[(◕ᴗ◕❃)]

彡

Uběhlo několik dní a Jisung každý den seděl na posteli, parapetu nebo ve vaně, koukal z okna a přemítal nad tím vším, co se stalo.

„Ach, ani nevíš, jak jsme se o tebe báli! S otcem jsme proto ihned poslali ty vojáky, aby tě vysvobodili od toho monstra! Ah! To muselo být tak otřesné. Nechci si ani představit, jaké to muselo být s ním být tolik dní! Všechno teď dává smysl, i to jak jsi trávil více času zavřený v pokoji, i to jak jsi byl při večeřích jako na jehlách a vždy ses rychle odebral do svého pokoje. On tě musel tak trápit! Nedokážu..."

Stále v hlavě slyšel hlas své matky a argumenty, proč jeho chování bylo takové a makové a... blondýn měl všeho dost. Neznal Minha tak dlouho, ale i pobyt s ním, kdy se ho ještě bál, byl stokrát lepší než s jeho rodinou.

Kapka sklouzla z blond pramenu vlasů a přidala se k ostatním, které naplňovaly vanu. Tiché šplouchnutí rezonovalo koupelnou. Chlapec frustrovaně vyfukoval vzduch nosem, čímž vytvářel bublinky. Sice opožděně, ale přece se vždy vynořil dostatečně, aby se nadechl. A opět se ponořil tak, aby byl schopen dělat další bublinky.

Přemýšlel. Kdyby se utopil, stalo by se z něj to co z Minha? Mohl by jej pak vidět? Nebo by jen přišel o veškerý vzduch z plic a život z těla, které by zůstalo bezvládné v napuštěné vaně, dokud by jej někdo nenašel?

„Princi Jisungu?" ozvala se služebná, jež se očividně sama vpustila to jeho pokoje, jelikož nyní stála za dveřmi od koupelny. Princ se nezmohl na odpověď, nezmohl se ani na vynoření a nadechnutí. Díky tomu se až po chvíli prudce zvedl, kašlaje vodu. Služebná něco vykřikovala, ale jemu to bylo jedno. Vše mu bylo jedno.

Nešlo jenom o absenci Minha; šlo o uvědomění, jak s ním rodina zachází, jak o něj nejeví zájem, jak mu nedává absolutně žádnou pozornost, pokud to nevyžaduje etika. Rodinné večeře jsou pouhou povinností a jejich malicherností, kde mu naopak dávají až moc nechtěné pozornosti.

Hořce se zasmál, jak rychle dokázal přilnout k někomu, kdo je mrtvý a kdo jej chtěl mrtvého. Jak by raději byl s ním v chladném lese, než se svou rodinou v obrovském pohodlném hradu.

„T- tak a dost! J- jdu dovnitř!" vykoktala a rázně chytla za kliku. Jisung nebyl zvyklý se zamykat, jelikož do pokoje služebnictvo bez vyzvání nesmělo a do koupelny, pokud tam byl, by si nikdo nedovolil vejít; nevyžadovala by to situace.

Služebná vyjekla, když spatřila princova záda pokrytá vodou. „Pardon! Moc se omlouvám, výsosti, j- já slyšela- ono to znělo, že- že se dusíte!" Vysoukala ze sebe, nyní stojíc zády k němu. Jisung se ani nehnul, jen v předklonu seděl a pozoroval, jak se na nebi zjevují hvězdy.

„Omlouvám se, vaše matka- chtěla by vás vidět u dnešní večeře." Chlapec se ani nehl. Nevěděl, co říct. Nechtěl nic říct. Bohužel věděl, že dnes se tomu nevyhne. Služebná se uklonila a s prudkým zabouchnutím dveřím odešla.

彡

„... A tak jsem hraběnce pověděla- Oh, drahoušku, tady jsi!" vyjekla jeho matka nadšeně, rozhovor s králem dávno zapomenut. Chlapec ve volné, Minhově, tunice, černých kalhotách a bez bot vešel se stále mokrou hlavou do jídelny a aniž by komukoliv věnoval jediný pohled, usadil se na nejvzdálenější židli. Po jeho pravici seděl jeho starší bratr, po jeho levici pro jeho vlastní překvapení dívka, se kterou tančil.

„Zlato, och, zlato," hrála strašně sympatickou, „ty musíš být tak traumatizovaný a otřesený! Jak jsme si jen mohli nevšimnout, že tě ta... ta zrůda tak využívá!" Jisung sevřel křečovitě čelist nad slovem zrůda. Jak může Minha takto nazývat?! Ani ho neviděla!

