Pokoj byl ve stejném stavu, v jakém ho princ opustil; neuklizeném. Přesto však to bylo o něco lepší, než před poznáním Minha, jenž seděl na kraji neustlané postele k čelem k oknu, kde pochodoval Jisung. Na stole kousek od okna mezitím chladlo jídlo na pánvi.

„Proč jsi byl-"

„Proč je to jídlo v pánvi?"

Jisung zmateně zamrkal a otočil se na jídlo, které bylo položeno před dveřmi. Vajíčka, rýže, nějaká zelenina. Mladší k tomu zmateně přistoupil a všiml si lístečku, na kterém byla vysvětlena přítomnost pánve. „Poslala mi ji matka královna jako omluvu, že nemůžu ven. Dáš si?" otočil se i s pánví v ruce.

Dalších patnáct minut se dělili o lžíci a v tichosti jedli. Minho sice necítil žádné chutě, avšak být součástí takového momentu s blondýnem bylo více než dost. Občas chytili toho druhého, jak po sobě koukají.

„Tak," mladší odložil pánev stranou a poposedl si, aby seděl čelem k Minhovi, který udělal to samé, „co tě naštvalo tak, žes povraždil snad všechny lidi v lese a způsobil všude poplach?" Minho netušil, jak odpovědět.

„No... Jen jsem viděl nějakou kravinu, nic podstatného." Mávl nedbale rukou a vyhýbal se očními kontaktu. Hanovo obočí bylo semknuto k sobě a jeho oči vypalovaly díry do hlavy staršího chlapce. „Kravina?... Chceš mi říct, že jen kRaViNa tě naštvala tak, abys zabil x lidí?! Minho- sakra, co se děje?!" vyhrkl. A to byla poslední kapka pro Minhovy nervy.

„Tak tebe zajímá, co se děje? Vážně tě zajímá, co se děje?! Děláš si srandu?! Pokud vím, tak jsi to byl ty-"

Zaryl prst do jeho hrudi a naklonil se blíž.

„-kdo byl nadšený z mé nepřítomnosti! To ty jsi tady skákal radostí-"

Spadl zády do matrace s druhým chlapcem tyčícím se nad ním, nyní s druhou rukou na jeho krku.

„-že jsi se mě zbavil! A teď? Teď mě tady dobrovolně dotáhneš a předstíráš, jak ti na mě záleží?! Proč?! Baví tě hrát si se mnou?! Co po mně vlastně chceš?! Měl jsem tě zabít hned na místě!"

Uběhla minuta.

Jisungův vystrašený a provinilý obličej byl mokrý od slz, jak pozoroval chlapce nad sebou, kterému s očí tekly proudy slaných kapiček, jež dopadaly na obličej druhého. Minho zhluboka oddechoval, snaže se vytrhnout z transu. Nepřítomně koukal na svou ruku, která stále pevně svírala mladšího krk.

„Myslels to vážně?" zašeptal měkkým hlasem mladší, jak jen mu to ruka kolem krku dovolila. Dýchal mělce, avšak otázkou bylo, jestli to opravdu bylo tím stiskem krku, nebo pocitem viny a lítosti. Ani nedokázal vyjádřit, co cítí, alespoň ne slovy.

„Co... Co přesně?" Minho použil stejný hlas jako on, čímž ponořil pokoj do jakési intimní atmosfér plné nevyřčených slov. „T- to... T- t- tu poslední vě- větu," vykoktal otázku, na kterou tajně nechtěl vědět odpověď.

Přízrak se na něj konečně podíval. Když potkal oči mladšího, konečně mu došlo, co přesně řekl a nejradši by se zabil... To bohužel nešlo. Konečně pustil jeho krk a zoufale se zapřel o obě ruce, které dal po obou stranách Jisungovy hlavy. Jeho hlava mu spadla mezi ramena.

„Jo," vydechl a zavřel oči, aby nemusel vidět ten výraz v jeho obličeji. A udělal dobře, jelikož to, co se zračilo v obličeji blondýna bylo srdceryvné. „Vážně?" vzlykl, přemáhaje pláč.

Dlouhý výdech. „Kdybych tě tehdy zabil a nestrávil s tebou čas... Neuvědomil bych si, jak moc jsem sám, jak moc necítím, jak... jak moc mě mrzí, že jsem tě nutil se mnou vůbec trávit čas... Nic z toho by se nestalo, kdybych tě zabil, protože takhle akorát zabíjím sám sebe."

Opatrně otevřel oči, aby našel ty Jisungovy jen několik málo centimetrů od těch svých. Ani jeden se nehnul, pouze zírali na sebe. Sem tam spadla další kapka z bílých oči a dopadla na karamelovou pleť. Mladší chlapec opatrně zvedl ruce a omotal je okolo krku druhého, pomalu jej stahuje blíže. Tmavovlásek nevzdoroval a plně se podvolil, zmateně vyčkávaje, co se bude dít.

