[(⌐■_■)]

彡

Lesem se proháněl noční vlahý vzduch, jež svým něžným dotykem ukolébal vše ku spánku. Pouze noční tvorové jej brali jako budíček, vylézající v celé své kráse ven. Světlušky vylétávaly ze svých skrýší a jako jiskry nad ohněm poletovaly všude mezi stromy, na jejich větvích se ukrývali ptáci.

Chlapec s blond vlasy pohlédl na oblohu zalitou nespočetným počtem sluncí a víc se uvelebil v chladné náruči, díky uvnitř cítil teplo. Byla vroucná a přívětivá; huňatá deka v zimě s kakaem a vůní koření. „Nad čím přemýšlíš?" zašeptal Minho a sklonil hlavu, nos zarývaje do chlapcových vlasů. „Hmm," vydechl a zavřel spokojeně oči, „nad ničím důležitým... to je totiž tady se mnou."

Přízrak zvedl hlavu a párkrát zamrkal, než se jej prvotní překvapení přešlo a on se začal culit jako idiot. Jeho ruce ještě víc stiskly mladšího a on všemi smysly vnímal jeho přítomnost. Šumění vody se neslo celým lesem, avšak Minho dokázal poslouchat pouze tlukot srdce s zrychlené dýchání mladšího, jenž naopak ticho a přítomnost jediné osoby, se kterou se cítil, že si nemusí na nic hrát.

Noc se táhla, pomalá a klidná ve své černé kráse, avšak oba chlapci měli pocit, že to bylo sotva pár minut, než se dáma v černém sametu odebrala do komnat a místo ní se zjevila dáma ve zlatém kašmíru. Šla pomalu, ladně, ze začátku skoro nepozorovaně. S každým krokem však získávala pozornost víc a víc živých bytostí, až takřka celý les ožil a zpěv ptáků ji sloužil jako melodie k tanci po obloze.

„Řekl bych, že pozorování hvězd s jedinou hvězdou na obloze není úplně ono," zasmál se unaveným hlasem Jisung, zapírajíc se na rukou, aby se dostal nad Minha, jehož ruce se automaticky omotaly kolem jeho krku. Prsty si začal hrát s vlasy na zátylku. Úsměv. „Čemu se směješ?" zeptal se zvědavě. Jisung nic neřekl, jen se sklonil a jako když dopadne list na zem, jeho rty lehce dopadly na ty Minhovy. A Jisung by přísahal na svou rodinu, že jeho rty byly vroucí.

彡

„Ale královno-" Prudká otočka a rázný pokyn rukou. „Nechci nic slyšet! Jak je možné, jsou-li všude stráže, že vám unikne odchod prince?! Co tam tedy děláte?! Ach bože, nechci nic slyšet! Okamžitě najít! Oh, co když jej ten přízrak dostal?! Co když se na něj vrhne, povalí na zem a moje miminko se nebude mít jak bránit, jelikož mu zakryje ústa?!"

Královna pochodovala po místnosti doprovázena hlasitým klapáním podpatků. Její manžel naopak klidně seděl v křesle a popíjel kávu. Žena se rozhořčeně otočila a zlostně po něm hodila již zvadlou kyticí, jež byla v marné snaze dána do vázy s motivy mrazu na okně. Kytička lučního kvítí dopadla k nohám muže, jenž ji nenávistně rozdupal. A dupal na ní dál, dokud po ni nezbyla jen smutná hromádka něčeho, co kdysi bylo krásné a plné lásky.

Královna konečně opustila roli královny a propustila slzy a vpustila emoce do svých tváří. „Takže tobě je vážně jedno, že náš syn byl jako rukojmí toho monstra a nyní je někde venku, kde jej opět může dostat? Co když ho unesl?!" žena v blankytných šatech stála zcela bez přetvářky před králem, který je pohrdavě pokrčil rameny, skláněje se pro prach, který býval kytičkou, jen aby jej pohl fouknout do uslzených očí své ženy.

„Myslel jsem, že tohle už máme za sebou. Náš syn není hoden být naším synem, a tudíž není hoden našich obav. Začnu se o něj zajímat ve chvíli, kdy to mě to nějak bude ovlivňovat, rozumíme si?"

Žena stála se zarudlýma očima upřenýma na knihovnu, bojujíce s touhou se vzepřít. Místo toho kývla a vyčkala do odchodu krále, následně se hroutící na zem, hned velde zbytků kytičky, která předtím způsobila Jisungův odchod od večeře.

Která způsobila drama v rodině, kdy se jejich dva synové mohli zbláznit, že jejich "teplý" sourozenec má nejspíš opravdu ctitele, a to dřív než oni slečny. Že on má někoho, komu na něm nejspíš záleží a nejedná se pouze o formalitu mezi královstvími.

Královna se s námahou zvedla, zhluboka se nadechla a oprášila zbytky lučního kvítí, které, ač bylo určeno pro štěstí, zatím páchalo pouze smutek.

