[ ⊙_⊙ ]

彡

Uschlá sedmikráska setrvávala na leknínu uprostřed tůňky, kterou již několik týdnů chlapec s popelavě modrou pletí a již né tak bílýma očima, opět považoval za svůj domov. V této tůni se přízrak schovával, odpočíval a trávil letní horké dny, pokud se jeho nuda a zoufalost nepřehoupla v hněv a agresi, jež si vybíjel na lidech.

Nyní se ani na to nezmohl, místo toho bloumal po lese, vyšlapávaje spleť cestiček. Člověk by si pomyslel, že jsou to staré cesty zdejších obyvatel, ne za pár dní vyšlapané cesty nekonečným blouzněním tmavovlasého chlapce.

Voda se vlévala do jezírek a louží všelijakých velikostí, tvořící mozaiku nejrůznějších ornamentů, ať už odrazem či pohlcením jich samotných, nyní odpočívajících hluboko pod jejich hladinou.

Nyní to byly obláčky a slunce, spokojeně smějící se na obloze. Minho měl pocit, že se mu vysmívají, i přestože jedna jeho část doufala, že ten smích je protože vědí, že Jisung je v pořádku, protože vědí, že to jediné by jej uklidnilo.

Jisung. Jisung. Pitomý Han Jisung.

Přízrak pokračoval, dokud jednoduše nohou nešlápl do prázdna a nepropadl se tenkou vrstvou rašeliny, pod kterou se nacházelo celé rašeliniště. Tělo jako pírko pomalu klesalo níž a níž, vrstvy odumřelé rašeliny zpomalující jeho klesání, až se dostal do spodní vrstvy.

Rašelina se zde vrstvila po několik desetiletí. Kořeny byly hrubé a místa mezi nimi ještě míň, naopak věcí zde bylo plno. Staré boty, polorozpadlé košíky, zrezivělé meče. Minho nevnímal, pouze si užíval ten pocit chladné vody kolem svého těla, ač by si přál, aby to byly Jisungovy teplé ruce.

Zvolna otevřel oči a na to všechno koukal pohledem plným pochopením a soucitem. Připadalo mu, že zde, mezi ty několik desítek let staré věci, patří. Mysl upadla do naprostého klidu. Duté ticho a zalehlé uši blokovaly veškeré zvuky; kromě jednoho.

Proudění vody jako tichá melodie prázdných akordů v nekonečné smyčce hrálo celým rašeliništěm a Minho mu pokojně naslouchal. Nebylo tak rozdílné od proudění krve v žilách blonďatého chlapce.

Toho jásajícího chlapce s hvězdami v očích a úsměvem, který mu připomínal domov, sladký med a rozkvetlou louku s včelkami, ten pohled dokázal hnout s jeho již nehybným srdcem... A to v tom nejlepším smyslu.

Překvapeně se zadíval na předmět, jenž byl zapletený v rašelině kousíček od něj. Pár tempy se k němu dostal a pomalu, velice opatrně jej uchopil do ruky.

Byl to stříbrný prstýnek s modrým safírem, podobný tomu, jež sám skoro sto let zpátky nosil. Co však dělal tady, to netušil, jelikož si byl naprosto jistý, že jej na sobě v tu noc neměl. Nikdy nejezdil s jakýmikoli doplňky, nepočítaje dýku a opasek.

彡

„Ale královno-"

Žena nechtěla nic slyšet. Rázným krokem došla do stájí, její boty nyní pokryty vrstvou šedého prachu, kde si vyvedla svého koně a tryskem odjíždějící do lesa, odkud prý viděli přijíždět koně pohřešovaného prince.

Cesta se pomalu měnila v pěšinu, až zanikla a kůň následoval otisky kopyt, jež zde byly i po dni od vytvoření ve vlhké půdě. Stromy jako sloupy velkého lesního sálu a koruny jako klenba.

Vše co chlapec spatřil nyní pozorovala jeho matka, těmi mahagonovýma očima, které po ní zdědil.

Uběhly dvě hodiny a královna dál prohledávala les mystických koní, jejichž ocasy měly být tak dlouhé, až nebylo možné rozeznat přechod mezi hřívou a vodou. Všichni věděli, co vkročení do toho lesa znamená, i samotná královna, avšak nikdo neměl srdce říct matce, jak přišla o syna.

Žena seskočila do měkkého mechového polštáře a pomalu došla k jedné z mokřin, kde se uprostřed nacházela malá plocha bílého písku. Královna se ještě chvíli rozhodovala, než opatrně vytáhla prsten svého syna a položila jej přesně doprostřed na písek.

彡

Zaujatě prsten pozoroval, ignoruje že je stále pod vodou v rašeliništi a všude okolo jsou v kalné až naprosto hnědé vodě mrtvoly. Několikrát po něm přejel prsty, nasadil a sundal si ho. Když tomu konečně uvěřil, okamžitě se začal drát na povrch.

Rašelina nebyla jen tak nazývána nebezpečnou, nechtějíc pustit cokoli jednou pohlceného, avšak přízrak měl dost času díky absenci dechu.

