,,Dneska jdeme na hlídku," oznámil jim Orlovec druhý den.

Vánek věděl, že je jeho učitelka pořád zraněná, protože ji přišel navštívit do léčitelského doupěte. Ulevilo se mu, když ho Sudba ujistila, že už bude trvat jen pár dní, než bude Světluška plně schopná, vrátit se ke svým učitelským povinnostem.

Teď na učitele svého bratra jen unaveně zamžoural. Celá noc bez spánku a následující den plný oprav tábora, ho naprosto vyčerpal a sotva ulehl do učednického doupěte, usnul, jakoby ho do vody hodili. Nezdál se mu jediný sen, nebo si žádný aspoň nepamatoval a on za to byl vděčný. Nestál o to, aby ho pronásledovaly noční můry.

,,Podíváme se po zbytku našeho území," dodal Orlovec. ,,Půjdeme k Horám úsvitu, do listnatého lesa a k moři."

Vánek v duchu sykl. Chtěl se sice už nějakou dobu k moři podívat, ale teď, když měl svůj plán, se mu to trochu nehodilo. Asi bude muset počkat na zítřek, až bude mít volnější den.

,,Kdo všechno půjde?" Zajímal se Motýl. Vánkovi přišlo, že čím delší dobu strávil jako učedník, tím víc se otrkával. A taky od chvíle, co varoval klan před liškami. Vánkovi byl kvůli tomu každopádně mnohem sympatičtější.

,,Řekl jsem si, že půjdeme jen my tři," řekl Orlovec a rozhlédl se po táboře. Ráno bylo stejně slunečné a teplé, jako včerejší den a všechno naznačovalo tomu, že to tak ještě nějakou dobu bude. Teď, když pachy mrtvých lišek a krve zmizely, bylo mnohem snazší se radovat z hezkého počasí. ,,Ale nevím, jestli Posel nebude chtít k nám někoho hodit."

Jako kdyby svými slovy zástupce přivolal, světle šedý kocour se zničehonic objevil vedle něj.

,,Vezmete s sebou Fialku," prohlásil. ,,Já mám dnes něco na práci. A doporučoval bych ti, Orlovče, abys je vzal pouze k Útesu zrádců a Hnízdišti racků. Víš, kam ne."

Orlovec zamyšleně přimhouřil oči. ,,Čekáme problémy?" Zeptal se a Vánka napadlo, že schválně použil množné číslo.

,,Do toho ti nic není," řekl Posel smrti chladně a jeho ledově modrá oči se upřely na něco za Vánkem. ,,Fialko, dnes půjdeš na hlídku s Orlovcem, Vánkem a Motýlkem."

Vánek sebou překvapeně trhl, když se černá kočička objevila přímo vedle něj.
To je snad nějaká jejich superschopnost? Pomyslel si Vánek trpce.

Fialka jen letmo přikývla a Posel smrti bez dalšího slova odešel. Vánek si všiml, že ho následovalo několik dalších válečníků-a pokud to dokázal soudit, byli to všichni elitní válečníci velitele. Ať už šli kamkoliv, očividně opravdu očekávali problémy.

,,Takže jdeme," prohlásil Orlovec o chvíli později, když válečníci zmizeli v lese a sám vyrazil ke vchodu z tábora.

🌊🌀✳️

,,Můžeme něco ulovit?" Zeptal se Vánek, sotva opustili tábor. Nedokázal se úplně uvolnit, když je následovala Fialka s tím svým kamenným výrazem, ale rozhodně se cítil lépe v lese, než v táboře. V táboře, který byl najednou plný krutých koček.

Přinutil se ty myšlenky zahnat, když Orlovec lehce pobaveně odpověděl: ,,Můžete, ale jenom, když tím výrazně nezdržíte hlídku. Chtěl bych se dostat k Horám ještě dnes."

Vánek se na něj sebevědomě podíval. ,,Můj lov nikdy nezdrží hlídku," prohlásil.

