S postupující nocí liščí křik utichl a s ním i ten příšerný smích a nadšené mňoukání. Tábor se postupně ponořil do ticha, narušovaného jen kočičím oddechováním.

Ale vzhledem k tomu, jak dlouho to trvalo, bylo Vánkovi jasné, že ta liška rozhodně nezemřela rychle.

Celou noc nezamhouřil oka-kdykoliv měl pocit, že se k němu plíží spánek, vždycky vstal a začal na něco usilovně myslet, jen aby neusnul. Bylo to obtížné, z celodenního lovu byl unavený, ale on si nedokázal představit, že by po tom, co se stalo, mohl jít spát.

Takže probděl celou noc až do rána.

Kočky se začaly probouzet, tábor ožíval a stejně tak les kolem něj. Vánek slyšel štěbetání a zpívání ptáčků v korunách, či švitoření veverek, ale nebyl schopný si jejich veselou píseň poslechnout.

Před očima měl stále Stína smrti, který svíral v tlamě kus liščího ocasu.

,,Štíro, Jitřenko," ozval se zvenku nějaký hlas. Byl to jejich otec a zároveň Štiřín učitel Sluncesvit. Jeho tón vůbec nebyl veselý a hravý, jako předchozí dny, kdy svou učednici budil. ,,Máme... Dnes máte zůstat v táboře a pomoct s... Úklidem po útoku. Stejně tak Vánek a Motýl. Proužek, Snílek a Fialka půjdou na výcvik."

Štíra se mátožně zvedla a lehce šťouchla tlapou do své sestry, která se s trhnutím vzbudila.

Všechny je v noci pronásledovaly zlé sny-Vánek byl vzhůru a viděl každé jejich poplašené škubnutí, či slyšel každé vyděšené zakňučení. Dokonce i od odvážné Štíry a nebojácného Snílka. Jediná Fialka spala klidně a nerušeně.

Jitřenka zvedla hlavu a upřela oči na svou sestru. Byla absolutně bez energie, kterou obvykle sršela.

Letmo se rozhlédla po doupěti a opětovala Vánkův prázdný pohled. ,,Asi... Bys měl vzbudit Motýla," hlesla.

Vánek lhostejně natáhl tlapu a strčil do svého bratra, který při jeho dotyku vyletěl skoro až ke stropu doupěte. Jindy by jeho vyděšené vzbuzení přineslo smích-dneska ne.

Motýl se celý naježil, ale pak si uvědomil, kde vlastně je a srst mu zase klesla.

,,Prý... Máme pomáhat s úklidem tábora," vysvětlil mu Vánek a ztěžka vstal. Končetiny měl ztuhlé a víčka se mu klížila. Vyklopýtal z doupěte učedníků a přimhouřil oči před jasným, zářivým slunečním světlem, které se sneslo na tábor.

Období zeleného listí bylo v plném proudu, dny byly čím dál teplejší a kořisti bylo v lese tolik, že žádná kočka netrpěla hlady. Ještě včera z toho byl Vánek nadšený. Teď mu to bylo jedno. Obzvláště, když si uvědomil, že se opravdu nikdo nepostaral o škody napáchané v táboře. Mech ležel pořád vytahaný uprostřed, nacucaný krvavými skvrnami, které už dávno usychaly. A samozřejmě pod horkým sluncem ležela liščí těla, která nyní odporně zapáchala.

Vánek se neodvážil pohlédnout nikam do blízkosti Vraní skály-ne, nechtěl vědět, co se stalo s tou liškou, která jako jediná přežila. A která toho musela litovat.

,,Dneska nebude žádný výcvik," řekl Orlovec, který doklopýtal k nim. Jednu tlapu měl ovázanou pavučinami. ,,Světluška je hodně zraněná a zástupce stejně nařídil, že máte pomoct s... Opravami."

,,Já... Nechal jsem nedaleko tábora svou včerejší kořist," hlesl Vánek. Vlastní hlas mu zněl cize, prázdně. Polkl a rychle zmlkl.

,,Podívám se po ní," přikývl Orlovec a v modrých očích se mu ustaraně zablesklo. Pak se zhluboka nadechl, otočil se a začal klopýtat před tábor.

