Jisung již poněkolikáté vyjekl ze spánku a přetočil se na bok, při čemž pleskl přes tvář Minha. Ten nyní přes mladšího prsty koukal na noční oblohu, dokud se neodvážil a jeho ruku nesundal. Mladší zamručel, ruku si dal pod líčko a spal klidně dál. Přízrak se posadil, pohledem kontroluje Rufuse, následně oheň.

Praskání větviček. Kroky. Tlumené hlasy.

Přízrak škubl hlavou, bílé zornice sledujíce vše. Kousek lezl po trávě brouk, někde mezi stromy zachytil svou. Oči hbitě kmitaly mezi stromy a jeho instinkty posla smrti se opět dostávaly na povrch. Do nosu se mu dostala vůně teplých těl, ve kterých kolovala sladká krev.

Jezdec vyskočil na nohy, rychle se přesouvaje k lesu. Po cestě popadl klacek, jenž stiskl; klouby měly barvu jeho očí. Ty stále putovaly po lese, až konečně zaregistrovaly tři osoby.

Přízrak se přikrčil a vyčkával, kdo jsou a co chtějí.

Tři muži kolem čtyřicítky postupovali odhodlaným krokem, jakoby věděli, za čím jdou; a tím byl chlapec schoulený u ohně. Jisung u sebe sice nic cenného neměl, vlastně skoro vůbec nic, ale to muži nevěděli. Pro ně to byla lehká oběť. Přízrak to snadno vycítil.

Rychlé kroky a žádný zvuk.

Jejich hovor postupně sílil. V černé tmě svítily pouze bílé oči, které zaregistrovaly nůž v ruce jednoho z mužů. Další měl tyč a poslední nesl pytel a lana. Očím ani neuniklo vzdálené tábořiště, které by obyčejnému člověku zůstalo skryté.

Muži se přiblížili na vzdálenost asi dvaceti kroků, což bylo pro jezdce dostačující. Pravou se odrazil, rychlostí se přesunuje před prvního. Krev se vyhrnula z probodnuté tepny. Mrtvý princ se s euforií kochal, jazykem olizuje krev z klacku. Tělo padlo na zem, v obličeji muže překvapení a bolestná křeč. „C- co t- t- t- to," vykoktal muž s lany, upouštěje je na zem. V tichu se rozlehl dutý zvuk.

Princ se usmál nad pachem strachu, krve a moči. „Hm, jak ubohé," pronesl sametovým hlasem, který však byl vše, jen ne příjemný. Muž s nožem a nyní promočenými kalhotami se dal na útěk, avšak přízrak se tím nijak netrápil. Pomalu s klackem přistoupil k muži, jenž stále stál s koleny u sebe, jak moc se mu třásly.

Jezdec pozvedl klacek a bolestně jím přijel několikrát po kůži na krk, jež to vzdala a propustila pár krůpějí krve. Naklonil se a spokojeně je olízl. Kovová chuť pouze podpořila jeho smysly, rudá zvýrazňuje jeho rty. 

Následně se dostal k uchu muže, do něhož pobaveně zašeptal: „Poslední slova?" Muž stál i nadále paralyzován, zíraje na nedaleký oheň a spícího chlapce s koníkem. Jeho ústa se začala třást pod náporem uvědomění, než z nich začala vycházet ponižující slova omluv a proseb o svůj život.

„Víš, říká se, že před smrtí se i nevěřící obrací k Bohu... Nech mě slyšet tvé patetické modlitby a prosby k němu. Prokážeš mi tu laskavost a ukážeš mi, jak moc jsi zoufalý hlupák, jenž nevěděl, kdy má dost? Hlupák, který kradl a zabíjel a teď čeká odpuštění od něčeho, co neexistuje, ale i přesto je tak ztracený, že našel i ztracenou víru... Hm?"

Mrtvý princ si vychutnával efekt každého slova na muže, jenž nyní před ním klečel, slzy zdobící jeho bledé tváře a odrážející hvězdy, ke kterým se brzo přidá. Vítr začal odnášet tiché věty z Bible, jenž nyní přeříkával a v marné naději doufal.

Smích. Hrdelní smích přehlušil všechno.

Muž nyní plně vzlykal, avšak i přes oči plné slz v měsíčním světle, které pronikalo skrz větve, dokázal spatřit štíhlou postavu, jak se naklání pod náporem smíchu. Jeho ústa byla otevřená, stále červená od krve, oči bílé a jakoby zamlžené; byl ve slastném rauši a vychutnával si každý vzlyk, každou slzu toho, jenž se opovážil vzít mu něco, co patřilo jemu, JEMU.

Prudký pohyb. Vize byla rozmazanější s každým okamžikem, nyní ne díky slzám, ale nedostatku krve. Přízrak spokojeně vsunul prsty do rány, jež vedla mezi klíční kostí a krkem, skrz plíce a dolů, a opět vyndal, dávaje si je do úst. Malé pramínky mu stékaly ze rtů na bradu. Neobtěžoval se je utřít.

Odhodil klacek a klidně se otočil směrem, jímž dokázal rozpoznat hluk řetězů. Netrvalo to dlouho a zde stál; černý kůň s labutím krkem a řetězy vedoucími z jeho úst. Jeho nozdry již dávno zachytily pach posledního z mužů, a tak jezdci stačilo, aby nasedl na svého koně a tryskem se odehnal černým lesem. 