Jako první spatřil veverku, která zrovna hbitě sešplhala ze stromu a zastavila se přímo u jeho kmenu.

Kdyby si Vánek nebyl jistý tím, že ho až do poslední chvíle nezaregistruje, nikdy by se jí ulovit nepokusil-protože by mu mohla snadno utéct zpátky do korun stromů.

Automaticky se přikrčil a nechal se prostoupit instinkty, když se začal prodírat mezi větvemi a kapradím. Vnímal, že ostatní za ním zastavili a mlčky ho sledovali, aby mu lov nepokazili.

Pohyboval se rychle, ale tiše, tak aby veverku nijak nevyplašil. Jeho srst zářila v hnědém a zeleném podrostu, takže musel naplno využít všechny keře a rostliny, které se mu v cestě postavily.

Neměl čas na pomalé plížení, veverka může co nevidět vyběhnout zpátky na svůj strom, takže jakmile byl dost blízko... Vystřelil z kapradin a dopadl přímo na veverku.

Zakousl ji dřív, než si vůbec stihla uvědomit, co se stalo a vítězoslavně se napřímil.

,,To bylo skvělé!" Pochválil ho Orlovec.
Fialka na něj pořád bezvýrazně hleděla, ale zeptala se: ,,Jak jsi to udělal? Každá kočka by při prodírání se kapradinami udělala hluk, který by kořist vyplašil."

Vánek naoko lhostejně pokrčil rameny. Těšilo ho, že tuhle kamennou tvář očividně ohromil, byť to nedala najevo. Položil si veverku k nohám a vysvětlil: ,,Prostě mi to jde. Mám i slabší pach, než ostatní kočky, víš?"

Fialčin výraz se nezměnil, ale Vánek zaregistroval, jak se jí čumáček lehce zachvěl, jak zavětřila. Nic mu na to neodpověděla, ale přísahal by, že se jí v očích zablesklo.

,,Na hlídce máme povoleno jíst a čeká nás ještě dlouho cesta," ozval se Orlovec rychle. ,,Rozdělíme se."

🌊🌀✳️

,,To jsou hory?" Zeptal se Vánek ohromeně, když spatřil mezi stromy se k obloze zvedat obrovské, zalesněné kopce. Přes husté, jehličnaté koruny to určoval jen těžko, ale přísahal by, že se táhnou až do nekonečna.

,,Hory úsvitu," potvrdil Orlovec a zastavil se. ,,Podle legendy-"

Rychle zmlkl, jakoby si uvědomil, že je to něco, o čem by neměl mluvit.

Vánek se na něj překvapeně ohlédl, ale v tu chvíli promluvil Motýl: ,,I vzduch je tu jiný."

Vánek zvědavě zavětřil a uvědomil si, že jeho bratr má pravdu. Pořád cítil jehličí a kůru, teplou hlínu či vlhký mech, ale na pozadí toho zaregistroval chladnější, kamenné vůně, plné ostrých větrů a nemilosrdných skal.

,,Hory jsou plné nebezpečí," dodal Orlovec. ,,Nejen kvůli orlům a jestřábům, ale taky kvůli všem těm propastem a špičatých skalách. Radím vám dobře, neměli byste se k nim přibližovat."

Obrátil se, aby pokračoval dál v cestě.
Vánek se ještě ohlédl k horám, k těm vysokým obrům, jejichž vrcholky se ztrácely v mlze a pak vyrazil za Orlovcem.

🌊🌀✳️

Nejdřív to nezaregistroval, ale pak si uvědomil, že pachy jehličí ustoupily do pozadí a nahradilo je něco... Jiného. Něco s méně výraznou vůní, přišlo mu, ale takovou příjemnou, prosluněnou. I píseň lesa se zmínila-vítr nyní nešustil v jehličí, ale...

,,Jsme v listnatém lese," vyhrkl Vánek nadšeně a rozhlédl se kolem sebe. Sytě zelené listy bříz a dubů, které se kolem nich objevily jakoby zničehonic, se třepotaly v slabém vánku a tančily se slunečními paprsky. Dohromady vytvářely dojem, jakoby hrdé stromy nosily na svých větvích zelené a zlaté drahokamy.