Jejich nosy se takřka dotýkaly za stálého očního kontaktu, než se Minhův obličej setkal s ohybem mezi ramenem a krkem mladšího, který jej vtáhl do teplého objetí. Nyní na sobě leželi jako nějaký sendvič.

„Promiň," vydechl mu mladší do ucha, až mu přeběhl mráz po zádech. „Za co se omlouváš?" broukl zmateně a dál si užíval teplo a měkkost těla pod sebou. Moc pohodlné.

„Já nevím... mrzí mě, žes to musel vidět... jak ses kvůli toho musel cítit... Že jsem se choval jako necitlivý debil, který je rád, že se tě zbavil i když..." Větu nedokončil ze strachu, jak by zněla. Nastala odmlka. „Proč tě to vůbec tak sebralo? Já myslel, že se jedná o pouhou dohodu." Změnil téma. Starší se zarazil, jelikož netušil, jak odpovědět. Bál se přiznat, jak se tato dohoda změnila.

„Aha! Už je mi to jasné!" vyjekl, až Minho nadskočil, „ty ses určitě zamiloval do mé postele, že je to tak! Css, a já jsem vzduch?!" Pomalu a velice zmateně se starší zvedl na svých rukou, aby viděl Jisungův raněný výraz. Chuť praštit opět vzrostla. „Co to meleš?" Mladší se naštěstí zasmál a začal mávat rukama, jakoby chtěl říct, že to je jedno, že si dělá srandu. Z nějakého důvodu se však víc rozesmál při pohledu na zmateného Minha; nyní se smál na celé kolo.

„Tvůj, hahah, tvůj obličej je- haha vtipný, ježiši hahaha," snažil se ze sebe vymáčknout, ale s každým slovem se smál víc, jelikož i starší se s každým slovem tvářil víc uraženě, tudíž vtipněji.

Jeho oči zabloudily na vysmátý obličej, který mu připomínal rozkvetlou louku a med a on se zasnil.

„Takhle v mém klíně vypadáš moc dobře," zašeptal s úšklebkem Jisung, pro něhož to byl nevinný vtip, (... On je vážně idiot, o můj bože.) ale na Minha to mělo zcela opačný efekt. Instinktivně proto sáhl po první věci, která byla po ruce, a začal polštářem dusit mladšího; samozřejmě ne doopravdy, jelikož nyní ho už zabít nechtěl.

„Aaaaa!" zaječel princ a jedním rychlým pohybem ze sebe shodil staršího. Ten neváhal, popadl pánev a začal s ní druhého nahánět.

„Ne! Prosím, mami, já už budu hodný!" pokřikoval se smíchem, i přestože se opravdu bál o své zdraví. Aniž by si to uvědomil, Minho se také začal smát.

Pokoj působil jako jejich osobní bublina, kde nezáleželo kým jsou, pouze jestli se baví. Bylo to soukromé a příjemné a ani jeden se nemuseli bát o jejich pověst či zdraví. Nic. Jen oni dva v komfortní atmosféře.

„Au!" Blond chlapec se chytl za zadek, kde to schytal pánví, vzápětí i temeno hlavy, kde jej tmavovlásek praštil také, ale podstatě méně. Ten se začal chichotat, než sebou hodil o postel, pánev dávno zapomenutá někde na zemi.

Ze stále otevřeného okna na něj dopadlo slunce a Jisung se přistihl, jak zasněně kouká na odlesky v bílých očí, které jakoby opět měly výraznější šedou zornici. Jeho kůže v barvě popelavé modré nyní nepůsobila tak chladně, ale naopak měl nutkání ji obejmout.

„Budeš tam stát dlouho?" Chlapec zatřásl hlavou nejen aby se dostal z transu, ale také jako odpověď.

„Co chceš vůbec dělat?" nadhodil očividně otázku, když nemohli ven; Jisung měl zákaz a Minha by chytili. „Hm, máš rád knihy?" zapřemýšlel mladší. Minho říkal, že byl skoro sto let v lese a vzhledem k tomu, jak je vzdělaný a vysazený na dobré vyjadřování, napadlo jej, že by ho knihy mohly zajímat. A měl pravdu.

Minhův obličej se rozzářil jako obličej malého dítěte a okamžitě začal kývat na souhlas. „Fajn, tak mi dej jména autorů a knih a co najdu, tak ti přinesu," usmál se na něj Jisung a Minho si připadal jako kostka másla na pánvi.

彡

Zdravím vás u nové kapitoly! ^^

Omlouvám se, včera jsem měla nečekaně na poslední chvíli brigádu a domů jsem se dostala až někdy o půlnoci. :D

Konečně už někdo Jisunga praštil, osobně jsem z toho nadšená a můžu slíbit že od této chvíle už bude lepší. :3

Snad se líbila, hlasy a komentáře moc potěší! ヾ(＾-＾)ノ♡

Tak papa^_^