,,Takže," ozval se nějaký chladný, rezervovaný hlas. Vánek pootočil hlavu, aby spatřil drobného, světle šedého kocoura se světle modrýma očima, jež nyní upřel na něj a na ostatní učedníky, kteří se vypotácali z doupěte a mlčky se rozhlíželi, podobně jako Vánek. ,,Budete odklízet ta těla k východu z tábora-tam to od vás převezmou válečníci. Pak se vydáte do lesa a najdete nějaké větve, kterými utěsníte všechny díry v doupatech-trny a větve brzy dorostou, ale do té doby nechceme, aby nám pršelo na hlavu. Poté taky seženete nějaký mech a vystelete jím doupata, je to jasné?"
Zástupce ani nečekal na odpověď, otočil se a vyrazil pryč.

Vánek se zhluboka nadechl a hned toho litoval, protože nasál těžké pachy krve, které v horkém dni ještě vynikly. Pohlédl k jasně modré obloze a přimhouřil oči před jasným světlem vycházejícího slunce. Tmavě zelené jehličí stromů obklopujících tábor lehce, poklidně ševelilo ve vzduchu a ptačci pořád zpívali svou píseň.

Vánek sklonil hlavu a podíval se na ostatní.

,,Tak... Ahoj," zamumlal Proužek, který spolu se svým bratrem vyrazili za svým učitelkami.

Štíra se mlčky dívala na liščí těla, Jitřenka měla zavřené oči a Motýl se díval do země. Ani jeden z nich se nechtěl zvednout jako první a začít... Uklízet.

,,Pohněte!" Vyštěkla Beznaděj, která procházela kolem nich. ,,Nebo vám to ještě přitížím a přidám mezi ty lišky ještě další tělo!"

Zubatě se na ně usmála a šla si dál po svých.

Kupodivu to byl první Motýl, kdo promluvil. ,,Tak jdeme," povzdechl si a vstal.

Vánek se na něj překvapeně podíval, ale pak ho napodobil a společně vyrazili k prvnímu tělu.

🌊🌀✳️

Museli na to být všichni čtyři, aby vůbec první liščí tělo donesli k válečníkům Zábleskovi, Kaštanovi a Medvědovi, kteří od nich měli těla převzít a vytáhnout je nahoru z dolíku a pohřbít je někde daleko od tábora.

Vánek táhl lišku za zátylek, vedle něj funěl Motýlek a Vánek se snažil co nejvíce zadržovat dech. Zvedal se mu žaludek, točila se mu hlava a dělalo se mu špatně-a ostré, sluneční světlo tomu nijak nepomáhalo.

Štíra a Jitřenka na tom byly ještě hůř, postrkovaly tělo zezadu a tak byly blíž k vnitřnostem a krvi, která prýštila z rozpáraného, liščího těla.

Vánek si nebyl jistý, co by bylo horší-kdyby se na tento úkol soustředil tak, že vnímal každou buňkou své bytosti, co dělá a že odklízí liščí tělo, nebo se to snažit vystrnadit a soustředit se na něco jiného, něco, co se přirozeně nabízelo jako první, což byl včerejší zážitek. Takže se to snažil nějak vybalancovat, protože myšlenky na motýlky, kytičky a sluníčko rozhodně nepomáhaly. Nebyl schopný přemýšlet nad něčím tak hezkým a klidným, jako les a louka v období zeleného listí, ne když v jeho myšlenkách pořád dominovalo bolestivé, táhlé vytí.

,,Snažte se na to nemyslet", zamumlal jim bílý válečník Záblesk, když odtáhli tělo až k nim. ,,Je to jednoduší."

Motýl s Jitřenkou přikývli, ale Vánek se mu do očí nepodíval. Snažil se na to nemyslet, ale nijak to nepomáhalo.

Ustoupil od liščího těla a jen trochu se nadechl-teď, když neměl nos zabořený v liščí srsti, byl vzduch o něco čistší, ale pořád prosycený příšernými pachy krve a utrpení.

Podíval se na své přátele-Jitřenka si snažila úpěnlivě vydřít suchou krev z kožichu-a pak se společně otočili a vyrazili k dalšímu tělu.

🌊🌀✳️

Vánek tak nějak čekal, že nebudou muset celou tuhle práci dělat sami, ale očividně to bylo opravdu pouze na nich. Žádný jiný válečník jim nepřišel pomoct, prostě na ně jen mlčky zírali. Někdy škodolibě, někdy lítostivě.

Vánek měl chuť na ně vyštěknout, že by mohli zvednout zadky a pomoct jim, ale pak ho napadlo, že jestli zástupce vydal rozkaz-a to ten, že mají nepořádek uklidit učedníci-tak se ho všichni bojí porušit. Obzvláště po tom, co se včera stalo.