Jehličnatý les, který obklopoval tábor, mu vždycky přišel takový tajemný, i za nejteplejšího dne plný stínů, ale tenhle les... To byl ráj přetékající sluncem a úžasnými, nezvyklými vůněmi. A ti ptáci! V korunách jehličnatých stromů nikdy nešvitořilo tolik ptáků, jako tady. Byl si celkem jistý, že tady musí být mnohem víc kořisti.

Jeho tušení se potvrdilo, protože vzápětí ucítil hned několik pachových stop.

Orlovec musel zaznamenat jeho větření, protože poznamenal: ,,Nediv se, že je tady tolik zvířat. Nedaleko se nachází Rychlá řeka a v těchto teplých dnech je to ideální místo, kde se můžou zvířata napít."

Vánek se na něj zvědavě podíval, ale v tu chvíli se mu uši samy natočily dopředu-zachytil další píseň, která patřila lesu stejně neodmyslitelně, jako ptáci a šustění listí. Tiché, veselé bublání nějaké rychle tekoucí vody.

Vánek zvědavě zrychlil, aby se na řeku podíval blíž. Takže ho trochu zklamalo, když si jí málem ani nevšiml. Byla to víc než řeka spíš potok, jen o něco delší než on sám, který vesele přeskakoval přes kameny a protínal les.

,,Neboj se," řekl Orlovec pobaveně, když si všiml jeho zklamaného výrazu. ,,Řeka se dál po proudu rozšiřuje. V Horách se skrývá její pramen, proto je tady její tok úzký. A voda je tu nejledovější."

Vánek to samozřejmě musel otestovat a strčil tlapku do rychle tekoucího proudu. Otřásl se a rychle tlapku odtáhl, když ucítil bolestivé štípnutí nesmiřitelného chladu, který se do tohoto teplého dne vůbec nehodil.

,,Co jsem říkal," zamumlal Orlovec.

K Vánkově překvapení se i Motýl postavil vedle něj a natáhl tlapu k vodě.
Vánek se šibalsky usmál a než to jeho bratr stačil zaregistrovat, prudce ho strčil.

Motýl vyděšeně vypískl, když spadl po čumáku přímo do potoka.

,,Vánku," obořil se na něj Orlovec, zatímco se Vánek mohl potrhat smíchy, když viděl, jak se třesoucí Motýl škrábe z potoka.

,,To ti nedaruji!" Vyjekl jeho bratr a než se Vánek nadál, skočil přímo na něj a přitiskl se k němu celým svým mokrým kožíškem.

,,Aaaach, nech tohooo!" Rozesmál se Vánek a hravě do Motýla kopl, aby ho od sebe dostal.

,,Chcete se ještě podívat k tomu moři?" Poznamenal Orlovec a očividně se musel přemáhat, aby nezněl pobaveně.

Motýl od Vánka poodstoupil a prudce se otřepal, takže kapičky vody odletěly všemi směry. Fialka tomu všemu přihlížela s naprosto lhostejným výrazem-jako vždy.

,,Teď půjdeme chvíli podél řeky, pak odbočíme směrem k Útesu zrádců," řekl jim Orlovec.

Vánek přikývl a snažil se nevyprsknout smíchy, když se podíval na svého bratra, které vypadal jak poloutopená krysa.

🌊🌀✳️

Brzo se však bratrův pád do potoka stal výhodou-voda ho příjemně ochladila, zatímco oni ostatní museli trpět pod horkými paprsky slunce. Vánek byl vděčný, že je částečně chrání listy a větve stromů, ale Orlovec ho upozornil, že moře nebude nic, co by je zakrylo.

Pokračovali podél řeky, která se s každým dalším krokem rozšiřovala, takže Vánek ani nemohl uvažovat o tom, že by se do ní šel ochladit.

