Vánek prudce zabrzdil na kraji dolíku, ve kterém měl jeho klan tábor. Ve vzduchu se vznášel těžký pach lišek a krve. Sevřelo se mu hrdlo, když spatřil scénu, která se mu naskytla. Dno dolíku zdobily husté, tmavé stříkance krve, několik doupat bylo rozervaných a mech vytažený ven. Uprostřed tábora leželo několik nehybných těl-většina z nich měla jasně zrzavé kožíšky, nyní zbarvené do ruda a Vánkovi se ulevilo, že mezi nimi nebyla žádná kočka. V táboře panoval tichý šum, přes dolík klopýtaly kočky a Sudba s jejím učedníkem běhali k jednomu zraněnému ke druhému.
Bylo po bitvě.

Vánek sklouzl po stěně dolíku dolů a začal se rozhlížet po své matce, bratrovi a přátelích, zatímco stíny večera halily tábor.

,,Vánku!" Vykřikl někdo a v tu chvíli se k němu přihnala matka a přitiskla si ho k sobě.

Vánek se od ní rychle odtáhl a prohlédl si ji-měla jen pár drobných škrábanců, nic vážného.

,,Co se stalo?" Zeptal se a snažil se úpěnlivě znít jinak, než jako malé, vyděšené kotě.

Matčiny jasně modré oči se zalily úlevou. ,,Lišky... Napadly nás," řekla. ,,Jsem tak ráda, že jsi byl mimo tábor."

Znovu si ho k sobě přitáhla, ale Vánek se neubránil pocitu viny. Mohl je varovat, že v lese spatřil lišku.

,,Já... Mami... Zemřel někdo?" Zeptal se Vánek, když ho konečně pustila.

Tůně zamrkala, ale pak zavrtěla hlavou. ,,Pár koček je vážně zraněno," připustila. ,,A je... Je možné, že to nezvládnou. Ale já věřím Sudbě, že je... Uzdraví."

Než se Vánek stihl zeptat na něco dalšího, ozvalo se z Vraní skály rozzuřené vřísknutí svého velitele, kterým si k sobě přivolával klan. Vánek se mimoděk přikrčil, když zachytil ve vzduchu silný pach vzteku, vycházejícího z jeho velitele. Jeho tmavá silueta se tyčila vysoko nad nimi a oranžové oči se bleskly ve večerních stínech.

,,Stíne smrti!" Vyštěkl, aniž by se zdržoval nějakým úvodem. ,,Přiveď zajatkyni."

Vánkova hlava vystřelila nahoru a rychle se rozhlédl-v tu chvíli spatřil velkého, tmavě šedého kocoura, který se prodíral kočkami k Vraní skále a před sebou postrkoval drobnou, kulhající lišku. Ze srsti jí crčela krev a vypadala, že má potíže se vůbec udržet na nohou.

Vánek překvapeně zamrkal. Na co jim bude zajatkyně? Na chvíli to vypustil z hlavy a znovu se rozhlédl-aby se podíval po ostatních. Jeho přátelé z učednického doupěte seděli nedaleko něj a všichni na sobě měli patrné známky boje. Dokonce i Motýlek. A Vánek si nebyl jistý, jestli ho tolik překvapuje to, nebo skutečnost, že Snílek, Štíra a ostatní vedle jeho bratra seděli, jakoby byli kamarádi celý život.
Jeho pozornost znovu upoutal velitel, který shlédl z Vraní skály na třesoucí se lišku.

,,Zabít, zabít, zabít!" Skandovalo několik koček a zlostně na lišku prskalo. Vánek si uvědomil, že je začíná rozeznávat-kočky, které vždycky jí jako první. Ostatní byli potichu.

Lovec duší po nich střelil letmým pohledem a ony okamžitě utichly. Pak obrátil svůj pohled zpátky k lišce.

,,Proč?" Zeptal se a to slovo jakoby zadunělo Vánkovou myslí. Bylo to jedno jediné slovo, ale přesto vyjádřilo víc, než celé věty.

