Slunce prosvítalo otevřeným oknem a pomalu se snažilo vysušit Minhovu neustále vlhkou kůži. Chlapec se párkrát ošil, než konečně otevřel oči. Jeho končetiny byly omotány kolem jednoho z polštářů, zatímco zbytek byl rozházen na zemi spolu s peřinou. Ospale si protřel obličej, konečně si všímaje absence nejdůležitější věci; Jisunga. Začal se zmateně rozhlížet. Na zemi? Není. Pod postelí? Nic. Rozpláclý dole pod oknem? Díky bohu ne. Koupelna? Prázdná.

Přízrak začal lehce panikařit. Byl si plně vědom faktu, že to je v jeho pozici zvláštní, nemaje na to v podstatě právo, avšak tím se teď nezabýval. Jediné, co bylo v jeho hlavě, byl Jisung. Malátně se vyhrabal z postele a narychlo všechno naházel na postel. Zastavil se však v pohybu a chvíli přemýšlel, dokud postel perfektně neustlal, následně se rychle přesouvaje ke dveřím, které chtěl otevřít. S rukou na klice mu však došlo, že toto je Jisungův hrad. On je princem. Zde nehrozí nebezpečí-

To si alespoň myslel, než jej do obličeje praštily ony dveře.

Jisung, klasicky celý udýchaný, jimi proletěl a rozplácl se na posteli. Dva polštáře spadly opět na zem a peřina byla nyní celá pokrčená. Minho nevěděl, jestli ho první seřvat za tu postel, nebo že jej ráno nemohl najít. To, že to bylo sotva patnáct minut není vůbec, ale vůbec podstatné, očividně stejně jako rána do obličeje. 

„Kdes byl a co děláš?!" vypadlo z něj nakonec. Nebyl na tu větu příliš pyšný, ale pracovat se s tím dalo. Jisung na druhé straně brečel do polštáře. Když uslyšel staršího, vzplanula v něm naděje, rychle se zvedaje na nohy. „Prosím!" vyjekl a silně stiskl Minha, „musíš mi pomoct! Zítra mám prý psát ňaký test z etiky nebo co že to mám robit a já nic neumím-" Starší ho sarkasticky přerušil: „Oh, vážně? Jak je to možné? Mě by to nikdy nenapadlo, vždyť mluvíš tak vybraně! Nikoli jako sedlák!"

Blondýn se odtáhl, což byl jediný důvod, proč Minho litoval své poznámky, a věnoval mu ironický úsměv. „Moc vtipné, každopádně mi vyhrožovali, že inak budu spát ve stáji, když tak Rufa miluju... A tak něak ti to nerad kazím, ale ty tam budeš se mnou," vysvětlil uštěpačně a ukazováčkem se dotkl jeho hrudě.

Starší párkrát zmateně zamrkal, proč by mu to mělo vadit, než mu došlo, že s mladším mají dohodu: Nezabiju tě, pokud tu můžu spát. Tak nějak, přesně si to už nepamatoval, každopádně teď rozhodně nebyla chvíle mu říct, že už to neplatí. Někdy později... třeba nikdy.

„Oh... V tom případě dobře," zamumlal. Jisung jej znovu objal, než opět a zase spadl do peřin. Chlapec s tmavými vlasy byl však stále zaseklý u obětí a toho širokého úsměvu.

„Budeš tam stát dlouho?"

Konečně se vzpamatoval, rychle se zamýšleje. „Máš nějaké poznámky?" vystřelil otázku, mladší naopak oči. „Na co?" „... Děláš si srandu, že jo-" Naštěstí byl přerušen pobaveným Jisungem, který se svalil z postele a po čtyřech došel k nočnímu stolku, ze kterého vytáhl sešit, jenž vypadal, jako by zrovna přišel z války proti kuchyňským nožům.

„Ty máš... tik v oku?" kvíknul tiše. Starší beze slova přešel k němu a převzal si sešit... a praštil ho s ním po hlavě. „Au! Za co?" vyjekl plačtivě a zmateně se zadíval nahoru, aby viděl výraz staršího. „Za všechno!" vyjekl. „Co to je všechno-" Prst na rtech ho přerušil. „Mlč a dávej pozor." S tím se odebrali k učení, Minho na posteli s peřinou kolem sebe a Jisung s polštářem v klíně na zemi, nohy do tureckého sedu.

