[Swag (⌐▨_▨)]

彡

Rufus hbitě přeskakoval přes spadlé kmeny a kličkoval mezi stormy. zatímco černá klisna se hnala před ním. Její jezdec se smál, až ho bolely tváře, avšak to jej nijak netrápilo. To samé platilo i o Rufově idiotovi, který byl do toho ještě zadýchaný a tváře mu hořely.

Lesem se nesl mírný opar, díky kterému byl vzduch vlhký s podtóny jehličí a hub, kterým se nyní dařilo. Rosa ještě setrvávala na některých stinných místech, a tak se kopyta koní leskla a na některých místech jim to klouzalo; lépe řečeno Rufovi. Vodní kůň s tím neměl sebemenší problém. Obloha byla zatažená a každou chvíli mělo pršet.

A proto také vznikl tento závod, kdo se domů dostane rychleji.

A proto také teď Jisung nadával, že ho z té rychlé, drkotavé jízdy bolí zadek.

„Nějak pozadu, ne?" rýpl si Minho vysmátě a věnoval mladšímu drzý úsměv. Ten ho oplatil ještě odhodlanějším výrazem a víc pobídl Rufíka, jenž si odfrkl a ještě víc zabral. Zde se již nacházeli v části lesa, kterou dobře znal, a tak věděl, kde si může dovolit zrychlit a kde naopak musí zpomalit, ať už kvůli terénu nebo překážkám.

Stromů ubývalo, naopak keřů bylo víc, až zmizelo všechno a před nimi se rozprostřela louka; nejprve před Minhem, následně před Jisungem. Chlapec pozoroval, jak starší rychle utíká po hradbě, proto neváhal, seskočil z Rufa a následoval ho. Koník chvíli funěl na místě, než pohlédl na klisnu a poklusem se odebral do stájí, aby mu neztuhly svaly. Lili udělala to samé, avšak směrem do lesa, kde se opět skryla u jezírka nedaleko hradu.

Blondýn měl pocit, že z něj za chvíli vyletí kostra nebo plíce, obojí by šlo, avšak nic jej nezastavilo od toho, aby běžel naplno a pomalu doháněl chlapce s popelavě modrou pletí a černýma vlasama, jenž občas klopýtl, když náhodou stoupl na špatně upevněný kámen, který se důsledkem toho pohl.

I přes jeho úsilí se Minho dostal do pokoje první, a to právě včas, jelikož se doslova protrhla obloha a začalo lít; ne jakože vážně lít. Jisung tam do pokoje proskočil oknem o minutu později a byl totálně mokrý.

Minho jej s vítězným úsměvem pozoroval z postele, na které seděl v tureckém sedu, a užíval si pohled na něj. „Tomu se říká poražený. Dokonce tak i vypadáš!" zachichotal se, čímž si vysloužil uražený výraz.

„Haha."

Mladší se sebral a odešel do koupelny, kde se beze slova začal sušit. Minho jej ani na vteřinu nepřestal sledovat, zaujatě pozoruje jeho ruku, kterou si sušil vlasy, díky čemuž mohl vidět pohyb svalů spolu se žílami, které ruku zdobily. Jisung o tom samozřejmě věděl, ale až moc si užíval tu pozornost staršího.

Plus jeho egu to velice lichotilo.

Rychle se vrátil do pokoje pro suché oblečené a po chvíli byl konečně hotov. Spokojený vyšel z koupelny a skočil na postel, díky čemuž starší povyskočil. „Ah!" vyjekl překvapeně a hravě ho plácl po zádech. Jisung se drze uculil a dál odpočíval na břiše.

„A cena pro vítěze?" ozval se starší sladkým tónem, užívaje si to víc, než by připustil; stále však míň než pohled na mladšího ruce. „Nevím..." začal přemýšlet nahlas, „asi-" „Dneska spím v posteli já a ty budeš spát na pohovce!" vyjekl nadšeně a očekáváním se podíval na zděšeného Jisunga.

Ironie však byla, že mu nevadilo spát na pohovce jako spát bez ˇněčehoˇ, co může objímat.

„Ne! Moje postel-" Hlava mu byla násilním zatlačena do matrace a on tak nemohl vzdorovat. „Promiň, co jsi říkal? Nějak ti nejde rozumět!" provokoval ho vesele Minho, jenž si sedl na jeho záda. Tam nevydržel dlouho, jelikož ho mladší převalil a uvěznil pod sebou. Tím se dostali do pozice, která jim nebyla cizí, avšak s pokaždé ji vnímali intenzivněji.

A tak se dostáváme do tohoto bodu.

