Světle šedá kočka zalapala po dechu, když konečně otevřela oči. Byl tu mrazivý chlad, ale ona ho skoro nepociťovala-ne, když bolest konečně skončila.

Konečně zemřela.

Vnitřně cítila, že je plná síly, po bolesti není ani památky a že už si nikdy nebude muset dělat starosti s tím, že by ji snad něco bolelo. Přesto však sklonila hlavu ke svým tlapám a roztřásla se, jak  nemilosrdné vzpomínky na poslední kousky jejího života, narážely do její myšlenkové bariéry, kterou se úpěnlivě snažila, udržet je od těla. Rozvzlykala se a lapala po dechu, jako kdyby bolest neskončila-jako kdyby pořád cítila jeho drápy v kožichu.

,,Holubí!" Vykřikl nějaký hlas. Vzápětí ucítila, jak se někdo otírá o její kožich, pročesává jí čumákem srst a tiše, chlacholivě brouká.

,,Brouku?" Zašeptala Holubí a zvedla hlavu, aby se na svého zemřelého druha podívala. Jeho mourovatá srst se třpytila jako pokrytá námrazou a vyzařovala z něj atmosféra noci a mrazu. Uvědomila si, že stejně vypadá i ona. Protože nyní byla členkou Hvězdného klanu. Znovu sklonila hlavu ke svým tlapám.

,,Zklamala jsem," zaskřehotala. Hlas měla ochraptělý, i když věděla, že kdyby se do toho přiměla, dokázala by mluvit normálně. Ochraptělost vyvolávaly pouze vzpomínky na poslední okamžiky jejího života. Jejího zklamání. ,,Nedokázala jsem... Ne..."
Schoulila se do klubíčka, když svými slovy přivolala další bolestivé vzpomínky, protkané krví a temnotou.

,,Neboj se," zašeptal Brouk. ,,Už jsi v bezpečí. Tady ti nikdo neublíží. Neboj se."

Holubí uslyšela čtyři tiché, jemné kroky a zvedla hlavu přesně ve chvíli, kdy k nim došly čtyři kočky-vysoký, černobílý kocour s přísným výrazem; nejistý, roztěkaný mladý kocour s šedou srstí podobnou její; mohutná, velká hnědá mourka s rozzlobeným pohledem a smutně se tvářící štíhlý, světle hnědý kocour.

I jejich srst se třpytila jakoby byli poskládání z hvězd a bílého, studeného ohně.

Holubí na ně bezvýrazně hleděla-nezajímala se ani o ně, ani o krajinu, ve které se ocitla a kterou si ani neměla čas pořádně prohlédnout. Zachytila jen velký strom ve tvaru srdce a nekonečné, namodralé travnaté pláně, které jakoby kopírovaly oblohu, jež se táhla široko daleko. Hvězdy tu byly jasnější, než na jakémkoliv jiném místě, které Holubí kdy viděla.

,,Jmenuji se Tygří hvězda a tohle jsou Myší měsíc, Jarní měsíc a Pavoučí měsíc," představila je ta velká mourka.

Holubí překvapeně zamrkala, ale nedokázala se přimět ke slovu. Dokázala se tak maximálně odvrátit a zašeptat: ,,Omlouvám se. Ne... Nesplnila jsem proroctví."

,,My víme," přikývl Pavoučí měsíc, ten černobílý kocour a Tygří hvězda ho probodla pohledem, když se Holubí nešťastně zachvěla.

,,Udělala jsi co mohla," řekla Tygří jemně. ,,Nikdo nemohl čekat víc. Ty... Nejsi první."

Hlas se jí na konci zlomil, ale pak se přinutila mluvit dál: ,,Teď už máš klid. Můžeš si tu dělat co chceš. Nikdo ti nebude nic vyčítat."

Holubí na ni chvíli upírala světle zelené oči a pak přikývla a přitiskla se k Broukovi.

Tygří kývla hlavou na ostatní a velitele a všichni poodešli o kus dál. Za chvíli se sem seběhne spousta koček-Tygří a ostatní je dopředu varovali, že se ani slovem nezmíní o tom, že je Holubí nepomstila a nezachránila kočky, které budou ještě dlouho trpět.

