„Co to- meh, proč se vůbec divím, že ti to tak de, dyž si schopný se schovávat ve vodě, že... VoDnÍ pŘíZrAk, pff," stěžoval si neustále mladší, kterému se povedlo chytit menšího pstruha, zatímco starší měl dva lososy, jednu tresku, a dokonce i mnika, kterého měl zatím příležitost vidět jen v učebnici nebo jako filé u večeře. Minho byl neskutečně dobrý. A nebylo divu, když se vodou pohyboval jako by nic a dokázal v ní i dýchat- lépe řečeno nedýchat.

„Možná jsi jen špatný! Nesváděj všechno na mě!" ohradil se, než se obličejem opět ponořil do mělké vody. Zbytek těla se tyčil nad hladinou. Jisung zvědavě koukal na jeho záda, to si alespoň nalhával, a čekal, dokud se opět nevynořil... s další rybou.

„Jak- víš co?! Já to kašlu, du zpátky, stejně se smráká."

Blondýn se zadíval na oblohu, na které se již míchaly barvy; od pryskyřicově zlaté po oceánově modrou. Někde už šly vidět i hvězdy. Svaly v obličeji se uvolnily a on nyní s jemným úsměvem hleděl vzhůru na oblohu, jež se zračila v tekoucí hladině. Vypadal jako chlapec z fantasy knížky, jenž se chtěl dotknout oblaků, aby zjistil, že za nimi se nachází další svět; svět, kde chlapec jako on se můžeš bavit s chlapcem, jako je on. S příznakem z močálů bez dechu a očima, které připomínají čistý papír.

Minho zapomněl na rybu v jeho ruce, na ty ostatní... Kdyby to šlo, zapomněl by, jak dýchat. Jisung vypadal jako z jiného světa.

Stromy kolem se začaly lehce kolébat. Vítr si hrál s jejich větvemi, až došel k blond vlasům. A Minho se ztratil v souhvězdích, která se zračila v očích mladšího.

„Snad se Ruf nevyválel v bahně."

Ticho prořízl Jisungův smích a následné čvachtání. Než se tmavovlásek stihl vzpamatovat, byl sám. Chtěl udělat nějakou reakci, ale netušil jakou, a tak jen nechal jeho tělo, aby se lehce otřáslo. Ruka zajela do mokrých vlasů. Měl pocit, že jeho tělem něco projelo. Mráz? Horko? Husina? Nic takového mu přece nevadilo a nemělo na něj vliv. 

Neuměl to popsat a byl si jist, že to není protože by byl mrtvý, ale protože nikdy nic podobného nezažil. Co jej však děsilo víc bylo, že i když jej to děsilo, byl to vlastně příjemný pocit. Bílé oči se upřely na oblohu, snad také hledající jiný svět; svět, kdy by měly barvu podobnou obloze.

彡

S rybami v náruči postupoval lesem, dokud si nevšiml světla. Když došel k jejich místu, byl tam oheň s dvěma rybami na klacku. Rufík se spokojeně pásl v hranici světla ohně a Jisung se soustředěným výrazem hypnotizoval svou večeři. Vypadal u toho roztomile, a tak se Minho neudržel a zachichotal se. To mladšího probralo. Trhnutím hlavy se otočil na přízrak s již připravenými rybami, které stačilo pouze upéct.

„Neříkal si, že nemusíš jíst?" usmál se s pozvednutým obočím a úsměvem. Přízrak se na chvíli zarazil, pohledem se přesunuje na ryby, na chlapce, zpět na ryby a zpět na chlapce. Ruka se prudce natáhla, ryby visící mladšímu před obličejem. Leknutím cukl dozadu. „To je pro tebe, ať máš co jíst," usmál se a čekal na reakci.

Jisung překvapeně koukal na jezdce, který připomínal dítě, jež čeká na reakci na nakreslený obrázek. Až teď si všiml, že i přes stavbu těla a proporce je Minho drobnější. Jak malé má prsty a naopak jak velké oči.

Opatrně převzal ryby zabalené v listech, aby je rozložil okolo ohně. Vypadalo to jako hostina pro šest lidí. Oči se odtrhly od ohniště a přesunuly se na přízrak, jenž se usadil takřka naproti němu. Zmateně semkl obočí. I přes jeho lehce děsivý vzhled díky tmy a odrazu světla ohně od jeho tváře si na něj překvapivě rychle zvykl. Jeho společnost nebyla již tak děsivá.

„Poď sem!" vyjekl vesele a rukou poklepal vedle sebe. Minho zmateně zvedl hlavu a chvíli váhal. „No tak! Nemám se já bát tebe? Poď sem!" Opět ten veselý tón. Starší byl tak zmatený. „Um... Ano, omlouvám se, již jdu," odpověděl konečně měkkým hlasem. 

