!"

„Cokoli?" protáhla zamyšleně černovlasá čarodějka.

„Ano!" potvrdil okamžitě hoch. Horlivost zaznívající v jeho hlase Nellu rozesmála.

„Možná," začala pomalu, „možná by ses mi mohl někdy v budoucnu hodit..." Nellu napadlo, že tvorové noci nejsou špatní sluhové - jsou věrní, neznají strach, a především stejně jako ona milují zlo, ničení a kažení. Avšak tvorů noci se lidé bojí. Jako vyplašení zajíci se jako smyslů zbavení dávají na bezhlavý útěk sotva někde spatří sebemenší stín. Zato takový přisluhovač v lidské kůži? To není špatný nápad. To zní ba přímo skvěle.

______________________
Ahoj, je tu další kapitola příběhu. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Tak co, jaké z ní máte pocity? Budu moc ráda za jakékoli vaše, připomínky, nápady, komentáře...♥️
Vaše -_Jana_-✨