,,Tohle nemá smysl," zoufal si Myší měsíc a rozrušeně mával světle šedým ocasem. ,,Už je čtvrtá. Je čtvrtá, kterou jsme vybrali a..."

,,A jediné, čeho jsme tak dokázali bylo, že jsme všechny ty kočky poslali na dlouhou, bolestivou smrt," zabručel Pavoučí měsíc. Byl upřímný, jako vždy. A Tygří hvězda věděla, že má pravdu.

Posadila se a přejela tlapou po hladkých, třpytivých stéblech. Tady, ve Hvězdném klanu, daleko od země a vší té krutosti bylo těžké uvěřit, že se něco vůbec děje. Bylo těžké uvěřit, že Lovec duší zmasakroval už čtyři kočky, které byly vyvolené a které ho měly porazit.

,,Měli bychom toho nechat," řekl Jarní měsíc rezignovaně a přejel je všechny jasně zelenýma očima, ve kterých se zračily všechny odstíny jara. ,,Jak řekl Pavoučí, jediné, čeho jsme zatím dosáhli, byla jejich smrt."

,,Kočky budou umírat tak jako tak," namítla Tygří hvězda. ,,Jeho to baví. A to ani nemluvím o té strašné dohodě. A o tom, že si tak udržuje vládu nad klanem. Má hned tři důvody proč by měl ostatní kočky vraždit."

,,Možná ho zabije nějaká přírodní událost," zadoufal Myší měsíc. ,,Na to se jeho dohoda nevztahuje."

,,Takže budeme čekat, než na něj spadne strom, nebo se utopí?" Zavrčela Tygří hvězda. ,,Na to je moc chytrý. Dokázal by nějak utéct."

Jarní měsíc se ohlédl směrem k Holubí, ke které už začaly opatrně přicházet další kočky Hvězdného klanu. Viděl, jak se s nimi s pláčem vítá, když začala poznávat ty, kteří zemřeli za jejího života. Pak se obrátil zpátky k ostatním velitelům. ,,Žádné další věštby," rozhodl. ,,Žádnou další takovou smrt."

Tygří hvězda svěsila ramena a zlostně vycenila zuby. ,,Nemůžu si tam napochodovat a zabít ho?" Zeptala se, ale ani nečekala na odpověď. ,,Ale máš pravdu. Žádné další věštby. Ale jenom zatím."

,,Možná budeme mít štěstí," ozval se Pavoučí. ,,Možná ho něco zabije i bez věštby."

,,To bychom to štěstí někde museli nejdřív sehnat," zabručela Tygří. ,,A jak se zdá, štěstí nám docela chybí."

,,Dostal jsem nápad," ozval se zničehonic Jarní měsíc a celý se vzrušeně napřímil. ,,Nepošleme jim novou věštbu. To ne. Ale... Můžeme jim dát něco jiného. Něco, co jim možná pomůže v jeho poražení. Pokud budou chtít."

Tygří hvězda se okamžitě naladila na stejnou vlnu. ,,Ten dotyčný se může přidat na jeho stranu," připomenula.

Pavoučí a Myší je nechápavě sledovali.
Jarní měsíc lehce sklonil hlavu. ,,Já vím," řekl. ,,Ale je to možná to jediné, co můžeme udělat, aniž bychom riskovali něčí smrt."

Tygří chvíli přemýšlela a pak přikývla. ,,Tak dobrá," řekla. ,,Dáme jim to, co potřebují."

Vítám vás, vítám vás, vítám vás! XD
Začíná další, nebezpečná cesta plná emocí, smutku i naděje, která může skončit jak vítězstvím, tak pádem do hlubin.
Tohle je můj nejnovější příběh ze světa Kočičích Válečníků a bude se odehrávat z pohledu jistého mladého, šedobílého kocoura(pak vám přiložím lepší popis).
Má otázka na vás je, jak často byste chtěli kapitoly? Příběh má dohromady čtyřicet osm kapitol. Můžu vydávat kapitolu každý den, jako to dělám s ostatními knihami. Souhlasíte?
Každopádně doufám, že si cestu mého odvážného učedníka, kterého jsem tak strašně potrápila, užijete! A že mě nebudete chtít zabít... XD
No nic, zatím ahuuj! XD