Minho byl hluboko ponořený v knize, nevnímaje nic a nikoho okolo. Knihu dostal teprve před dvěma hodinami a už byl v půlce. Jisung jej fascinovaně pozoroval, zatímco se sám snažil číst svou knihu, což mu samozřejmě nešlo; Minho a myšlenky o něm byly hlasitější.

Chlapec odvrátil pohled, nyní zíraje z okna na jemnou oblohu pokrytou vlákny mraků jako závoj, díky čemuž nebylo slunce tak ostré. Občas šlo vidět nějakého dravce, jak krouží na obloze nad loukou kolem hradu, v němž vládl chaos. Všichni řešili záhadné monstrum, jak se ho zbavit a jak jednat. Stráže běhaly po hradě, držely hlídky a klábosily.

A i přes ten všechen chaos, hluk a dění okolo byl pokoj ponořený do klidné atmosféry s vůní růží a kávy, které před chvílí přinesla na požádání služebná. Mladší měl co dělat, aby rychle schoval Minha, který byl tak začtený, že ho nakonec musel jako loutku vzít a vlastnoručně odnést za dveře, kde se starší opřel o zeď a dál nerušeně četl; to se opakovalo i po odchodu služebné.

Blondýn si opět uvědomil, jak na hlavu to  všechno je; dobrovolně se stará o přízrak, který se ho snažil zabít a následně ho v podstatě vydíral.

Alespoň ze začátku, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc si uvědomoval tu rapidní změnu v jeho i svém chování vůči tomu druhému. Jejich rozhovory, jejich pohledy, malinká gesta... A především Minhův ochranářský pud. Tohle všechno v něm vyvolalo příjemně tepelný pocit; a to v obou smyslech.

Proč to dělá?

Tahle otázka se vztahovala na Minha i jeho samého.

Ale proč mi to nevadí?

Jisung se sám sebe pořád dokola a dokola ptal na tuto na první pohled jednoduchou otázku, na kterou se však bál odpovědět. Jelikož by se opět a zase dostal k tomu samému důvodu; nemůže přece cítit nic k někomu, kdo ho chtěl zabít. A stále a stále dokola si toto říkal jako argument a důvod na otázku neodpovídat. Ale už i jeho hlava z něj začínala šílet. 

Dlouze vydechl a pohledem se vrátil na Minha, jen aby se setkal s jeho zvědavýma očima, ve kterých se odrážely růže na stolku, hned vedle kávy na jednom tácu.

Už déle pozoroval mladšího při koukání z okna s obočím v jedné lajně, jak moc usilovně přemýšlel. Nad čím? Na to se zase bál zeptat on. Bál se, že se rozmyslel, že si uvědomil, jak moc je tahle situace zvláštní. I on si to dobře uvědomoval, ale jednou, jednou jedinkrát chtěl být sobec a užít si to. Užít si ten pocit v něčí přítomnosti, chtít jej pouze pro sebe, chtít jej celého. A i když dobře věděl, že to nejde, potlačil tuto myšlenku daleko a dál předstíral, i přestože věděl, jak to pro něj skončí.

Protože i kdyby všechno vyšlo, Minho zde bude dál strašit. Jisung však za nějakou dobu zemře na stáří; a on bude opět slepě bloudit na svém koni a brát životy ostatní, jako by to mohlo vrátit ten jeho; ten Jisungův.

„Na co myslíš?" protrhl ticho mladší tichým hlasem. „Mohl bych se zeptat na to samé," odpověděl stejným způsobem. Dál se nic nedělo, pouze na sebe nepřítomně koukali, zatímco mysleli na to samé. Dokonce to i oba potlačovali a snažili se to ignorovat.

„Co čteš?" Straší zavřel svou knížku a poposedl si blíž k mladšímu, kterého tím lehce překvapil. Ihned se vzpamatoval a sklopil pohled na knihu ve svých rukou. „Ah, něaké pohádky a povídky z okolí. Jako malý sem to měl rád... Už je to doba, co mi to matka četla," uchechtl se a s úsměvem se podíval na Minha. Ten mu úsměv opětoval.

„U čeho jsi teď?" zeptal se zvědavě a sedl si po pravé straně, hlavu pohodlně pokládaje Jisungovi na rameno. Blondýn na něj chvíli fascinovaně koukal, v jeho očích tančící jiskřičky, než se zahleděl do knihy. „Já... Vlastně nevím, moc mi nejde se soustředit. Nějak to není ono, když si to čtu sám," zasmál se nervózně. Připadal si jako pitomec, že na rozdíl od staršího nedokáže přečíst ani v podstatě dětskou knihu.