彡

彡

Jisung staršímu koukal do očí často, avšak nikdy tomu nevěnoval velkou pozornost. Proto byl teď více než fascinovaný, když do nich pozorně koukal z blízky. „Ty... máš šedivé zorničky... a dokonce i světloulinkou šedou duhovku," zašeptal úžasle a dál jej zkoumal, zatímco starší byl dále vděčný, že nemůže zčervenat.

Déšť bubnoval na střechy a stále otevřeným oknem i na parapet, kde se kapičky odrážely a dopadaly na podlahu a tvořily malou louži. Občas se oblaky prohnal blesk, při kterém sebou mladší cukl, takřka nepatrně, avšak Minho to vnímal všemi smysly; každý záchvěv svalu, každý prudký nádech.

„Můžu mít otázku?"prolomil jinak tichou místnost chlapec s blond vlasy, stále svíraje staršího ruce nad hlavou. Tiché brouknutí mu bylo odpovědí. „Proč si tenkrát odešel a způsobil tohle všechno? A proč si mi přinesl kytku kvítků?"

A poprvé za celou dobu mohl mladší pozorovat, jak se staršího zorničky zužují. „Proč to chceš až teď vědět? A jak víš to té kytičce?" Jeho hlas byl sotva nad úrovní šeptu, přes bouřku venku takřka neslyšící, nebýt bezprostřední blízkosti, ve niž se mladší nacházel. Obličeje byly tak blízko, že dýchali stejný vzduch, vonící po lesním ovoci, které venku sbírali a jedli.

„Včera mi to matka řekla... lépe řečeno si z toho dělali všichni srandu. Proč všechno tohle, když to má být o dohodě na postel?" zopakoval svou otázku. Přízrak se ošil a otočil hlavu na stranu, aby nemusel koukat do jeho obličeje. Cítil se poníženě, zavíraje oči a vydechuje vzuch z plic; zvyk, který dělal již automaticky kvůli mladšímu.

„Žárlil jsem," pípl. Nejradši by se namístě schoulil do klubíčka, což mu Jisungův stisk nepovoloval. Kapky se dál snášely z nebe s bubnovaly na střechy. „Žárlil?" Mladší naklonil zmateně hlavu, což Minho nemohl vidět. „Na co-"

Světe div se, došlo mu to.

Mladší se zvedl a dál zmateně shlížel na chlapce s popelavě modrou pletí a šedýma očima. „Tys žárlil na tu holku? Minho-" Smích. Ten blbec se směje?, urazil se Minho a konečně otevřel oči, podrážděně koukaje na Jisunga. Tomu hrál úsměv na tváři, i když z tmavovláskova pohledu neměl sebemenší důvod.

„Čemu se sakra směješ?" Posadil se a dál ho propaloval pohledem. „Je to roztomilé," uchechtl se. To staršího dopálilo ještě víc, a tak se zvedl s úmyslem zamknou se v koupelně a trucovat tam. Už byl u dveří, když ho Jisung chytil za zápěstí a rychlým pohybem ho natlačil na stěnu.

„Cítíš vůbec bolest? Myslím pocit," zašeptal s pohledem do jeho očí, které jej fascinovaly ještě více, než kdy předtím. Minho měl pocit, že se vznáší a zároveň, že jsou jeho končetiny ze železa, především nohy; i kdyby chtěl, nedokázal by odejít. Chtěl by vůbec?

„Cítím všechno," hlas se mu lehce třásl, sladká melodie pro blondýnovy uši. Blesk prořízl oblohu, odrážejíc se v očích obou chlapců. Udeřil hrom, silnější než tlukot jejich splašených srdcí a vše utichlo.

„Nech mě, abych ti ukázal, jak moc mi na tobě záleží."

Závěsy začaly tančit ve větru, stejně jako jejich rty na sobě v dokonalé harmonii. Minho po dlouhé době cítil teplo, které s každým okamžikem sílilo, až vyvrcholilo v něco krásného.

彡

Sis, bros and non-binary hoes, je to tady!

Zdravím vás u dnešní kapitoly se scénou, na kterou se těším už od června! Upřímně? Sama jsem z ní mimo dkkxjsjw

Takže budu opravdu moc ráda za reakce, jelikož takovou scénu jsem naposledy psala v Učiteli, a to už... Je dávno. :>

Takže prosím prosím reakce, ať mám motivaci takové scény psát, jelikož... Mi dělají problém. Xkksks

Snad se vám kapitola líbila! Hlasy, a především tedy komentáře opravdu potěší! ヾ(´︶'♡)ﾉ

Tak papa^_^