Lišek naštěstí nebylo moc-asi tak deset-a s každým dalším odneseným tělem to bylo jednodušší. Postupovali systematicky a Vánek to už brzo ani nevnímal. Jeho čich se naprosto otupil a stejně tak jeho myšlenky. Bylo to konejšivé.

Konečně odnesli poslední tělo k válečníkům, kteří je od nich přebírali a pak se rozhlédli po táboře. Prašná hlína byla nasáklá krví a mech pořád vytahaný uprostřed tábora. Přesto to bez těch liščích těl vypadalo o něco líp.

,,Tak. Teď bychom... Asi měli vyhodit ten mech a tak," zamumlala Jitřenka.

Vánek váhavě vykročil a vyrazil k prvnímu kusu mechu, který našel. Jeho přátelé se rozptýlili po celém táboře, brali do tlamiček mech a větve a odnášeli je zpátky k Medvědovi, Zábleskovi a Kaštanovi. Byla to jednoduší práce a měli to rychleji, protože mech opravdu nepotřebovali nosit všichni najednou a vzhledem k tomu, že byl malý, ho mohli pobrat více najednou.

Slunce mezitím stoupalo po bezmračné obloze a pálilo jim do kožichů. Vánek se nemohl dočkat toho, až se vydají do lesa, kde ho před jeho ostrými paprsky skryjí jehličí a větve.

,,S těmi skvrnami asi nic neuděláme," poznamenala Štíra, když předala poslední kus mechu Kaštanovi.

,,Takže teď bychom měli do lesa najít... Čerstvý mech a větve," dodala Jitřenka. I ona byla z té představy viditelně veselejší.

Vánek se ohlédl na Zábleska, který souhlasně přikývl a ustoupil jim, aby mohli vyšplhat po stěně nahoru.

Vánek sice pořád nebyl kdovíjak starý učedník, ale už to dělal spoustukrát a suchá hlína byla o mnoho nápomocnější, než tehdy to bláto.

Přikrčil se a vyskočil do vzduchu-nedokázal zatím vyskočit úplně na vrchol, ale vždycky se odrazil od stěny dolíku, což mu dodalo rychlost a vyhoupl se přes okraj. Jitřenka, Štíra a Motýl ho následovali-s tím, že jeho bratrovi musela Jitřenka trochu pomoct.

,,Tenhle východ je poněkud nepraktický," poznamenala Štíra zničehonic. ,,Třeba pro někoho zraněného."

Vánek ji ignoroval, jen se zhluboka nadechl teplých, lesních pachů. Jehličnaté větve se o sebe tiše otíraly, vzduch byl dusný a vůně jehličí a kůry byla mnohem teplejší, než obvykle. Mezi větvemi prosvítaly sluneční paprsky, které tvořily na kmenech a zemi zářivé vzory a celý les zářil teplými, hnědými a zelenými barvami. Cítil válečníky jeho klanu a těla lišek, které odnášeli pryč, ale byl to jen nepatrný, nevýrazný pach v jasných, lesních vůní.

,,Jdeme," rozhodl Vánek a aniž by se ohlédl na tábor, vykročil do lesa-opačným směrem, než šli klanové kočky s liščími těly.

🌊🌀✳️

Šli lesem mlčky a rozhlíželi se po nějakém mechu a větvích, kterými by ucpali díry v doupatech. Pršelo teprve nedávno-v den, kdy šel Vánek jako učedník poprvé ven-takže očekávali, že na nějaký mech brzy narazí.

Les byl klidný a veselý a Vánek cítil, že se začíná uvolňovat. Daleko od tábora, od té krutosti, které byl svědkem, bylo snazší si pomyslet, že to všechno byl jen sen.

,,Motýl nás varoval," ozvala se jako první Jitřenka. ,,Mám pocit, že bych se o tom měla zmínit, když... Když to velitel neudělal."

Motýl se na ni překvapeně podíval, ale pak plaše sklopil hlavu.

,,Varoval?" Zopakoval Vánek. ,,Jak varoval?"

,,Před liškami," vysvětlila Štíra a trhla hlavou k bílému mourkovi. ,,Nechceš to spíš vysvětlit sám?"

Motýl se nervózně ošil, ale začal: ,,No, když... Když jsem byl na lovu, zachytil jsem liščí pach. Chtěl jsem utéct, ale pak jsem uslyšel jejich hlasy-plánovaly, jak se dostat do tábora co nejrychleji. A pak mě spatřily a já jsem jim musel utéct. Cestou jsem potkal Jitřenku a Štíru s jejich učiteli na výcviku a ti stihli sehnat ještě pár dalších válečníků, kteří zrovna opouštěli tábor, aby šli na hlídku nebo výcvik."