Liška k němu vzhlédla, ale neodpověděla. Vánek si tím nebyl jistý, nevěděl, jestli liščí emoce mají stejnou příchuť ve vzduchu, jako kočičí, ale přísahal by, že od ní se nenese žádný pach strachu.

Lovec duší se letmo podíval na Stína smrti, který okamžitě vyrazil, bokem strčil do lišky a přitiskl ji k zemi. Zaryl ji drápy do břicha a vytrhl jí velký chumáč chlupů.

Vánek sebou vyplašeně trhl a klopýtl dozadu. Cítil, jak ho matka objala ocasem a měl pocit, že mu říkala, aby se nedíval, ale on nedokázal odtrhnout oči od lišky.

,,Jen do toho," zaprskala. Její vzpurný pohled směřoval na Lovce duší, jenž na ni shlížel z Vraní skály. ,,Zabij mě."

,,To nemám v úmyslu," ujistil ji velitel. ,,Znám lepší způsoby, jak z někoho dostat to, co chci vědět."

Stín smrti přidržel lišku u země velkou tlapou a zpola se otočil, aby měl přístup k jejímu ocasu. Liška se začala zmítat, ale byla moc zraněná na to, aby něco svedla-obzvláště proti Stínovi, který byl největší kočkou v klanu. Mohutný kocour se s naprosto nečitelným výrazem sklonil k huňatému ocasu a zakousl se do něj. A pak prudce škubl hlavou.

Vánek vyjekl, ale jeho výkřik zanikl v táhlém, bolestném zavytím.

Vánek zalapal po dechu a rychle se odvrátil-zabořil matce tvář do srsti a sklopil uši, aby ztlumil ten řev. Bylo mu to k ničemu. Jakoby to vytí nevnímal ušima, ale celou svou myslí, roztříštila jeho myšlenky na malé kousíčky. Bylo mu jedno, že vypadá jako malé kotě, celý se třásl a bylo mu to úplně jedno. Vytí neutichalo, naopak se stupňovalo, až z toho vznikl takřka nenormální zvuk.

Nedokázal však zabránit silnému nutkání se podívat. Lehce pootočil hlavu a jeho oči utkvěly na místě pod Vraní skálou. Chvíli nevěděl, co se vlastně děje. Stín smrti od lišky poodstoupil a ona se třásla na zemi v kaluži krve, zatímco stále vřískala. A pak si Vánek uvědomil, odkud liščí krev stříká a co svírá Stín smrti v tlamě.

Vánkovi se zvedl žaludek a jenom trochu ho uklidňovalo, že několik koček kolem něj začalo zvracet.

Stín smrti totiž utrhl lišce kus huňatého ocasu, který nyní odhodil mezi kočky. Ozvalo se hromadné zavřískání a několik koček uskočila, aby se zakrvácenému ocasu vyhnulo.

Vánka ještě víc zděsilo, když spatřil pár koček-mezi nimi třeba Beznaděj a Kostru-které se doslova přetlačovaly o to, aby byly u ocasu jako první.

Vánek se roztřeseně nadechl-měl pocit, jakoby mu nepatřilo vlastní tělo, byl celý ztuhlý a neschopný se pohnout. Přál si být kdekoliv jinde, než tady.

Liščí vytí se pomalu tišilo a liška už jen trochu naříkala.

,,A takhle můžu pokračovat," prohlásil Lovec duší, na tváři mu pohrával lehký, přátelský úsměv. Kývl na někoho v davu a mezi kočkami se protlačila Sudba, která přispěchala k lišce s bylinkami a pavučinami. Tvář měla chladnou, ale Vánek si všiml, že jakmile se sklonila k lišce, aby se o ni postarala, její výraz se bolestně zkřivil a začala lišce něco šeptat. Těžko říct, jestli ji zrzavé stvoření poslouchalo, jen bolestivě sípalo a lapalo po dechu.

,,Takže. Teď už mi řekneš, co chci vědět?" Dodal Lovec duší.