Tma je pohltila, stejně jako tělo, jež konečně leželo nedaleko svého druha.

彡

Jisung párkrát zamrkal, než se natáhl jak kočka na sluníčku. Bylo slyšet prasknutí pár kloubů. Chlapec se postavil a zhluboka se nadechl, avšak okamžitě toho litoval, když ucítil zvláštní zápach.

„Co to-" zděsil se a začal se ohlížet všude kolem. Vítr přivál další vlnu zápachu, a tak iniciativně šel proti němu směrem k lesu, kde se málem pozvracel. Nejen že zápach byl silnější, ale především již viděl i jeho příčinu. Tohle opravdu po ránu vidět nepotřeboval. Rufus ze zjevil za jeho zády a se staženýma ušima na to také koukal.

„Minho-" ohlédl se, avšak když druhého nespatřil, v hlavně mu to docvaklo. „... O můj bože," vydechl a bez většího rozmýšlení se vydal k řece; jedinému místu, kdy by mohl být. Klacky se pletly pod jeho nohy a on co chvíli hledal ztracený balanc. Šišky, kamínky, všechno možné mu odletovalo z pod noh, bylo mu to jedno.

Tváře červené, čelo zpocené, hlavu plnou myšlenek. A pocit? Zděšení. Čisté zděšení.

Netušil, jestli se má i on nyní bát. Něco mu říkalo, že ne, ale momentálně byla jeho jediná starost odpovědi. Stromy zmizely a nahradil je pohled na ranní řeknu pokrytou mlžným oparem. Vlevo od něj něco skočilo do vody, nejspíš ze strachu.

Uprostřed řeky kousek vpravo seděl Minho v něčem, co bývala róba pro prince, nyní s fleky od krve a místy roztržené, s řetězem v ruce, který patřil černému koni, a spokojeným výrazem na tváři. Na první pohled působil jako chlapec z příběhu, který sní, avšak realita byla daleko od pravdy a Jisung si toho byl více než dobře vědom.

Tělo chtělo utéct, ale rozum dobře věděl, že Minho by jej tak či tak našel, a tak se opatrně rozešel vodou; byla ledová. Tmavovlasý chlapec není vypadat takřka stejně, jako když se viděli poprvé, avšak nyní měl Jisung alespoň částečnou jistotu, že je v bezpečí.

„Už jsi vzhůru?" Tichý hlas se málem ztratil v šumění řeky, Jisungovi však přišel hlasitější než cokoliv. „Jo... Proč... Proč jsi vzhůru-" „Vím, na co se chceš zeptat, smrdíš strachem a váhavostí," odfrkl a konečně se na něj podíval. Mladší skoro zalapal po dechu při pohledu do bílých zornic, které byly stoprocentně bělejší oproti večeru; stejně zářivě bílé jako při prvním setkání.

„Proč?" vydechl, nyní stoje plně před Minhem. Černý kůň klidně odešel ke břehu. Řetěz pomalu projížděl staršího rukou, až jeho konec dopadl do vody. „Protože by ti ublížili," pokrčil rameny. Z jeho obličeje šlo vyčíst, jak logické to je. Jisung nechápal, ale něco v něm se cítilo polichoceno; okamžitě to něco rozdupal. „To není-" „Nebyls to ty, kdo řekl, že tě popřípadě zachráním, kdyby se něco stalo?" zeptal se konečně pobaveně. Z úst se mu vydral vzduch na náznak smíchu.

„T- to jo, ale-" „Žádné ale, jdi se najíst, ať můžeme vyrazit, asi kolem toho nepořádku být nechceš," přerušil jej s jemným úsměvem, jež pomohl Jisungovi se uklidnit a částečně zapomenout; má pravdu, jen ho zachránil, i když svým způsobem.

Chlapec byl v silném rozpolcení. Jedna část se bála toho přízraku, jenž jej málem kousl do krku a zabil, ale druhá... druhá si dobře uvědomovala, že nebýt Minha, byl my okraden, zabit, nebo by zjistili, kdo je a vydírali by jeho rodiče. Nejen že by museli zaplatit určitě velkou částku, ale především by jej matka zabila. A otec?

Jisung se oklepal nad představou, že by měl čelit svému otci. To by radši nechal Minha, aby si s ním dělal co chce.

... To, že by s ním Minho zacházel pěkně, o tom neměl ponětí, a tak jen vdechl vlahý vzduch nasycený vůní řeky, chladu a rána a následoval jej na břeh, kdy čekal nyní i s Rufem a černým koněm, jehož krk se labutímu podobal.

Cesta k tábořišti byla tichá. Mladší chlapec si skoro připadal, jakoby šel sám. Rufus byl také rozladěný. Neustále se otáčel po černém koni či přízraku a ocasem švihal ze strany na stranu. Chlapec cítil tlak na hrudi. Něco mu ji svíralo a on měl problém dýchat, avšak zároveň se cítil bezpečně. Nic horšího než Minho v lese být nemohlo. A Minho jej přece chránil, ne?

彡

Zdravím vás, svíčky, u nové kapitoly! ^^

Ano ano, svíčky jsem vás už dlouhé neoslovila, I know. ;-;

Snad se vám kapitola líbila! ^^ Doufám, že se mi alespoň trochu dobře povedlo napsat ten začátek. 👀

Tak papa^_^