Jisung stál již v polospánku, zatímco matka na něj pokřikovala kázání, výtky a občas i nějakou lehkou nadávku, ne však mířenou na svého syna, spíše aby si ulevila. Princ už už chtěl odejít, avšak omylem se otočil poraněnou rukou ke královně. Zalapání po dechu a rázné kroky se rozlehly salonkem. Žena zvedla ruku, aby měla prst před očima, zděšeně zkoumajíc ranky a strupy. A kázání začalo nanovo.

彡

Slunce už bylo takřka nahoře. V kostele už se připravovali k polednímu zvonění, na trhu si lidé chystali oběd. Všechno bylo v plném proudu.

Princ se zmateně posadil na své posteli a ospale se začal rozhlížet. Následovalo dvacet minut sezení a koukání před sebe do peřin, než byl dostatečně vzhůru, aby vstal a šel cokoliv dělat. V dalších deseti minutách získal veškerou potřebnou energii, a tak poklusem proběhl hrad, v kuchyni po domluvě s kuchařkou dostal něco na snídani a jablka pro Rufuse a pak už následovalo pouze jedno místo, kam mohl jít; stáje.

Rufus už netrpělivě přešlapoval. Když uslyšel známé kroky, okamžitě vystrčil hlavu a zařehtal, až se někteří koně i lidé ve stájích polekali. Jisung na to však s velkým úsměvem čekal. „No nazdar! Jak se má můj koblížek?" zeptal se tónem, kterým lidé mluví na své mazlíčky. Koník zastříhal ušima, koukaje na jablka, co měl blondýn v triku. Ten mu jedno rovnou dal, naopak druhé začal jist on sám, zatímco začal připravovat koníka k výjezdu.

Dnes měl v plánu projít všelijaké pajzly, hospody a zapadlejší podniky, kde se hodně mluví, aniž by člověka musel dvakrát vybízet. Peníze, jablko, koník a dobrá nálada. Mohl vyrazit. 

„Princi Jisungu? Vaše matka-“ Oprava, musel vyrazit.

Blondýn naskočil na koně a i přes zákaz procválal stájí, služebná jeho matky v patách. Něco za ním ještě volala, ale to nevnímal. Se slaměným kloboučkem, kostkovanou košilí, kalhotami s dírou na koleni a botami s jedním špatným vázáním se vesele vydal do města. Rufík cupital, nedočkavě se ohlížeje, zda-li konečně jeho jezdec nedojedl jablko, aby dostal ohryzek. Oba ignorovali oči, které je zvědavě pozorovaly.

彡

Jisung uvázal koníka u své oblíbené hospody, kde bylo vždycky veselo a lidé se jej neptali, odkud je. Rufus byl mezitím venku a papal trávu.

„Dobrý, co to bude?“ zeptal se vysmátý muž mastné pleti, s knírkem a zavalitým tělem. Hadra mu visela přes rameno, zástěra pod výrazným břichem. Princ se musel pousmát, vždy ten stejný výjev. „Dobrý, jedno pivo na pult, díky.“ Rozešel se a sedl si na konec pultu kousek od stolu, kde bylo velice rušno. 

Stolu se říkalo cestovatelský, jelikož bylo zvykem u něj vidět právě cestovatele či kupce, kteří tudy pouze projíždějí, mají za sebou různé cesty.

Pivo se zjevilo před ním, a tak kousek upil, než se na židli otočil a sledoval dění, snaže se zachytit něco, co by mu bylo užitečné. „Chlapče! Ty tam, u pultu!“ zmateně se otočil na muže s pláštěm z juty s azurovým lemem. Pokynul hlavou. „Copak se ti stalo s prstem, strčils ho kams neměl?“ uchechtl se obchodník. Jisung zakroutil hlavou, úsměv mu hraje na rtech. „Ne ne, jen sem včera jel kamsi doprčic a tohle mám za to,“ pozvedl ruku, hýbaje prstem, který již spokojeně spočíval ve své kloubní jamce.

„Hm, je to jak by ti to cosi chtělo urafnout, kdes byl?“ zajímal se dál. Muž se opřel o lokty. Princ přemýšlel, než mu došlo, že azurová patří obchodníkům z té oblasti, naděje si nacházejíc cestu k němu. „Na jihozápad, do něakeho starého lesa. Skoro sam močál a bažina.“ Upil piva a pozoroval výraz ve tváři muže v plášti. Jejich konverzace měla již tři posluchače.

„Myslíš les, o kterém legenda praví, že tam zemřel tamní princ?“ podivil se, ještě víc, když přikývl. „O lese, kde jsou prý nějací krásní koně?" „Jo,“ přikývl s úsměvem, „to je on. Něaké černé koně sem viděl, byli krásní, škoda jen, že tak daleko.“ Na to okamžitě obchodník zatřásl hlavou, ruce zvedaje před sebe. 

„Ne ne ne, to buď rád! Enač bys tu už nebyl! Prý se říká, že to oni zabili prince. Někdo tvrdí, že si z něho udělali vládce, iní tvrdí, že ho sežrali. Tak či tak, ty potvory jsou nebezpečné,“ řekl vážným hlasem, než se napil svého piva. Jisung v duchu jásal, tohle je přesně to, co hledal.