Vánek měl chvíli pocit, že ho liška neslyšela a obával se, že jí něco zase udělají, ale pak liška sebrala své poslední síly a zaskřehotala: ,,Ano."

,,Perfektní," přikývl Lovec duší. ,,Tak do toho."

,,My... Nová smečka," zakašlala liška. ,,Naše... Velitelka... Křivozubka... Myslet si, že..."

Vánek měl problém jí vůbec porozumět, jak sípala a kašlala.

,,Ona... Chtít s vámi udržet mír! Kdo... Kdo to kdy slyšet?" Zaskřehotala liška. Její hlas byl sice bolestný, ale taky plný nenávisti. ,,Říkat... Že dokud vy nezaútočít na nás, my... Nebudeme útočit na vás... Slaboška! A tak... Jsme s několika... Dalšími liškami, opustili... Smečku. Vytvořili... Svou vlastní... A chtít jsme vás... Rozdrtit... Křivozubka a... Ostatní lišky, o tom nemít... Nejmenší tušení."

Vánek si ohromeně uvědomil, že je kryje. Ta liška sice opustila svou původní smečku, ale i přesto, jak nyní trpěla, byla odhodlaná se postarat o to, aby Lovec duší věděl, že její minulá smečka za ten útok nemůže. Aby proti nim náhodou nevytáhli do útoku.

,,Je vás víc?" Zeptal se Lovec duší. Úsměv mu zmizel z tváře, nyní se tvářil zamyšleně.

,,Ne... Jen... My," zachraptěla liška.

Lovec duší nepatrně přikývl a pak se podíval na své kočky. ,,Je vaše," řekl a pousmál se.

Sudba spěšně uskočila od lišky a vykřikla: ,,Ne!"

Ale její výkřik zanikl v nadšeném vřískání a mňoukání několika koček-ty, které vždycky jedly jako první-jež se okamžitě vrhly k lišce.

Vánek sebou trhl, když zaslechl ten nadšený smích a hlasité, bolestné vytí. Liška mu zmizela z dohledu mezi kočičími těly.

Vánek klopýtl dozadu a vytřeštěně se podíval na matku. Cukl sebou, když se ozvalo ohlušující zapraskání, které naokamžik přehlušilo i ten jejich smích.

Oči jeho matky se zalily smutkem. Vypadala, že chce něco říct, ale Vánek se otočil jako na obrtlíku a omámeně vklopýtal do učednického doupěte. Jeho pelíšek, narozdíl od třeba Snílkova, který byl nejblíž vchodu, zůstal nedotčený, všechen mech na svém místě. Schoulil se na svém místě a snažil se z hlavy vytěsnit trhání masa, nadšené mňoukání a táhlé vytí.

O chvíli později do doupěte vstoupili i ostatní učedníci, všichni mlčenliví a zachmuření. Jiskřička, Proužek a Motýlek vypadali nejvíce vyděšeně a ochromeně. Jediná Fialka, která vstoupila do doupěte hned za nimi, měla tvář jako vždy chladně znuděnou.

Vánek si letmo vzpomněl na kořist, kterou nechal v lese. Ta myšlenka však jen proletěla jeho myslí a zase zmizela za obzorem. Nebyl schopný vůbec přemýšlet o tom, že by se teď zvedl a odešel do lesa, hledat své úlovky.

Jen bezvýrazně hleděl na škvíry mezi trnitými šlahouny, kterými dovnitř pronikaly ty poslední zbytky světla. Bál se zavřít oči. Před očima by měl jen tu lišku.

Nikdo z nich nepromluvil, všichni zůstali potichu se svými myšlenkami.

A Vánka poprvé napadlo, že tahle krutost, kterou nyní projevily kočky jeho klanu k té lišce, byla tou věcí, proč se jich všichni báli.

Najednou bylo snadnější to chápat. Protože on sám měl pocit, že bude mít tu lišku před očima už navždy.

A tak pořád jen zíral na propletené větve a odmítal usnout.