彡

„... a tak jdeš až druhý-"

„Ale to ji vidím pod šaty! To je přece sprosté-"

„Avšak tady to není myšleno pejorativně-"

„EŠTĚ JEDNOU POUŽIJ TO SLOVO A POLETÍŠ PRVNÍ ZE SCHODŮ DOLŮ!"

Takto nějak vypadala poslední půl hodina jejich učení, kdy Jisung nedokázal pochopit, proč musí jít muž za ženou DO schodů, kdy ji může vidět po sukni... možná by to pochopil, nechal-li by staršího dokončit, ale to je pouhá maličkost. Na druhé straně Minho se dostal do role a jeho vytříbený slovník se hlásil ke slovu, což však akorát více dráždilo druhého chlapce.

Podtrženo, sečteno, dohromady si vyvařili bolest hlavy a problémy se vztekem. Minho byl dobrý učitel, to musel Jisung přiznat, ale zato on byl špatný žák, především když přišlo na etiku. To byl taky důvod, proč se těm hodinám tak vyhýbal.

Starší si zmáčkl kořeny nosu a vydechl. „Poslouchej! Jdeš za ní, protože kdyby spadla, tak ty ji chytíš, chápeš?!" řekl přísným hlasem a sledoval, jak se Jisungův výraz měnil ze zmateného do uvědomělého. „Oh," vydechl a on přísahal, že viděl z jeho uší vycházet páru, jak moc nad tím přemýšlí. „To sem tě měl asi nechat první domluvit, co? Hehe," pronesl nervózně, škrábaje se na zátylku. Nevěřícný výraz. „Fakt? Vážně?! Wow... Myslíš?" Minho nebyl daleko od toho chytnout se za hlavu, avšak si zanechal, v rámci možností, klidný výraz a začal dál vysvětlovat.

Tři hodiny a mladší to KONEČNĚ začínal pobírat. Bohužel, teď přišel na řadu tanec a tmavovlásek měl lehké obavy.

... A ty se ukázaly oprávněné.

Chlapec s blond vlasy na něj koukal jako idiot při slově waltz, u slova foxtrot mu málem vypadly oči a valčík byl poslední hřebík do rakve.

„Ty neumíš základy tanců?!" vyjekl tak, že několikrát poskočil na matraci. „... Ne," pípl a rychle se přikrčil, když druhý vstal a postavil se přesně před něj. Jeho bílé oči jej provrtávaly jako dva hřebíky.

„Vstaň," poručil a mladší tak ihned učinil, „narovnat, jako by ti dal někdo pod bradu ostrou tyč, když dáš bradu níž, píchneš se, ruce do pravého úhlu, tuhle dáš dámě DO pasu, ne POD něj! Druhou uchopíš jemňoulince její dlaň a máš ji takto." Nastavil mu sám ruku, aby byla ve správné poloze. Princ si nedovolil odporovat, naopak se snažil o co největší spolupráci.

Bylo příjemné vidět Minha takto zaujatého a soustředěného. Han by si jej perfektně dokázal představit na místě učitele. Jeho tón byl autoritativní, ale ne protivný. Mladší byl ale nejvíce fascinovaný jeho očima. Nebyl si jistý, jestli to byla pouze jeho fantazie, avšak čím víc se soustředil na učení a mladšího, tím víc byly viditelné jeho zornice. Sice světle šedé, přesto však zornice, jež mladšího fascinovaly neskutečným způsobem a dodávali mu lidský vzhled.

„... tak, a teď opakuj, tohle je základní krok."

Tmavovlásek také udělal onu pózu a začal se pohybovat. Jeho kroky byly ladné, ale přesné, silné, ale ne agresivní. Mladší se jej snažil napodobit, i když si byl jist, že přesně toto by nezvládl ani po letech tréninku.

