[(⌐▨_▨)]

彡

Chlapec s popelavě modrou pletí stál před velkým zrcadlem v koupelně za přítomnosti bledého světla, jež pronikalo přes mraky. Dveře byly zamknuty. Co začalo jako radostné nyní vyústilo na úzkostné.

Minho fascinovaně a se zájmem sledoval své tělo, každý pigment jeho kůže, každou jizvu, každou žílu, která nepěkně vylézala a byla moc vidět. Především jizvu na tváři, lépe řečeno místo s odtrženou kůží, kde prosvítaly vlákna masa modré až šedé barvy. Při přejetí prstem šlo cítit, jak nimi koluje voda. Sebemenší narušení a rána plakala.

Avšak s každým pohledem se sladká slova předešlé noci vypařovala jako voda z rašelinišť, kterou pozoroval den co den po skoro sto let. Naopak realita jej udeřila tvrději, než by chtěl, a on tak hleděl na svůj odraz s myšlenkou, že toto není on, princ Minho III. svého jména, který by mohl být s princem Jisungem.

Viděl mrtvolu.

A jediný vztah, jež by spolu mohl mít mrtvý a živý princ... existoval vůbec nějaký? Zasloužil si vůbec ty fialové flíčky na krku, které mu Jisung daroval? Na jeho pleti fialová vypadala jako špatné tahy štětcem a on připomínal spíše špatně namalovanou panenku.

„... Jsi trochu jako porcelánová panenka... "

Pokřivený úsměv si našel cestu na jeho ještě stále napuchlé rty, zatímco slzy se konečně prodraly skrz jeho křečovitě zavřené oči.

Déšť již dávno ustál, občas nějaká kapka dopadla na parapet za hlasitého plesknutí. Nyní to však nebyla kapka, byla to přízrakova ruka na jeho vlastní tváři. Voda stékala po okapech, stěnách a střechách a tvořila louže, jež pomalu vysychaly.

Měl chuť si napustit svou poslední vanu, rozbít zrcadlo, otevřít okno a nechat všechno plavat, utnout, opadnout.

Bříšky prstů si opět přejel po otiscích blondýnových zubů a pousmál se nad vzpomínkou, jak vznikly. Sytě fialové, ještě svítivě, neboť se nestačily vybarvit. Jeho kůže již dávno nevěděla, co je to červená, avšak fialová byla také dobrá změna.

„Minho?" ozval se ospalý hlas z druhé strany a jemné zaklepání. Chlapec s uplakanými tvářemi prudce otevřel oči, jen aby viděl svůj obličej mokrý. Pouze jeho žilky v očích byly trochu červenější, jinak nic. Jeho tváře neuměly opuchnout nebo zčervenat. Nic typického pro plačícího člověka.

„Ano?" Jeho hlas se třásl; to nedomyslel.

Jisung okamžitě začal naléhat, aby otevřel, starost lehce slyšitelná. Minho neměl to srdce, a tak pomalu otevřel, aby se okamžitě nacházel v jeho objetí.

„Jsi v pořádku? Co se stalo? Lituješ toho? Co-" Starší jej umlčel velice efektivně, a když se po chvíli odtáhl, mladší stále neměl slov. A místo jejich hledání raději znova hledal tmavovláskovy rty. „Um, dost," zamručel a schoval si obličej do ohybu krku Jisung, jenž uraženě vyšpulil ret. „Fajn!"

Chvíli tak stáli, než Jisung narušil tichý moment: „Můžu ti něco ukázat?"

彡

Odpoledne bylo dávno zapomenuto a přestože se ani jednomu, především Minhovi, nechtělo, Jisung byl neústupný, a tak se v podvečer ocitli každý na svém koni v lese. Cesta byla klidná, ničím nerušená, pomineme-li mladšího prince, který se ukázal jako velice kontaktní.

Přízrak se snažil jej jakkoli setřást, dělaje znechucené obličeje, přestože si to užíval. To by však mladšímu nikdy nepřiznal.

„A kam že jedeme?" zeptal se již poněkolikáté mladšího, který jej opět odbyl. Minho frustrovaně vydechl a uraženě jel dál.

Krajina byla nasáklá vodou, tam louže, tam bahno. Ze stromů dál stékaly kapky, a tak to vypadalo, ze stále pršelo. To však ani jednoho z nich netrápilo.

Les ustoupil a Minho vykulil oči, když spatřil palouk s náhrobními kameny, takřka bílý díky sedmikráskám. Když se rozhlédl, došlo mu, že celou domu mírně klesali, až se dostali do ďolíčku; proto to stísněné ticho a tolik mlhy, která se tu jednoduše držela, stejně tak i voda.

Blondýn beze slova zastavil, seskakuje z Rufa, jenž se oklepal a šel papat trávu.

„Můžu se zeptat," ozval se tmavovlásek, který jej zaraženě následoval, „proč bys mě bral tady? Ze všech míst?" Smích. „Protože je tady ticho. Nikdo tady v podstatě nechodí, jelikož královský hřbitov je jinde, tady jsou jen někteří mi příbuzní."

Mladší se posadil na kámen, který nebyl náhrobní, rukama se zapíraje za sebou. „Proč jen někteří?" zašeptal, když se k němu přidal. Opatrně se přisunul a položil si hlavu na jeho rameno.

„Jen ti, co si nezasloužili být na oficiálním." Jisung si položil hlavu na jeho. Kromě občasného chrastění řetězu bylo hrobové ticho; překvapivě. „Co udělali? Nějaká zrada?" Oba i nadále šeptali, nebýt na tichém místě a tak blízko sebe, neslyšeli by se.