Sotva se zvedl, ihned strnul v pohybu, když mladší vyhrkl: „Neh už toho! Co sem říkal o té řeči?!" „Om- promiň promiň! Já se zamyslel a zapomněl- co se děje, žes tak vyjel?" Obešel oheň a opatrně si sedl vedle rozzlobeného Hana. „Já jen-" dlouhý povzdech, „nemám to rád, promiň." Věnoval mu smutný úsměv a i když jezdec nebyl zrovna odborník na emoce, a to ani za živa, poznal, že se něco děje.

„Chceš... Um, chceš o tom mluvit?" zeptal se opatrně. Chlapcovy rty se spojily do tenké lajny. Přemýšlel, ale následně došel k závěru, že nemá co ztratit. 

„Víš... Nebo spíš nevíš... Heh, no... sem nejmladší z rodiny, takže svým způsobem mám nejmíň povinností, jen hodiny... Jenže když já nechci! Jediný důvod těch hodin a vzdělání je, bych nedělal ostudu... To, že mi to bude k ničemu, to už je nezajímá. Nebo že bych chtěl nejradši jen někde jezdit, pomáhat na poli... Bože, já bych tak rád trénoval koně! Klidně na hradě, klidně někde... Co já vím, NĚKDE! Ale ne, já se musím tvářit jako zlaté vajco, chovat se slušně a mluviti jakožto člen královské rodiny, kteréž jsem součástí," ke konci nasadil povrchní tón, u toho dělaje gesta rukama. Jako nějaká hraběnka. „Vím, že to zní zvláštně, ale... Nechci poslouchat nic, co mi připomíná odkud a kdo jsem..."

Větev v ohni zapraskala, kousíčky popílku vzlétaly a mizely. Starší měl pocit, že by měl něco udělat, nějak jej utěšit, ale nebyl si jistý jak. Mladší mu však ochotně pomohl. „Teď mi máš říct, že chápeš, proč se tak cítím a máš mě obejmout! Co víc mám udělat, lehnout si ti na klín?!" Minho sebou polekaně trhl. Vyděšeně se zadíval na něj zadíval.

Jisung ještě chvíli čekal, než si hlasitě povzdechl a opravdu si staršímu lehl do klína; přesněji položil si hlavu na jeho stehno. „T- ty... J- jo, chápu, jak to m- myslíš. Neboj, přestan- nu." „Proč koktáš?" zeptal se s upřímnou zvědavostí a zadíval se mu do očí.

Minho byl rozhozený. Fyzický, především dobrovolný, kontakt z druhé strany bylo něco, co nečekal, že ještě někdy zažije. A rozhodně ne ze strany někoho, jako je Jisung. „N- ne, jen... Jsem překvapen? Heh." „Hm... A z čeho?" broukl a dál koukal do obličeje přízraku, který jej měl zabít. Bylo to zvláštní. 

„Z toho, jak uvolněný jsi... Nečekal jsem... Heh, nečekal jsem, že to ještě zažiju. Nic víc," vysvětlil a věnoval mu jemný úsměv. Blondýn mu jej oplatil a chtěl něco říct, avšak ta otravná mrcha měla jiný plán.

„AHHH!" zařval, vyskakuje na nohy, „blbý komár! Fuj, aaah, svědí, svědí, svědí!" Poskakoval kolem ohně, jako by se snažil vyvolat duchy. Jezdec na něj koukal s poměrně hotovým výrazem; kdyby se ho někdo zeptal, kdo je to Han Jisung, nejmladší princ, ukázal by mu toto.

„Oh! Už je to upečené! Na," vyjekl a podal Minhovi rybu. „Ale já říkal, že jíst ne-" Byl rychle přerušen. „Já vím, ale můžeš! A já bych si připadám lépe, kdybys jedl i ty, prosím!" Zkusil psí oči. A tmavovlásek se chtěl proklít, a to i přestože už byl, že mu neuměl říct ne.

Dlouhý povzdech opustil jeho ústa, rozbaluje rybu z ohořelého listu. „Díky! A cením ten povzdech!" Mladší se radoval a začal vyprávět nejrůznější historky. Přízrak poslouchal, avšak víc pozornosti věnoval řeči jeho těla. Jak jeho rty měnily tvar, vlasy poskakovaly kolem hlavy a oči; Minho nechápal, jak oči mohou tak zřetelně vyprávět příběh.

Tmavovlasý chlapec opatrně začal jíst. Přestože chutě byly zkreslené, ať už dobou, kdy je naposledy cítil, či množstvím krve, které za tu dobu vypil, ale i přesto bylo příjemné do těla dostat něco teplého a chutného. A to nepočítal veselou společnost mladšího, jež byla ta nejsladší třešnička na tom všem. 

彡

Snad se vám kapitola líbila! Hlasy a komentáře potěší. ^^ ♡

Tak papa^_^