Ｓｔｒａｙ ｋｉｄｓ
Ｍｉｎｓｕｎｇ ｆａｎｔａｓｙ ａｕ

彡

Minho pořádně utáhl poslední uzel na jezdeckých botech a tichým krokem se vydal ke stájím, kde měl již se služebnictvem dohodu, že mu nastrojí koně a nikomu nic neřeknou.

Podlaha byla studená a s každým krokem blíže ke stájím špinavější. Prach se hromadil v rozích a sláma se pod nohy prince připlétala mnohem častěji. Černé boty měly brzy zašedlé špice, avšak to byla snad ta poslední chlapcova starost. Ještě jednou zkontroloval vak, jenž měl připnut k opasku, a opatrně odvázal a vyvedl svého bělouše.

Hrad byl ponořen do tmy, pouze občasné louče ohně ozařovaly nejnutnější místa, vytvářejíc štiplavý vzduch, jenž byl těžký a nasycený zápachem ohořelého vosku. Stráže občas prošly kolem oken, pochodeň v ruce, avšak nikoho nenapadlo věnovat pozornost jezdci bílého koně s kápí, uhánějícího směrem na sever; k lesu, kde se již takřka nikdo neodvažuje.

彡

Štěrk odskakoval zpod kopyt koně a ztrácel se v trávě okolo cesty. Čím blíž byli k lesu, tím horší cesta byla, až se z ní stala pouhá vyšlapaná pěšina, po které kráčelo mnoho před Minhem.

Mnoho chtělo spatřit ona krásná stvoření, které na první pohled vypadaly jako normální koně, avšak ti, co je spatřili, je popisovali jako krásnější, s delšími krky a užšími nohami. Jejich hříva byla podobná vlnám Pacifiku - hustým a tmavým, nekonečným. Jejich ocas je prý tak dlouhý, že se ztrácí ve vodě a splývá s ní. Někteří dokonce tvrdí, že jsou pouhou halucinací z vodních par, ve kterých se skrývají. Nikdo je však monstry nenazval, jelikož nevypadají více nebezpečně než jiní koně, ba naopak. Jsou prý velice přátelští a lidí se nebojí.

Minho samozřejmě slyšel i druhou stranu; mizení lidí a následně nacházení jejich věcí, někdy i zbytků jich samotných v řece po proudu, která vzniká soutokem Twer a Kōr právě v lese, kde teď míří. Zašli snad kvůli koním z nepozornosti do močálů, které se v lese vyskytují, pod kopytech vodních koní dokonce více než předtím? Nebo je snad majitelé koní krutě zabili a okradli? Možná se zvířaty přišel i jejich přirozený nepřítel.

I přes všechny příběhy, varování, i dokonce zákazy od krále a královny, se Minho nebál. S mečem i lukem byl jeden z nejlepších v celém království. Nebylo tajemstvím, že vyzvat jej na souboj byla jistá prohra. Sílou sice tak nevynikal, zato myšlení a bystrost byly jeho tajné zbraně. Také každý věděl, jak vypadá a pouhý pomatenec by zabil prince jednoho z největších a nejsilnějších královstvích Severu.

A co se bažin týká, Minho do tohoto lesa chodil již odmalička, ještě před příchodem koní. Věděl, kde je to nebezpečné a kde si naopak může dovolit projet i s koněm. A pokud opravdu zde vznikla nová místa s rašeliništi, tak je dokázal bezpečně rozeznat, především teď v noci, kdy se v nich prohlížel měsíc a světlušky jako varovná znamení pořádaly bály nad kalnou vodou, pod kterou se skrýval nejeden život.

Ani pro bělouše to nebylo poprvé, co jej zde jeho pán zavedl, zvláště v tuto hodinu. Ať byli kdekoliv v lese, kůň vždy našel cestu zpět. Ne jednou se vrátil do stájí v brzkých ranních hodinách se spícím Minhem na zádech.

Kopyta vydala škrtavý zvuk při styku s nerovným kamenem. Právě překročili oficiální hranici lesa. Tma se ztrácela v mlze a mlha zase ve tmě. Kmeny stromů připomínaly obrovské sloupoví s korunami jako barokním stopem. Vše bylo v tichu, tíživém a zároveň tak nějak uklidňujícím.

Princ projížděl lesem dlouhé hodiny bez jakéhokoliv náznaku živé bytosti. Byl zklamaný stejně tak spokojený. Klid a samota jej uklidňovala. Takhle by chtěl žít; v klidu. Nevadila mu zodpovědnost, budoucí vláda a správa nad královstvím, nevadily mu bály ani společnost, ale všechno dohromady spolu s neustálou přítomností alespoň dvou služebných nikdy neměl klid. Nikdy nemohl tiše brouzdat krásnými zahradami kolem paláce či se jen bezstarostně projít po městě. Ani na projížďku nesměl sám. Proto byl jediný únik právě do lesa v noci, kdy o tom věděl pouze jeden muž, který již dávno vzdal jakékoli rozmlouvání.