„To je pravda. Ty potvory tě prej chytěj tlamou a vožerou z tebe maso,“ přidal se další obchodník, tentokrát v barvách zelené a pískově žluté. „Když jsem v tom království prodával, nějaká žena mi vyprávěla příběh, kdysi tam ten princ jako jel, ale zpátky doběhl jen jeho bílej kůň. Ani šaty se nenašly, prostě nic! Říkám vám, vožrali z něj maso!“

Obchodník mluvil se smrtící vážností. I kdyby chlapec koně nepotkal, věřil by mu.

„Ale kdepak,“ ozval se opět azurový obchodník, „ti říkám, já tam žil, můj stařik mi o tom vyprávěl. Nikdy se nenašlo tělo ani šaty, což u předchozích mrtvých ano; po proudu. Dycky! Ty potvory nikdy nesnědly úplně šecko. Takže ho musely utopit v některé z tych bažin, nebo ho kdosi unesl.“

Konverzace měla nyní pozornost všech přítomným. Muž se napil a než druhý stačil cokoliv říct, pokračoval: „Taky je ale legenda, kerou se sice straší děcka, že je z něj teď přízračný jezdec, kerý zabíjí a pojídá děti, co se v lese nedrží rodičů. Samo je to pověra, ale rozhodně se do nejzápadnější části lesa nikdo neodváží. Jen idiot by tam šel!“

'Ah, tak přece sem idiot' pomyslel si blondýn a s úsměvem se napil.

Konverzace pokračovala, avšak se spíš týkala mýtických stvoření obecně. Přidali se i další a jako vždy, i dnes bylo veselo. Princ se však nezdržel. Zaplatil, obchodníkům poděkoval a s hlasitým 'Nashle!' vypochodoval ven. Ruf se na něj zvídavě podíval. „Ano, mám informace,“ usmál se na něj Han, nasedaje do sedla. Cestou mu vše pověděl.

Takto navštívil ještě dvě hospody, jeden podnik a jeden pajzl. Všude slyšel tak nějak to samé; byl sněden, je z něj přízrak, je to jen výmysl, byl unesen, utopil se v bažině. Co se však dozvěděl navíc byly věci okolo samotného prince. 

Minho III. svého jména z jednoho největších království severu. Pohledný, velice vzdělaný, zdatný s mečem, mistr v sedle i s lukem. Zmizel ve svých dvaceti dvou letech, když jel na svou obvyklou tajnou vyjížďku. Následník trůnu, který se zodpovědností hodnou krále plnil všechny potřebné úkoly a učil se potřebné věci. Člověk, který patří na trůn.

Bylo zvláštní to všechno poslouchat, jeho životopis a následně dohady o jeho smrti a zároveň vědět, jak skončil. Jako děsivý přízrak na koni s řetězy a mrtvýma očima, který kouše prsty.

Jisung odstrojil Rufa a unaveně se rozešel směrem k hradu kolem ohrad, které se částečně táhly podél lesa, zpoza kterého slunce zlatě zalévalo krajinu. Díky tomu byly okraje lesa temné, tvořící kontrast ke všemu okolo. Han se rozhlížel po krajině, dokud jeho oči nenarazily na svítivě bílé tečky na okraji lesa v křoví. 

Zastavil. 

Zmateně hleděl do těch teček, než jeho oči sklouzly výš, kde byly další bílé tečky. Ještě zmateněji natočil hlavu na stranu. Vypadalo to jako kůň s jezdcem, výška teček by odpovídala očím. Blondýn chtěl tuto myšlenku zahodit, avšak chrastění řetězu, ač nepatrné, mu nejen nedovolilo myšlenku zahodit, ale dokonce ji ještě dokončit.

Princ strnul na místě, koukaje do očí mrtvého prince, jehož rysy byly zahaleny stínem. Vítr se proháněl ohradama, pohrávajíc si se stébly trávy. Vše vypadalo klidně, dokud tento klid nenarušil blond chlapec v plném trysku. Měl pocit, že se mu každou chvíli zamotají nohy, avšak i přesto pokračoval, a to až do hradu.

Celý rozklepaný se paranoidně rozhlížel po každém tmavším rohu, dokud málem nedostal infarkt. „Mladý muži, toto chování vám přijde normální?!“ Jisung nadskočil a rychle se otočil na svou matku. Ve večerní róbě, stříbrné šperky, vlasy vyčesané do vysokého copu, v němž měla zapletené stuhy. „Omlouvám se, byl jsem rozrušen a nevšiml si vás. Dobrý večer, matko,“ pronesl hlasem gentlemana a uklonil se, u toho smekaje svůj slamák. Vypadal komicky.

„Já však nemluvím pouze o vašem nynějším příchodu. Ráno jste se vypařil a nikdo neví, kde jste byl. Co kdyby se vám něco stalo?! Včera jste málem přišel o prst-“ „Ujišťuji vás, matko, že se mi nic stát nemohlo. Události minulého dne byly pouze jedna velká náhoda. Pokud mě nyní omluvíte, jsem poněkud unaven a rád bych si lehl. Přeji vám krásný večer a dobrou noc.“ Han se uklonil a než stačila matka královna jakkoliv reagovat, byl již pryč.

彡

Místnost nebyla jakkoli osvětlena, pouze oknem zde pronikala slabá záře zbylých paprsků. Závěs u otevřeného okna lehce vlál, což dodávalo pokoji kouzelný nádech. Ten byl však rychle zničen tichými nadávkami mladého prince, zatímco se převlékal. Netrvalo dlouho a chlapec spokojeně oddechoval zakuklený v peřinách.

彡

Zdravím vás u nové kapitoly! ^^

Snad se vám líbí! :D Hlasy i komentáře potěší. :3

Tak papa^_^