,,Prostě nás varoval včas a zařídil, aby bylo v táboře co nejvíc koček, zatímco lišky přicházely," přerušila ho Štíra. ,,A nikdo o tom samozřejmě nemluví."

,,Nechci, aby o tom někdo mluvil," zamumlal Motýl a sklopil oči ke svým tlapkám.

Jitřenka do něj lehce strčila-teda, očividně to mělo být lehce, ale Motýl stejně zavrávoral a málem spadl na zem. ,,To je špatně," řekla mu. ,,Bylo to velice statečné."

Vánek se přistihl, že na svého bratra žárlí. On sám taky našel lišku na jejich území, ale místo toho, aby to šel oznámit klanu, šel lovit dál! A teď veškerá chvála připadla Motýlovi a on sám se nezúčastnil své první bitvy. Přiměl se ty myšlenky vystrnadit. Díky jeho bratrovi byli varováni včas a on by mu to měl přát. A kromě toho, nezdálo se, že by se o to zajímal někdo jiný, než učedníci. Pravděpodobně na to všichni zapomněli, vzhledem k tomu, co se... Stalo.

,,Tohle bylo to, čeho se všichni bojí, že ano?" Zeptal se Vánek zničehonic a přerušil tak jejich hádku o tom, jestli to bylo statečné, nebo ne.

Jitřenka, Štíra i Motýl zmlkli a jen se na něj letmo podívali.

,,Ano," promluvil jako první Motýlek. ,,A kdybys poslouchal naší matku, tak by sis pamatoval každé varování, které nám dávala."

Vánek podrážděně sklopil uši. ,,Nevěděl jsem, že je... To něco důležitého," zamumlal. ,,Ale... Co všechno... Víte?"

Všichni tři učedníci si vyměnili ustaraný pohled. ,,Neměli bychom o tom mluvit," zašeptala Jitřenka. ,,Nikdy nevíš, kdy někdo poslouchá."

,,Ale já potřebuji vědět, co se tady děje!" Vyjekl Vánek naštvaně.

,,To vlastně nikdo úplně neví," ozvala se Štíra. ,,O historii nikdo nemluví. O tom, jak se Lovec duší stal velitelem. O tom, jak dlouho jím je. Jediné co víme, je to, že... Si máme dávat pozor na jazyk před ním a jeho elitními válečníky."

,,Elitními válečníky?" Zopakoval Vánek.

,,Nikdy sis toho nevšiml?" Zeptala se ho Štíra nevěřícně a přimhouřila světle zelené oči. ,,Nikdy jsi nepřemýšlel nad tím, které kočky jí jako první? Co mají společného?"

,,Lovec duší... Si občas vybere nějakou kočku, která se přidá mezi jeho elitní válečníky. Kočky, které jsou mu bezvýhradně oddané," přidal se Motýlek. Očividně byl o tomto tématu informovaný nejlépe. A protože toho tolik věděl, tolik se bál. Vánek to teď chápal o něco víc. ,,Sám je vycvičí. A změní jim jména. Beznaděj, Kost, Posel smrti... Nezní ti to trošku zvláštně? Tohle nebyla jejich původní jména. Ale jakmile se stali elitními válečníky, Lovec duší je vzal mezi sebe a přejmenoval. Jedí jako první a Lovec duší na ně spoléhá. Pomáhají... Hlídat klan."

Motýlek se ostražitě rozhlédl, jakoby čekal, že z křoví vytvoří někdo z elitních válečníků Lovce a rozpáře ho. Nic se ale nestalo, les byl kolem nich pořád stejně klidný a veselý.

,,Už o tom nemluvte," zašeptala Jitřenka. ,,Není to bezpečné."

,,A kromě toho," dodala Štíra. ,,My toho stejně moc víc nevíme. Důležité je, dávat si pozor na jazyk a do ničeho se neplést. To je vše, co potřebuješ vědět."

Hned nato změnila téma a Jitřenka taky jako první zahlédla mech, takže ho začala horečně trhat a sbírat.

Vánek za nimi se trochu opozdil a přemýšlel. To je vše, co potřebuješ vědět.

Jenže jemu to nestačilo. Chtěl vědět víc. A věděl, kde začne.

Konečně máte aspoň nějaké informace! XD Byť jich moc není XD