Sova byla slyšet po jeho levé straně. Minho překvapeně vzhlédl, aby proti měsíci uviděl obrys krásného nočního dravce. Chvíli za ní koukal dál, než si povšiml oblohy, která bledla pod náporem jemných zlatých nitek, které pomalu získávaly své loutky. S každou minutou les ožíval víc a víc. Stále však byl soumrak a koruny byly neúprosné. Oteplovalo se a z každé louže se začala odpařovat voda. Byla to nádherná scenérie. Mlha pomalu převýšila tmu.

Minho se zhluboka nadechl zatuchlého, přesto však nějak čerstvého vzduchu nasyceného vodními parami a rašeliny. Zavřené oči, pootevřená ústa a tělo uvolněné. Nic víc si přát nemohl. Myšlenky již dávno zapomněly na Kelpie, vodní koně s tajemným původem. Nyní byly prázdné.

Kůň zastavil a princ mohl slyšet šplouchání vody, jak se snažil pít. Tato klidná atmosféra byla přerušena prudkým zvednutím běloušovy hlavy a několika tápavými kroky vzad. Chlapec otevřel oči a v úžasu vydechl. Na druhé straně mokřiny stál krásný černý kůň s ocasem, který končil hluboko pod vodou a očima zvláštně bílýma. Jeho přítomnost vyvolávala v chlapci zvláštní touhu dotknout se ho, pohladit si jeho již na pohled hebkou srst a pročesat mu krásnou hřívu, z níž neustále odkapávala voda. Byl kouzelný.

Minho na nic nečekal. Jako malé dítě seskočil ze stále nervózního koně, který ještě více couvl, a opatrně po bezpečných místech přešel blíž. Tato mokřina byla obzvláště hluboká. Mytický kůň jej celou dobu zvědavě pozoroval, sleduje každý krok. Kdyby nebyl princ tak zastřen nadšením a zvědavostí, neopomenul by pohled, který jakoby jen čekal, až udělá chybu, šlápne vedle. Bělouš naopak ztratil zbytky odvahy a pomalu se rozešel směrem k hradu, který byl překvapivě kousek.

Mladý princ šel přesně opačně, blíž a blíž ke zvířeti, jež bylo obestřeno tolika pověrami a záhadami. Kelpie stál na místě, občas dupaje nohou. Nebál se, neměl důvod. Bohužel princ se nezastavil, dokud nespočinul tváří v tvář bytosti s tělem koně a výrazem boha. Minhovy oči zářily radostí, takřka více než slunce, které se konečně ukázalo nad obzorem.

Chlapec udělal pár kroků a dostal se tak ke krku, na nějž chvíli koukal, než spolu s rukou na nose a druhou na hřívě přitiskl na něj svůj obličej, přesněji levé líčko. Jeho oči zachytily mezi stromy hrad, jeho lesklé okna a vytažené prapory, které majestátně vlály ve větru. Celý komplex byl osvětlen sluncem, jež šlo na obzoru vidět hned vedle, jen pár kilometrů.

Celá tato pohádková krajina se rozmazala, jak slzy zaplnily jeho oči. Ostrá bolest paralyzovala jeho tělo, vycházejíc z dlaní a líčka. Cítil tavení své vlastní kůže, její leptání. Cítil, jak se maso napojuje na to koňské a jak splývá v jedno. Jak srůstá. V marné snaze se snažil škubnout hlavu co nejvíce, doufaje v odtržení, avšak místo toho přišla další vlna bolesti. Maso mu již nepatřilo, pouhá kostra, která při každém škubnutí snažila se protrhnout tělesnou schránku a zachránit se. Kosti se zevnitř zarývaly do svalů a orgánů. Snažil se, moc se snažil odtrhnout se. Kůň si odfrkl a Minho přísahal, že to bylo pobavením nad jeho bezmocí. Poslední pohled na hrad. Poslední pohled na překrásné prapory a zeleň luk. Poslední nadechnutí.

Mohutné kopyta prorazila vodu. Chlad a tlumené ticho nahradilo všechny zvuky. Barvy vystřídaly odstíny šedi a vzduch v princových plicích byl nahrazen ledovou tekutinou, jež měla brzy proudit jeho žilami jako horské prameny proudí roklinami. Bubliny unikaly z chlapcových úst spolu se slábnoucím voláním a světlý povrch mizel, stejně jako život z chlapcova těla.

彡

Zdravím vás u nového příběhu! ^^

Jedná se o knížku s motivy fantasy a hororu. ^^ (což už jste nejspíš poznali xd)

Jako vždy jsou všechna varování v anotaci, tudíž v samotné knize už nebudou. ^^

Snad se vám kapitola líbila! Hlasy a komentáře potěší. ก₍⸍⸌̣ʷ̣̫⸍̣⸌₎ค♡

[Kniha je bez korekce, na kterou momentálně nemám moc čas, takže probíhá VELICE pomalu. Konkrétní kapitoly jsou na začátky vždy označeny, že korekce chybí.]

Tak papa^_^

Micka114