Když se konečně vynořil z nyní plnohodnotné tůně, okamžitě pro kontrolu vzal prsten a dal jej proti světu. Paprsky modré jdoucí skrz safír pokryly jeho bledý obličej a světlo se objevilo v jeho vyhaslých očích.

Doufal, že jeho myšlenky se stočí na rodinu, avšak nad tou přemýšlel do doby, kdy potkal jednoho roztržitého prince z vedlejšího království s tím pitomým úsměvem a ještě pitomnějším humorem.

Jeho pozornost získalo něco, co se dostalo do jeho periferního vidění na hladině tůně. Když sklonil pohled, uviděl uvadlou sedmikrásku. Stejně jako Jisung, i ona byla krásná, avšak nastane čas, kdy uvadne, naopak on zde bude dál; prsten zapomenutý v rašelině.

Chlapec cítil slzy, nebo to byla voda stékající z jeho tmavých vlasů?

Západ slunce dnes nebyl nijak barevně zajímavý, žádné tóny od tmavě modré po zlatou, pouze rudá; krvavé slunce. Noc se blížila, avšak hvězdy nevylézaly, spíše mračná opona, jež měla skrýt nadcházející scénu.

Připadal si pateticky, ale i přesto překonal již poněkolikáté touhu rozjet se za ním, a to přesně z tohoto důvodu. Bez něj bude Jisungovi líp, zapomene s posunese se, zatímco on bude mít alespoň další věc, nad kterou bude moct vzpomínat až do skonání věků.

Naštěstí pro něj se těmito myšlenkami nemusel zabývat dlouho, jelikož uslyšel hlasy, řetězy, meče.

Přítomnost pěti osob tvořila dobré rozptýlení, to přesně potřeboval. Prsten vhodil do kapsy spolu se sedmikráskou a vydal se jejich směrem, po chvíli nasedaje na svého koně, který poslušně přišel na pomoc svému jezdci. Tiše jako mlha, jež se pomalu začínala tvořit nad hladinami všech vodních ploch v lese, se nesl lesem.

Zanedlouho slyšel hlasy. Neváhal. Přemýšlel; nebylo nad čím. Prudkým pohybem vrhl dýkou. Čepel prořízla vzduch, mlhu, krk prvního muže. Není to nebylo nebe, ale mech, kdo byl v barvách krve. Další na řadě byl hned lovec vedle, kterého jednoduše přejel; ostrá kopyta se zarývala hluboko do mechu a hlíny, jakoby tam tělo ani nebylo.

Lovci neměli čas jakkoliv reagovat. Jeden utekl, další dva zůstali, ne však na dlouho. Jednomu se zakousl do krku. Ječivý řev se rozlehl tichým lesem. Muž sebou škubal, snažil se vykroutit, avšak přízrakův stisk byl moc silný a rány do jeho těla měly stejnou váhu jako do pytle mouky.

Tkáň se z kostí odtrhávala ztuha, bylo to moc špinavé. V jezdcových očích to bylo dokonalé.

Když se chtěl vrhnout na posledního, našel jej řetězem svázaného u stromu. Kůň stál vedle něj, s kopyty i tlamou od krve. Jeden řetěz mu visel z huby a končil pod hladinou jednoho z rašelinišť, druhý držel lovce.

„Hodná," šeptl a s krvavým úsměvem se rozešel blíž. Muž prosil, naříkal, ale řetěz se utahoval víc a víc, uzavírající jeho dýchací cesty. Křupnutí. Žeber? Krku? Ruky? Kde všude jej řetěz vlastně stahoval?

Svítivě bílé oči se kochaly, dokud uši nezaslechly kroky. Poslední lovec očividně neměl rád svůj život, jelikož se blížil normálním krokem. Přízrak ze země zvedl kámen na rozmlácení jeho hlavy, ignoruje pohled svého koně, a připraven udeřit jej ihned, co se otočí. Prudce zvedl kámen v obou rukách a otočil se; kámen dopadl na zem.

Minho překvapeně koukal do medových očí, které se i v této situaci s pozadím mrtvých těl smály. „J- Jisungu?" vydechl zmateně. Bylo tak automatické používat svůj dech v jeho přítomnosti. „Ahoj," usmál se a hned ho popadl a objal.

„Co... co tady děláš? Zešílels?! Je noc! Co kdyby se ti něco stalo- co kdyby tě těchto pět potkalo dřív než mě?! Víš, jak je to tady v noci nebezpečné?" Minho jej popadl a začal s ním lomcovat. Jisung byl zmatený, než se rozesmál. „Čemu se směješ?"

„A přesně proto si zde troufnu; mám tebe, takže dyby cokoli, zachráníš mě," zašeptal až nebezpečně blízko jeho úst. Minho měl pocit, že se mu zamotá hlava, když se dostal ještě blíž.

彡

Zdravím vás u dnešní kapitoly!

Předem se omouvám nejen za absenci korekce, ale i za formulaci, jelikož... meh, nejsem s ní úplně spokojená, takže ji při korekci budu nějak upravovat. ;-;

Každopádně ke korekci se nejspíš dostanu až po ukončení knihy... yikes. xd

Snad se vám i přesto obsahově líbila, hlasy a komentáře moc potěší!ヾ(´︶'♡)ﾉ

Tak papa^_^