„Nechápu, proč něco neřekl," obořil se mrzutě král. S opovržením pohlédl na svého nejmladšího syna; jako na slabého zbabělce. „Proč jsi nenaznačil, že se něco děje- lépe řečeno proč jsi ho prostě nezabil? Nevyhnal? To jsi tak neschopný? Heh, možná máš přece jen mozek sedláka-"

Nádobí nadskočilo, jak silně do stolu udeřil.

Jisung hleděl do stále prázdného talíře, nedbaje scény, kterou tropí, výrazů členů jeho rodiny nebo snad dívky, jež zajisté nečekala, že takto bude probíhat první stolování s královskou rodinou. „Já-"

„Mladý muži, okamžitě se usaďte a už o vás do konce této večeře nechci slyšet!" Králův hlas zahřměl jako úder blesku. Celá místnost utichla do tlumeného ticha. Dech byl hlasitý, tlukot srdce připomínal údery kladiva.

Tak jako vždy, pomyslel si Jisung, s hořkým úsměvem se usazuje zpátky. Jen pozoroval, jak se otcovy rty rozdělily, avšak zvuk z nich nestačil vyjít. Matka královna se pokusila rozproudit konverzaci a pro Jisungův údiv se jí to povedlo, avšak pohledy, které si s otcem vyměňoval, byly velice nemilé.

Kdyby měl někdo popsat atmosféru u večeře, tak perfektní přirovnáním by byla večeře ze Shreka dvojky, Jisung a jeho otec jako Shrek a Herold. Jen bez té bitvy jídla.

„Zlato, ty skoro nejíš, dej si ještě!" Opakovala již poněkolikáté matka královna. Jisung to nedával.

„Zlato," opět to oslovení, „jak si zajisté povšiml, přizvali jsme dnes hosta! Lyla, ta, se kterou jsi tančil, pamatuješ?" Královna pokynula dívce, jež Jisungovi věnovala milý pohled a jemný úsměv; i přesto měl Minho jemnější.

Jisungovi se chtělo brečet při pohledu na dívku, která v podstatě nic neudělala, a přesto se díky ní tolik stalo. I přesto dokázala vyvolat tolik vzpomínek na Minha, ač jej vzhledem ani povahou, a překvapivě i pohlavím, nepřipomínala a nijak se mu nepodobala.

„Napadlo nás, jestli bys jí nechtěl provést po hradě, nebo ji ukázat knihovnu... Oh, ano! Lyla říkala, že by se ráda zlepšila v jízdě na koni a ty jsi přece obstojný jezdec! Máš tolik naježděno, alespoň k něčemu jsou ty tvé vyjížďky-" „Jeho vyjížďky jsou dobré leda na flákání od povinností."

Jeho otec si opět neodpustil rýpavou poznámku, který byla tentokrát poslední kapkou. Nebo první? K čemu?

Jisung se zhluboka nadech a jakoby všechny myšlenky, nápady a události do sebe zapadly a on najednou věděl, co musí udělat. Co chce udělat. A tak se zvedl a beze slova, ty obstaral jeho úžasný pan otec v podobě posměšků, urážek a rýpavých komentářů, odešel z místnosti.

Chodby hradu byly osvětleny loučemi, díky nimž se ve vzduchu nesl zápach ohořelé pytloviny a vosku, který odkapával na zem. V lepších částech byly uhlíkové pochodně, tam zas bylo cítit uhlíky. Plamínky tančily po zdech a odrážely se na všem, co jim jen dovolilo.

Například v očích chlapce, jenž si to rázně kráčel ke stájm, kde popadl rozespalého Rufa pouze s uzdou. Slyšel kroky a když se otočil, uviděl tak známy výjev matčiné služky, která jej v podstatě jako malého vychovávala za matku, jak za ním pospíchá. Bylo mu to jedno.

„Jisungu, počkejte! Vaše matka-" Avšak to již princ neslyšel, dál uháněje na svém kříženém koníkovi do nocí tichého města. Výjev mladého prince v obyčejných šatech a s ubřečenými tvářemi na svém menším koni se zavalitým tělem, připomínaje plyšovou hračku, byl k zahlédnutí poprvé. Jisung nesnášel být princem. Nesnášel zodpovědnost, etiku a přidělenou práci. Protivilo se mu drahé luxusní oblečení.

Co však nedokázal vystát nejvíce ze všeho byla královská rodina; jeho rodina.

彡

Zdravím u dnešní kapitoly!^^

Snad se vám líbila! :>

Vypadá asi nezajímavě, ale... v podstatě objasňuje, proč se na to Jisung vysr- jelikož kdyby to bylo jen kvůli lásky... meh, nic moc. On ten jeho motiv je spojený i s tím, že nemá co ztratit a depkaří. Ale Minho tam samozřejmě hraje také velkou roli. :3

Hlasy a komentáře moc potěší! \^o^/

Tak papa^_^