„Ne, musíš víc vykročit! Ne takhle- proboha ty ji nechceš zmrzačit! Nekopej- Kdybys udělal tohle, tak ji kolenem nabereš a bude neplodná-"

„Počkat, cože?!" Chudák byl zmatený a vystrašený, avšak to Minha nezajímalo. „Tanči, prosím tě," vydechl a sešitem ho opět přetáhl po hlavě. Chvíli takto několikrát opakovali, než bylo učitelem usouzeno, že je čas na další krok.

„Tak jo, teď mě chyť a veď." Jedna vteřina. Dvě vteřiny. Tři vteřiny... Hodně dalších vteřin, dokud tmavovláskovi nedošla trpělivost. „Můžeš mi laskavě říct, na co koukáš a proč nic neděláš?!" vyjekl lehce podrážděně, když na něj Jisung stále blbě koukal. Zvedl ruku a lehce roztřeseně ji natáhl, ukazuje na staršího. „T- to mám jak- jako tančit s- s- s tebou?" Přízrak se pleskl po tváři. „Ne, s tím za mnou," pronesl, přičemž zaklonil hlavu a na tváři mu hrál sarkastický úsměv.

Mladší pochopil, že jestli nechce dostat něčím jiným po hlavně, musí poslechnout, a tak pomalu a velice nejistě přešel k Minhovi. Ten počkal, až udělá základní pózu a zavěsil se do něj.

Jisung si ihned všiml jeho studených a malých rukou. Také zaregistroval, že přestal dýchat, avšak nějak netušil proč.

Minho se snažil uklidnit, což v takovéto bezprostřední blízkosti moc nešlo, dokud mladší nezačal vést... Ehm, 'vést'.

„Jisungu, ty máš vést! To co děláš je tak špatné, že bych s tebou nenechal ani kozu tančit! Tvoje ruka je jak leklá ryba, nepřípustné!" začal rozhazovat rukama kolem sebe, zatímco Jisung vyjeveně koukal a snažil se vše pobrat. Druhý chlapec mu však nedal ani trochu času.

Rázně jej popadl za pas a přitáhl si jej k tělu, ruku mu rázně chytaje do své. Jisung vyjekl, nosem skoro narážeje do Minhova. Byli blízko, velmi blízko. Chtěl něco namítnout; že neumí dámské kroky, neví co s rukama, nebo že takto z blízká vypadá sexy s tou jizvou, ale nic z toho nedokázal vyslovit, jelikož se s ním celý svět zatočil. Starší na nic nečekal a začal tančit, otáčeje mladším jako hadrovou panenkou. Jeho oči byly celou dobu upřeny dolů, aby nešlápl mladšímu na nohu, jelikož jeho kroky byly zmatené a občas udělal krok mužský, tedy přesně zrcadlově.

Když se konečně odpojili po chvíli, která mladšímu přišla jako věčnost, byl zmatený. „Ale... Vždyť já skoro nemusel nic dělat," vydechl zmateně. „Přesně tak. V tomto ohledu to mají dámy lehčí, zvlášť když mají dlouhé sukně, které zakryjí špatné kroky. Naopak pokud ty jako muž neumíš vést... Všichni to uvidí a budeš muset dámě kupovat nové boty, a to bys snad nechtěl," usmál se na něj pobaveně, což jej konečně vytrhlo ze zasnění.

Tanec trénovali další hodinu, za kterou se mladší naučil poměrně slušně vést, díky čemuž měl Minho více prostoru na přemýšlení, kdy mu došlo, co to vlastně dělá a jak blízko je, a opět děkoval všemu, že se nečervená.

彡

Zdravím vás u pozdní kapitoly! ^^ Nejsem o víkendu doma a v pátek ve vlaku i včera jsem sice měla čas na psaní, ale byla jsem tak mrtvá, že jsem to i tak nestihla, za což se omlouvám. :(

Nevím, jestli jste si všimli, ale zkusila jsem jiný styl odstavců a ... Upřímně jsem s ním mnohem více spokojená. ^^
I přesto bych byla ráda za názor. ヾ(＾-＾)ノ
(Až moc se mi to líbí takže od teď tak budu psát, plus takto předělám kapitoly bez korekce -3- )

Hlasy a komentáře potěší. -3-

Ps: pevně doufám, že referenci na Prostřeno jste pochopili. (  ಠ_ಠ)

Tak papa^_^