Matka královna rázným krokem vykročila z pokoje, nasazuje svůj klasický uštěpačný hlas.

彡

„Hej!" Jisung dál ležel spokojeně na Minhovi, který se snažil dostat pryč. Samozřejmě kdyby opravdu chtěl, Jisung by byl již hluboko v rašeliništi. Bohužel pro něj, měl pro mladšího slabost.

„Zlato, ne že bych si stěžoval, ale neměls bys už jít? Nechci, abys jel v noci... zase." Přízrak to vyslovil potichu, proti své vůli, nechtěje, aby musel odjet, ačkoli věděl, že to přijde. Jisung smutně zvedl hlavu, opírajíc si bradu o jeho hruď. Oči putovaly po obličeji popelavě modré pleti, po jizvách modrého odstínu, po očích; prázdných a plných něhy.

V hlavě mu běhalo plno emocí a myšlenek, avšak žádná nebyla veselá. A tak zvolil jedinou možnost, která nebyla depresivní. „Tak zlato?" úšklebek si našel cestu na jeho rty a on se musel hlídat, aby si tento výraz udržel a nerozesmál se. Minho sebou začal šít a vyhýbat se očnímu kontaktu.

Lesem se roznesl veselý smích těch dvou, nyní se válející po mechu. Celá scéna působila bezstarostně a radostně, i přestože po pár minutách oba utichli. Přišel konec.

„Myslíš, že... bys mě možná mohl občas navštívit?" špitl s pohledem upřeným do země. V ruce žmoulal kus mechu. Kdyby mohl, polil by jej studený pot, jak byl nervózní. Mech byl z jeho ruky vyňat a byl nahrazen jemnou rukou mladšího prince. Druhá lehce uchopila jeho tvář, zvedaje jeho hlavu. Minho smutně vzhlédl a jeho mrtvé srdce se sevřelo.

„Samozřejmě," usmál se a přitáhl si ho do polibku. Oba měli zavřené oči, vnímaje toho druhého. Minho byl u vytržení; horký dech na jeho tváři, ruka svírající jeho líčko, to, jak jeho ruce potovaly od blondýnova krku přes vypracovanou hruď až po stehna, kde se zapřel, čímž se dostal výš, nyní si sedaje do jeho klína. Po chvíli už ani nic nedělali, jen seděli s rty na těch toho druhého na svých a užívali si poslední chvilky spolu.

Bohužel slunce začalo zapadat a Jisung věděl, že musí jít. Rufus už stepoval opodál a ač nebyl nadšen, že jeho idiot musí opustit toho svého idiota, i on už byl nervózní z toho všeho.

„Dojeď opatrně. Hlavně, ať tě nikdo nepřepadne," zašeptal do jeho rtů, než je opět naposledy spojil. Jisung mu slabě zamával, nasedaje na Rufa a cválaje pryč. Nechtěl to už protahovat, jelikož si byl moc dobře vědom, že jinak by neodjel.

Pohled na chlapce opět v černých šatech, sedícího na mechovém podloží, obklopen jezírky, v nichž se naposledy shlížela dáma ve zlatém saténu, než stejně jako Jisung pomalu začala odcházet. Místo ní se klasicky vrátila žena v černých šatech, jež byla již dlouholetou společnicí mrtvého prince.

„Tady! Stopy krve!" Minho trhl hlavou, když ze stejného směru po pár minutách uslyšel hlasy. Opět ty samé, které slyšeli na hřbitově. Museli se minout, byla první myšlenka, která jej napadla. Spadl mu kámen ze srdce. Díky tomu mohl být v klidu. Pomalu přecházející k jednomu z rašelinných jezírek, přízrak naposledy pohlédl směrem, kterým odjel jeho vesmír, než s klidnou myslí po zádech spadl do ledové vody.

Čím hlouběji byl, tím méně šly hlasy slyšet a tím víc byl klidný. Jisung dojede domů v bezpečí; to je hlavní.

彡

Chlap se slzami v očích seděl na svém zavalitém koníkovi, který dnes bez hloupostí a snahy jej shodit cválal směrem domů. Cesta byla stejně dlouhá, ale princ měl pocit, že to bylo mrknutí oka a on stál před hradbou, po které již stačilo pouze vylézt do jeho pokoje.

Tak nějak si to alespoň Minho představoval, když se snažil předstírat spánek. 

彡

Po dlouhé době opět další kapitola! ^^

Omlouvám se, bylo toho hodně do školy a minulý víkend jsem si dovolila být s kamarády... A pak nestíhala celý další týden. ;-; Naštěstí toho nebylo TOLIK, takže čas na kapitolu zbyl! ^^

... I když učit se tři hodiny chemii a stejně nic neumět by měly být zakázáno.
(￣へ ￣ )

Moc doufám, že se vám kapitola líbila! ^^

Osobně... S ní jsem spokojená, ale! Už se těším, až celou knihu vezmu a opravím včetně lehkého přepisu. :> Ne velkého, který by změnil děj, ale aby se to lépe četlo. ^^

Tak papa^_^