„A co kdybych ti četl já?" zeptal se chlapec s tmavými vlasy, koukaje zpoza svých dlouhých řas do obličeje blondýna, který jej měl o něco výš. Byla to roztomilá scénka.

Jeho obličej chytl růžový odstín. Minho vypadal roztomile, schoulený vedle něj s hlavou na jeho rameni a s očima upřenýma do těch jeho. Přesně tyto momenty pomáhaly Jisungovi zapomenout na bílé oči bez zornic, kus tváře bez kůže a popelavě modrou pleť.

„Tak jo," vydechl. Oba se usmáli a zatímco Minho sklonil hlavu a začal číst, Jisung jej dál zaujatě pozoroval, zkoumaje každý rys, každý centimetr a každou nedokonalost na jeho obličeji i zbytku těla, díky kterým se mu zdál dokonalý.

彡

„Můžu se zeptat?" Minho přestal číst a zvedl pohled, čekaje na jeho otázku. „Hm? Na co?" Jisung váhal, koukaje si ret. „Ty... Mě už nehodláš zabít, že ne?" vysoukal ze sebe. Neodvážil se na něj podívat, ale dokázal si představit jeho překvapený výraz, když se napřímil. Váha zmizela z jeho ramena.

„Já... Myslel, že je to zřejmé. Každopádně ne, nehodlám ti nic udělat, pokud s tím nebudeš souhlasit-" Tmavovlasý chlapec se zmateně otočil na druhého, který se smál. Smál! „Čemu se směješ?"

„To znělo, jako bys se mnou chtěl šu-"

V dokončení mu zabránil polštář v obličeji. Minho byl rudý až někde a nechápal, jak mohl na něco takového myslet. „Jisungu! Co to sakra?! Já se ti snažím vysvětlit, že tě nechci nezabít, jen abych tě vzápětí chtěl zadusit polštářem?" pokřikoval naštvaně, zatímco mladší se dál smál.

Pokojem se nesl smích ještě dlouho. Oba po sobě házeli polštáře, skákali na toho druhého s peřinou a navzájem se snažili toho druhého znehybnit. Nakonec skončili po boku toho druhého rozvalení na posteli jako Patrik mořská hvězdice.

„Promiň," šeptl Minho vedle zadýchaného chlapce. „Huh? Za co?" vydechl zmateně. Oba otočili hlavu na toho druhého. „Ještě jsem se neomluvil za... naše setkání"" Zostuzeně odvrátil pohled zpátky na strop. Chvíli bylo ticho a Minho by přísahal, že slyšel Jisunga přemýšlet. „Oh! Ty myslíš snahu mě zabít a kousnout a-"

„ANO ANO, PŘESNĚ TOHLE!" vyjekl a rukama si zakryl obličej, jak moc byl zahanbený. Mladší to zametl pod koberec smíchem; zase. „Dobře dobře, promiň. A v pohodě. Asi... Asi bych na tvém místě udělal to samé. Já se taky omlouvám. Za své chování a hlavně za to včera. Já nevím, ona," chlapec se zvedl na loktech a zadíval se z okna, „to prostě automaticky byla moje reakce. Přitom být s tebou je fajn. Možná jsem vlastně rád, že se ti to stalo... Aspoň jsem tě mohl potkat."

Minho se musel hlídat, aby se nerozbrečel. Mladší to říkal tak upřímně, že ještě před tím, než se na něj otočil, se stihl schovat do polštáře. „Aww, ty se stydíš? A to máš být ten krvelačný přízrak, kvůli kterému nemůžu ven?" Blondýn jej dál provokoval, než se opět začali mlátit polštáři.

Jisung pak musel na rodinný oběd, jelikož se prý muselo využít toho, že je doma. Minho mezitím seděl na parapetu a houpal nohama. Cítil se líp, a to z mnoha důvodů.

彡

Zdravím vás u dnešní kapitoly, která je asi lehce depresivní... Ale ta další už bude... Lepší... Teda já doufám. 👀

Každopádně! Pomalinku se blížíme k lepším částem! :3 Které budou většinou sladké... Nebo úchylné, jelikož Jisung je dirty minded. :D

Hlasy a komentáře potěší! ^^ ♡

Tak papa^_^