,,Dobrý způsob, jak se utopit," vyjádřil se k jeho nápadu Orlovec. ,,Neříká se jí Rychlá řeka jen tak, pro srandu králíkům."

Takže mohl jen naslouchat jejímu rychlému zurčení a bublání a užívat si aspoň to, že vzduch kolem ní byl o něco chladnější a vlhčí, než by jinak byl.

Motýl se při cestě rozpovídal, jako kdyby konečně získával odvahu. Možná reagoval na ty hezké dny-jako kdyby byl nějaká květina, nebo tak.

Vánek za to byl každopádně vděčný. Jeho bratr byl vždycky plachý a tichý, ve školce si nerad hrál a nejradši jen seděl a někoho poslouchal, ale to, jak se choval posledních pár dnů, bylo moc i na něj. Očividně však stačilo jen to, že si začal na své učednické postavení zvykat.

Vánek se k jeho řeči nadšeně přidal a oba úplně ignorovali Fialku, která s nimi bez problémů držela tempo a ani za nic nezměnila svou kamennou tvář.

Vánek by si nejradši povídal o klanu, o tom, co se vlastně děje, ale Motýl se tomuto tématu silně vyhýbal a i Vánek uznal, že by nebylo zrovna chytré si o něčem takovém povídat, když mají za zády Fialku, jež očividně patří, nebo minimálně bude patřit, mezi ty, kterých by se jejich rozhovor týkal.

Orlovec brzy přerušil jejich rozhovor, aby se trochu procvičili-začal jim pojmenovávat každý pach, na který narazili, říkal jim o každé skrýši, kde se nejčastěji skrývá kořist a dokonce jim poskytl i pár lekcí o jedovatých a léčivých rostlinách v lese.

,,Eh, však já nebudu léčitel," namítl Vánek, když po něm Orlovec chtěl, aby pojmenoval nějakou bylinu.

,,Ale to nemění nic na tom, že se někdy můžeš dostat do situace, kdy se ty, nebo nějaký tvůj kamarád zraníte a léčitelka nebude nikdy v dosahu," řekl Orlovec vážně. ,,Tyhle znalosti ti můžou zachránit život."

Vánek obrátil oči v sloup a odfrkl si, ale nyní přikládal Orlovcovému výkladu o květinách větší pozornost.

Cesta mezi listím, duby, buky a břízami byla dlouhá a Vánek už přemýšlel nad tím, jak dlouho bude trvat, než se dostanou k tomu moři. Doufal, že to stihnou ještě před večerem-pořád se cítil ze včerejška unavený a začínaly ho bolet nohy z namáhavého plahočení zvlněným terénem, na kterém se listnatý les usadil.

Skoro tu myšlenku ani nedokončil a v tu chvíli si uvědomil, že se pachy lesa promíchaly s pachy, které už znal-hlína a výrazná vůně teplé trávy či barevných květin. Blížili se určitě k louce.

,,Teď chvíli půjdeme po louce, pak to vezmeme k Útesu zrádců, od něj k Hnízdišti racků a pak rovnou do tábora," upozornil je Orlovec. Vánek už zahlédl mezi stromy zdánlivě nekonečnou, sluncem políbenou louku, trávu vlnící se ve větru a vlčí mák, tančící spolu s ní.

Les kolem nich řídl, spletité kořeny a listy nahradila tráva a najednou už se kolem nich roztáhly zelené pláně.

Vánkovy uši zaplnil hmyzí hukot-ohlušující bzučení, máchání drobných křídel a vytrvalé cvrlikání. Lehký vítr, který se zde mohl prohánět, jak se mu zachtělo, mu rozčísl srst na zádech a přinesl tak vítanou úlevu, protože bez stínů stromů do Vánkova kožichu nemilosrdně pařilo slunce.

,,Tak jdeme," řekl Vánek vesele. ,,Vzhůru k moři!" S těmi slovy se začal prodírat trávou.

,,Eh, Vánku?" Ozval se Orlovec. ,,Jdeš špatným směrem."

,,Oh, aha. Jasně."