„Spíš smilstvo. Láska stejného pohlaví," broukl klidně. Minho se zarazil a už chtěl něco říct, avšak byl přerušen. „Vidíš támhle ten kout, kousek od toho javoru? Tam chci ležet já. Na podzim na mě bude padat barevné listí a v létě kvést sedmikrásky. A je to hned vedle babičky, která si se mnou hrávala. A taky mě naučila plno věcí."

Starší zvedl hlavu a upřel pohled do jeho tváře, hledaje jakýkoliv náznak smutku. Místo toho však našel lehký úsměv a hvězdy v očích.

„Všiml sis, že na pohřebištích jsou ty nejkrásnější sedmikrásky?" Horký dech dopadl na ledovou kůži. Minho semkl obočí a zmateně naklonil hlavu. „Jakoby používaly mrtvé ke svému životu. Možná proto jsou tak hezké, že mají dobré hnojivo." Přemýšlel nahlas.

„Uvědomuješ si," začal nevěřícně, „že to je trochu morbidní?" Jisung se zasmál, pohledem se vraceje ze země na přízrakův obličej. „Uvědomuju si to stejně dobře, jako že se s jedním bavím."

Minho se usmál. A i když jedné části jeho by to mohlo vadit, tak ne po předešlé noci, kdy všechna mladšího pozornost byla na něm, stejně jako jeho ruce, a do ucha mu šeptal ta sladká slova.

Oba se na sebe culili, dokud Jisung neskočil do jeho náruče, čímž je oba dostal do mokré trávy. „Aaah, slez ze mě!" pokřikoval Minho, zatímco Jisung se na něm uvelebil a spokojeně se k němu tulil. „Nah, tady se mi až moc líbí," zavrněl.

彡

Jisung byl promrzlý, avšak ani po hodině se stále nezvedl ze svého osobního přenosného lehátka. Minho na druhé straně necítil chlad a vlhko mu již připadalo až moc přirozené, aby je vnímal, stejně jako čvachtání.

Blondýn utrhl poslední sedmikrásku, než s nadšením malého dítěte položil Minhovi věneček na hlavu. Ten jej chtěl odbýt a věc si z hlavy sundat, avšak při pohledu na úsměv, který byl sladký jako med a teplý jako léto, se zmohl pouze vydechnutí a zvednutí obličeje k nebi.

„Zdravím," vydechl s úsměvem mladší a lehl si tak, aby měli obličeje ve stejné úrovni. „Ahoj," zopakoval stejně, dokonce přidávaje i vdechnutí. Jejich čela se spojila a oni na sebe jen tak koukali, jako by ten druhý byl nejvzácnější umění.

Obloha se i přes mraky barviva do růžové, která kousek nad obzorem šla poměrně slušně vidět. Ptáci brouzdali oblohou a zpěvem rozveselovali jinak nostalgickou krajinu s nádechem vlhké hlíny a mokrých listů.

Čvachtání sílilo, až oběma konečně došlo, že se nejedná o jejich koně, nebo snad nějakou zvěř. Pohotově vyskočili, přesně včas na příchod jejich koní, kteří, jak teď zjistili, byli celou dobu pryč. „Počkej, ale proč teda pořád slyším jak by dusot kopyt? A... Snad i brnění?" Jisung překvapeně zíral na Rufovo sedlo. Jeho dech byl zrychlený a ruce se mu lehce klepaly.

Starší jej chtěl obejmout, avšak jeho kůň jej začal tahat opačným směrem, než kterým právě přiběhl.

Vše se odehrálo až moc rychle.

Blondýn zděšeně přihlížel, jak se Minhovi zabodl šíp do míst pod klíční kostí. Starší sice nic extra necítil, ale jeho oči byly zmatené, překvapené a především vyděšené. Hanovi se z toho zatajil dech.

Hlasy, řev, meče. Všechno bylo až moc hlasité a Jisung se snažil, avšak dál než na tři kroky se nedostal, neboť jej chytili za paže a nepustili. Naopak Minha hnali dál. Dál jej pronásledovali na koních přes louky, pole i pastviny. Dál opačným směrem od království. Dál na jihozápad.

Dál; až do lesa, kde žijí ona krásná stvoření, které na první pohled vypadají jako normální koně, avšak ti, co je spatřili, je popisují jako krásnější, s delšími krky a užšími nohami.

Minho byl v transu. Jeho hlava nic nepobírala. Proč něco neudělal, proč je třeba nezabil- jednoduše by to zvládl. Nic. Všechny tyto myšlenky byly potlačeny stejným výjevem jako doposud; vyděšeným Jisungem a jeho voláním, aby utekl. Jako by pronesl magické zaklínadlo. Minho nemohl neuposlechnout. Jeho srdce se sevřelo panikou.

Až po několika minutách, ve kterých si konečně vyndal z těla šípy, jež za tu cestu přibylo, mu došlo, co se vlastně stalo; našli jej. A on tím vše ztratil.

Zděšeně pohlédl na svůj odraz ve vodě, do které se mu z vlasů snesla sedmikráska.

彡

Zdravím vás další kapitoly! :D

Snad se vám líbí! Ten konec... Je možná lehce zmatený, ale v příští kapitole pochopíte. ^^

Taky se chci omluvit za zpoždění. Ne že bych ten čas neměla, jen... Já si ho špatně rozvrhla plus jsem nepočítala s hraním karet s neteří (?), která o víkendu přijela... A já se to dozvěděla pozdě ;-;

Snad to nevadí! :(

Hlasy a komentáře moc potěší! :3

Tak papa^_^